Povaha kultury

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Programový článek. Metafyzický rámec kultury. Jak vymezit kulturu jako obor zájmu? Porovnání scholastického a liberálního pohledu na kulturu a otázka, jak dnešním nesmiřitelným oponentům rozumět v jednotě a lásce.
Číslo: 

Jaká je povaha kultury? Podle tomistů (např. Romana Cardala publikujícího v Distanci) je třeba se ptát takto: co je podstata kultury a co jejím případkem. Nezpochybňujeme takový postup, ale nejsme si jisti, zda nevede do slepé uličky: kultura z takové expozice vychází jako strnulá, nijak neotevírá problém hodnocení, nepomáhá nám porozumět tomu, co se teprve rodí. Neměli bychom kulturu nejprve lépe vymezit? Na co se vlastně ptáme?
Setkáváme se se dvěma krajními pohledy: kultura je na jedné straně chápána jako jakýsi doplněk k životu, a naproti tomu nás může uhodit do očí, že kritici metafyziky z liberálního „tábora“ staví naopak kulturu jako rámec jakéhokoli jednání, protože podle jejich pohledu jsme ve všem (co jsme, děláme a myslíme) dobově – kulturně determinováni. To obojí samozřejmě můžeme hned na počátku odmítnout, ale oba extrémy nám mohou napomoci k tomu, abychom mohli v rámci této úvahy lépe vymezit přístup svůj, odlišný od vnějšího (scholastického) i od postmoderního „inkulturního“.

Vymezit dostatečně široké pojetí kultury, nezmrtvit ji a přitom se v ní „nerozpustit“, je přeci jeden z nejvýznamnějších úkolů, které by „středová“ teologie měla dnes řešit – vždyť to je jeden z klíčů k tomu, jak uchopit změny v posledních dvou stoletích a specificky v posledních desetiletích!

„Inkulturní“ liberálové vyznávající (a vzývající) „rámec kultury“ přitom sází na jeden podstatný fakt: když se tážeme na kulturu, je možno toto tázání z pozice vnějšího kritika chápat jako součást kultury samé, nemůžeme popřít, že takové tázání je možno chápat jako kulturní jev. Dokonce se tak někdy sami Ptáme. Pokud nebudeme schopni dále argumentovat, vypadá to jako voda na mlýn odpůrců metafyziky. A právě proto je nutné přesně ukázat, že tázání se tohoto typu je možné vnímat jako kulturní jev v kulturním kontextu, ale pak v takovém redukujícím kontextu není zároveň možné zcela a beze zbytku vysvětlit jeho obsah a smysl. Je třeba ukázat nesamozřejmost tázání na povahu kultury a ukázat, jak nezajištěná a svým způsobem svévolná je „inkulturní“ pozice kritika, že je to pozice, která přináší optiku zkreslující, vadnou.
Je třeba ukázat, že otázka po kultuře (otevřená otázka po kultuře) je naopak otázkou bytostně svázanou s metafyzikou, že právě v metafyzickém kontextu je teprve možné se ptát, jak je vůbec kultura možná.

Chybou je, že doposud drží metafyzický přístup ke kultuře jen scholastici, zpravidla tomisté, a to dost bezradně, „aplikují“ svoje myšlenkové postupy na kulturu jako na každý jiný „předmět“ - a výsledek se kupodivu nedostavuje. I tady je zřejmé, že hned na počátku byl chybný krok, nějaká redukce. Máme-li se jí vyhnout, musíme se mimo jiné vyhnout svodu dnes těžko použitelnému protikladu „profánního a sakrálního“ jako dvou „sfér myšlení“? Je třeba se vyhnout pasti, ve které se chytila většina té dnešní teologie, která chápe profánní a sakrální jako dva od sebe oddělené světy, nanejvýše dva světy, které na sebe v nějakém „citlivém místě“ navazují, ale jinak nemají „mnoho společného“.

