Distance

Verze pro tisk
Anotace: 
Časopis Distance se udržuje „v distanci“ od proměňujícího se světa. Co to znamená? Do jaké míry se dá relevantně myslet a přitom popírat změnu jako takovou? (Článek je z r. 2003.)
Číslo: 

Takové věci nečtete? Pak ale nemůžete říci, jaká je současná myšlenková scéna u nás. Kdyby nic jiného, tak nelze popřít, že Fuchs svým přístupem ovlivnil řadu mladých lidí, a často i mnozí z těch, kteří jeho koncept „souboru bezrozporných pravd“ odmítají, neubrání se jeho vlivu.
Nějaký čas jsem si myslel, že by Distance mohla být velmi přínosným časopisem, kdyby... dlouho jsem doufal, že Fuchs bude ochoten přijmout kritiku, bude schopen dříve nebo později překonat fázi své sebestřednosti. Teď už si držím jistou... distanci, potěšilo by mě, kdyby pod tlakem nesporných skutečností světa alespoň něco slevil ze svých zjevně neudržitelných nároků. Na diskusi s Distancí a v Distanci už není místo. Přesto, že Fuchs o to okázale nestojí, je ale třeba mluvit o Distanci, formulovat zásadní kritické připomínky.

Argumentace I.
Právě ve své ambici k pravdě se Distance dopouští redukce svého tématu – tedy dělá to, co vyčítá ostatním. Bezrozpornost ještě vůbec nedokazuje úplnost, ba naopak, myslím, že se dá ukázat, že bezrozpornost ze své povahy má charakter neúplnosti. Bezrozpornost tak, jak je prezentována v Distanci zejména Fuchsem a Cardalem, vytváří deformované zrcadlo – resp. jejím výsledkem může být a podle všeho je neúplný obraz nejen co se týče jednotlivin, ale také celkového kontextu. Fuchsův přístup je přístupem dílčím, nehodí se na to, aby byl brán jako základ pro hodnocení kultury a všeho toho, co je v kultuře vázáno na proměňující se formy. Nehodí se na nic, u čeho se nedá jednoznačně mluvit o přirozenosti, tedy na vše to, co se odehrává, děje. Nehodí se na nic ze skutečností, jejichž smysl lze poznat až z časového odstupu atd.
Hodí se částečně k tomu, abychom přemýšleli o smyslu, prosím. Ale bezrozpornost spojená s ambicí úplnosti zároveň deformuje pozadí pro takovou otázku - právě proto, že se staví do výlučné pozice. Rozpornost je součástí světa, minimálně světa po pádu, tedy světa, který má svou historii, který se odehrává. Fuchs chce do svého systému bezrozporně pojmout rozpornost světa jako takovou. Ale dá se to beze zbytku provést tak, aby výpověď směřovala do jednoho konkrétného času? Samozřejmě toho našeho?

Argumentace II.
Metafyziku je možné chápat (a já ji tak chápu) jako obor výpovědí o světě, které se svým obsahem nevážou na žádné proměnné, tedy na aktualitu světa. Žádný komplex sestavený z těchto výpovědí ale není možné chápat jako výpověď postihující svět. Požadavek komplexnosti a bezrozpornosti je možno vznášet vždy jen v rámci konečného systému. Fuchsův požadavek komplexnosti a bezrozpornosti jednoho (potenciálně úplného) systému je možné chápat jako výpověď ve smyslu: „svět je systém“ a jako takový je tento požadavek rozporný. Jde o ambici „božského“ pohledu na svět, která je svou povahou heretická. Fuchsova ambice jako by říkala: je jeden systém pravd, a to, co nemůže být zachyceno v tomto systému pravd, není možno zachytit pravdou. Pak by tedy nějak „byl“ (ale jak porozumět takovému bytí?) celý obor skutečného, o kterém nelze nic pozitivně (pravdivě) říci. Rozpornost tohoto je zjevná. Kultura by byla nemožná.