Tak, jak se katolická teologie v posledních desetiletích přiklonila „ke světu“, sklouzla (většinou nezáměrně) k tomu, že přijala rámec světa jako nejobecnější rámec „kulturní“, ze kterého se sakrální vyvozuje, „vyvíjí“ v dějinách. Velmi mnoho teologů skončilo v pasti „inkulturního“ myšlení.
A tak se tu směšují dvě věci. Konstatujeme důležitost příklonu Církve ke světu, větší důraz na to, že Církev působí „ve světě“. Ale to neznamená, a je třeba to zdůraznit, že rámcem pro působení Církve ve světě je kultura. Tady je „kámen úrazu“ liberálů. Kultura pro nás žádným zásadním rámcem není a nemůže být.
Je třeba vidět, že kritici tradiční metafyziky postřehli něco podstatného: na kulturu se nedá ptát jako na věc, jako na předmět, mluvím-li o kultuře a o tom, co je aktuální, nepomůže mi, když budu přemýšlet o její podstatě.
Tomisté naopak jasně rozpoznávají nezajištěnou pozici „interkulturalistů“, ale stále znovu přichází s řešením, které je „staré“ v tom nejhorším slova smyslu, jako je starý organismus nebo stroj. Je to postup, který přináší návody na to, jak jednat. Jaký s nimi budou mít úspěch? Pozitivem, na který se mohou spoléhat, je, že takto zpracované návody ocení řada lidí; mnozí si pro svoje jednání volí přístup, který vychází z poslušnosti. Tomisté (např. Cardal v Distanci) vysvětlují a formálně zajišťují takové jednání, které je možno chápat jako řeholní nebo para-řeholní, tedy jednání, které se snaží mít se „světem“ jen minimální styčné plochy. I když jsme konstatovali (s porozuměním) velký příklon Církve ke světu, rozhodně to neznamená, že by od světa „odvrácená“ poloha v životě Církve již neměla svoje místo, a Cardal takové místo nepřímo napomáhá vytvořit a udržet. Ale nepřímo a vlastně omylem, protože se snaží mluvit obecně, protože „obrat Církve ke světu“ je pro něj nepochopitelný. To však již je jiné téma.

Cardal, když už jsme si ho zvolili jako příklad, dává něco důležitého skupině, která se podílí na tom, jak je nesena tradice Církve, posiluje jistotu, že to, co platí, platí pořád, bez ohledu na aktuální situace. To je jistě správné. Ale co s aktuálními situacemi? Co s těmi, kdo žijí „ve světě“? Musíme opravdu volit mezi tomisty a liberály? Mezi světem, který strnule stojí, a světem, ve kterém nic neplatí tak úplně? Zcela jistě ne, naopak. Domnívám se, že je možné jednat konzistentně, aniž bychom jako určující rámec pro svoje jednání přijali světský svět (kulturu), a zároveň aniž bychom přijali „danost“, neměnnost vzorů jednání odvozených nějakým myšlenkovým procesem z „podstat“.

Kultura je oblastí jednání, ve které to podstatné je hodnota - hodnota spojená jednak se společensky fixovanými normami a jednáním podle nich, a jednak s hodnocením konkrétního individuálního jednání i toho, čemu bychom řekli „zvyky“. Již v prvních stoletích Církev reflektovala, že musí ustoupit z přísně pavlovského chápání „obce věřících“, protože není možné žít jen ve společných modlitbách v očekávání blízkého příchodu Páně. Proto byly nejprve popsány a vymezeny dva okruhy jednání, které byly jasně hodnoceny jako „dobré“ a „zlé“. Církev učí, co se dělat má a co se dělat nemá. A zbytek? Zbytek není malý, vždyť existují celé okruhy jednání spojené s profesí, osobní historií, životem společenství: to vše je „kultura“ v našem úzkém slova smyslu. To jsou zvyky, obstarávání svých záležitostí a zájmů, osobní formace, společenský život. Sakrální a profánní oblast tu nestojí vedle sebe – naopak, profánní oblast (kultura) je tou sakrální „vymezena“, omezena hodnotově a to „NA OBOU STRANÁCH“. Na straně jednoznačně dobrého a na straně jednoznačně odmítaného jednání. Profánní je to, co není v sakrálním ohledu hodnoceno ani jako zlé, ani jako příkladné, dobré ve své podstatě. Ale přesto je v profánním hodnota přítomna – světská, místní, relativní.

Jednání „profánní“ je jednání, u kterého se předpokládá individuální poslání, ale také rozměr společenský a v jistém smyslu politický, jde o jednání, které nelze v daném čase jednoznačně posoudit. Katolická církev věří a učí, jaké jednání je dobré a špatné, a kultura nesena svými institucemi a zvyky formuje v tom, co je správné a nesprávné z hlediska individuálního a společenského v rámci sakrálně založených hodnot. Ale toto vše dohromady není nějaký „monolit“, v tomto všem je prostor pro svobodu jednání – a to opět dvojího druhu. Jednak je to svoboda odmítnout učení Církve (postavit se proti jejímu vymezení sakrálních pravd o dobrém a špatném jednání) a jednak je to svoboda odmítnout ve jménu svého poslání kulturní tlak, který může být někdy více nebo méně konformizující, postavený proti individuálnímu poslání. Zatímco v tom, co Církev učí, je přiměřené a správné uvažovat o poslušnosti v pokoře, je v kulturním ohledu správné uvažovat naopak o míře svobody nezbytné pro naplnění svého poslání. Zatímco v jednom ohledu je otázka vedena k míře poslušnosti, v druhé k míře svobody jednání.

To však obě strany „sporu“ důsledně směšují. Tomisté požadují na základě neměnnosti podstat neměnnost norem pro všechna jednání, zatímco liberálové se snaží myslet „jen“ v pozadí kulturních vymezení, tedy vždy s odkazem, že „na svojí svobodu k čemukoli“ mají nárok z jakési „podstaty“ kultury.
Obě strany se míjí tím, co je individuální a cenné: nezaměnitelné poslání, individuální život, který je výzvou „nad-“ a „mimo-kulturní“ stejně jako základní hodnotové (metafyzické) rámce, ale realizuje se v kulturním, nezajištěném jednání.

Tento jednoduchý model oddělující sakrálním a profánním způsobem založené normy pro individuální jednání nejprve řádně nabourala reformace tím, jak vytvořila sebespravující „obce“, a následovalo další zatemnění a znepřehlednění způsobené tím, že moderní doba „nalila“ všechny tyto tři okruhy jednání zpět do jednoho „kotlíku“, do zcela nově pojatého a ve své povaze matoucího pojmu „společnost“, a řádně jimi zamíchala.
Chceme-li se zabývat kulturou, je tedy třeba rozdělit celou otázku na tři části:
1) jak si poradit s jednáními, která jsou z křesťanského pohledu jednoznačně zlá a odsouzeníhodná. Tedy jak si poradit s mimokřesťanskými interpretacemi hodnoty jednání a s jednáním, které je záměrně antikatolické, antikřesťanské.
2) jak nově vymezit oblast jednání, které je z hlediska učení Církve chápáno jako pozitivní, tedy co a jak učit
3) co si počít s rozsáhlým okruhem jednání, o jehož hodnotě není možné v daném místě a čase (v daném životě a tedy vždy „předem“) říci, zda je správné nebo ne. Jak v jednání, které už téměř nemá žádné kulturní meze a formy vůbec chápat „povolání“, když se kultura rozpadá v tom smyslu, jak byla vymezena jako formativní prostředí.

Kultura nemůže být bezhodnotová jako nemůže být bezhodnotové jednání. A bezhodnotová nemůže být ani rozsáhlá oblast jednání, o kterém se v daném čase jako o hodnotě mluví v relacích, kontextu, kdy je „aktuální“ a tedy předem nerozhodnutelné.
Jestliže lze o nějakém jednání prohlásit „je jedno, jestli to bude tak nebo onak“ nebo „je to libovolné“, pak tu něco nehraje a měli bychom zbystřit pozornost, je to projev útoku na křesťanské pojetí světa.
Domnívám se, že zabývá-li se nějaký teolog a nebo křesťanský filosof kulturou, měl by odpovědět (podrobně a samostatně odpovědět) na všechny tři výše zformulované otázky.

Ptá se takto Cardal, kterého jsme si vzali jako příklad tomisty? Nikoli, ale připusťme, že jsme mu takto strukturovaným tázáním nasadili laťku hodně vysoko. Ale jsou na tom jeho do kultury propadlí anonymní oponenti lépe? Mohou na tom být lépe, když nerozeznávají, že Církev má jasné poslední slovo v oblasti jednání, která jsou hodnotově určena desaterem a učením Církve, tedy i v oblasti většiny základů teologického myšlení? Formulace papežské neomylnosti a posílení významu Magisteria přišlo na konci devatenáctého století právě včas a není možné je chápat jinak jako důsledek působení Ducha v Církvi. Kultura není a nesmí být rámcem. Liberalismus je lživý v té míře, v jaké takový rámec nabízí. To je základní poselství prvního vatikánského koncilu a jeho význam pro následující dobu je nezpochybnitelný. A Druhý vatikánský koncil pak toto konstatování správně a ve stejném duchu doplnil tím, že otevřel otázku pastýřské role Církve tak, aby byla citlivá v oblasti „profánního“ jednání a zároveň citlivá na to, co přichází.

Je třeba konstatovat, že nejde jen o problém Církve a liberalismu. Kultura, jak ji známe z evropské tradice, se rozpadá, protože přestává být formativní, rozpadají se její instituce, liberalismus ve svých krajních polohách útočí i na ně. Formativní roli převzala v dvacátém století mediální mašinérie, z formace se obecně stává manipulace. Výsledek je zjevný: mezi kulturou a jednáním vymezeným vírou a učením Církve zeje propast, kultura upadá a postupně odděluje od hodnot, které jsou zajištěny tradicí (a skrze ni Církví). Proto se dá vykládat obrat Církve ke světu jako krok úzce související s tím, co započalo prvním vatikánským koncilem. Církev, sebejistá a prvním Vatikánem upevněná Církev, která dokáže vytvořit hodnotový rámec jednání, má nyní velmi důležitou roli ve světě – i pro ty, kteří nebudou věřícími katolíky, jen budou konstatovat, že v rámci jejího hodnotového rámce mohou porozumět svému poslání, tomu, že jsou věci nenahraditelné, nezaměnitelné.
Tuhle roli nemohou hrát protestanté, protože jsou beznadějně spojeni s dějinami, protože v naprosté většině sami sobě rozumí jako těm, kdo působí „v dějinách“. A tuto roli nemohou hrát liberálové v Církvi, pokud překročili hranici inkulturního myšlení, byť by to byly osobnosti jakéhokoli formátu.

Mýlili se ti, kteří interpretovali 2. vatikánský koncil jako krok k rozpuštění se Církve ve světě (ať už se z toho radovali nebo se přitom strachovali). Naopak, pravdou byli vedeni ti, kdo cítili, že jde o to otevřít se světu v naslouchání a v tom, kde je třeba nově nabídnout světu učení Církve, aby se kultura v našem slova smyslu vůči učení Církve mohla orientovat, Církev takto může znovu nabýt pro oblast kultury formativní (ale nikoli už určující, direktivní) roli.

A k tomu (ačkoli o tom neví) přispívají i ti, kdo možná s nadšením přejímají současné kulturní rámce, především axiom „svobody jednání“. Zvlášť, když jsou přitom vedeni představou svobody jako svobody k něčemu, co má smysl, co se vztahuje k celku věcí, který nás přesahuje. Takový postoj dlouho byl a mnohdy ještě je vykládán jako útok na Církev jako instituci, která má aktuální poslání učit, vykládat, rozpoznávat ducha, odpouštět hříchy atd. Ale nemusí to tak být. Jako podstatné se ukazuje přesvědčení o tom, že je možné otevírat se pro to nové co přichází, tedy jednání spojující pokoru v oblasti sakrální s obhajobou svobody a zejména svobody myšlení v oblasti kultury. Nejlépe je to vidět na kardinálu Ratzingerovi – dnešním papeži. Kdo z tradicionalistů mu vytýká jeho myšlenková východiska v 60. letech, mnoho nepochopil. Stejně tak nic nepochopili ti, kdo mu vytýkají, že je konzervativní, jako by to mělo samo o sobě nějaký pejorativní význam. Jde prostě o projev porozumění zcela nového akcentu v působení Církve ve světě včetně porozumění nové situaci, ve které Církev působí.
Ale právě důvěra v možnost čehokoli nového (a přitom pozitivního) chybí radikálním tradiconalistům: jejich role je nepochybná, není důvod, proč by měli na své praxi (na svém jednání) něco měnit. Na druhou stranu pokud zůstanou „slepí“ k otevřené otázce interpretace aktuálního jednání a kultury, budou hrát jen roli „patníku“, který v dané chvíli pasivně „vymezuje terén“.

Kultura v úzkém slova smyslu, jak jsme si ji nyní alespoň rámcově vymezili, není přístupná nástroji, které jsme zdědili od otců scholastiků, i když, přiznejme, je dobré „trefit“ z kanónu alespoň vrabce, malé téma, než se zcela ztratit. Ale ani ti, kdo jsou „zmatení“ a přijímají za svůj rámec kultury, nevycházejí tak úplně naprázdno, pokud se k tomuto širšímu kontextu alespoň po krůčcích, vedeni Duchem, propracovávají.