I kdyby Fuchs skutečně měl přímý (!) přístup k pravdě skrze světlo rozumu bez závislosti na kultuře, neměla by tato pravda zřejmě charakter bezrozporného systému výpovědí, ale naopak, charakter korektivu, „zkumadla“ pro jednotlivé výroky s ambicí pravdy. A podle všeho nic takového nemáme, ani on ne, protože pokud se s takovýmto vybavením nenarodil, jen těžko ho mohl získat v nějakém samovolném procesu změny. Myslíme a mluvíme řečí, která je jako východisko pro naše myšlení tak bohatá, jak bohatá je kultura, kterou jsme ve své formaci přijali. Druhá věc je, že jsme kreativní, že ve svém myšlení čerpáme z mnoha podivuhodných zdrojů, které jako celek vůbec neodpovídají tomu, co jsme se mohli „naučit v kultuře“. Víme o světě víc, než jsme se naučili, ale mluvit se nesporně musíme naučit dříve, než můžeme myslet svět. Pro Fuchse je nepřijatelné, že se učíme myslet svět tak nějak „naprázdno“, že kultura má alespoň v lidském zrání časovou přednost před pravdou, kterou objevujeme v jejím nároku, formulujeme (v procesu).

Jsem přesvědčen, že metafyzika je možná (a že je to možné doložit) jako provázaná struktura výpovědí, poukazujících k pravdě světa, která je inspirovaná pravdou a zároveň vychází z konkrétních kulturních daností. Tedy: Myšlení samo nemá pravdu nijak „k dispozici“, žádná filosofická výpověď není místem Pravdy, zhmotněním Pravdy. Skutečnost má povahu obdobnou „trojiční“: doma jsme v rovině věcí a každodenních starostí, ale smysl této rovině dává jednak metafyzická struktura - myšlení světa, které je možné systematizovat, jednak mystická rovina - oblast zdrojů myšlení, které naopak strukturovat a systematizovat jednoduše nejdou. Metafyzika je oblast sporu - mimo jiné i proto, že k tomu, abychom překročili hranice myšlení věcí, děláme jeden závažný mezikrok: myslíme obecniny - a na nich zkolabovalo metafyzické myšlení již nejednou. Tady je třeba velké pokora, ale má ji Fuchs?

Nevím. Asi ví o neudržitelnosti své pozice, cíleně se vyhýbá některým tématům a jiná zcela v rozporu se svými východisky hájí tak, aby byla jeho pozice lépe prezentovatelná, aby „lépe vypadala“.

Lze to ukázat v jeho vazbě na fyziku částic. Fuchs „drží“ tradiční fyziku a odmítá Heisenberga a Bohra, paradoxně se váže na fyziky descartovsky chápané věci res extensa jako předmětu obecného poznání. Kde se u Fuchse bere tak silný strach o věci světa? Trochu jsem vstoupil do tohoto sporu, ale pak jsem pochopil svou mýlku: Fuchsovi ani tak nejde o věci světa, jako o jeho vlastní systém a axiom poznatelnosti (věcí). Jde mu o to zásadně a exemplárně odmítnout změnu jako takovou. Existuje jedno poznání, aditivní, bezrozporné... a nic se nemění, do statků a hrdel.
A jako poziční spojenec se mu hodí kdekdo. Změna je jen výkonem rozumu, nemůže se týkat podstat. A hotovo. Kdo ale ví, jak rozumět změně nebo dokonce tématu „nového“ v systému bezrozporných pravd zejména v nejchoulostivějším místě – v souvislosti s naším odpovědným jednáním, ovlivňujícím kulturu?

Pokusme se nyní ptát jako ten, kdo s vaničkou fuchsovské sebestřednosti a neschopnosti sebereflexe nechce vylít i dítě: Fuchs správně ukazuje na redukci, spojenou s nominalismem a descartovským vymezením věci, ukazuje na chybu těch, kteří odmítají metafyziku. Jak ale překonat jeho vlastní chybu - on totiž metafyziku de facto odmítá také - totiž neguje ji, protože odmítá jakoukoli metafyziku kromě té svojí, nehybné, absolutně žárlivé. A je takové překonání pravděpodobné - můžeme očekávat velkorysost - že náš filosof přijme s pokorou fakt, že „jen“(!) přispívá k metafyzice, že není jejím završením a nebo prvním krokem k jejímu završení?

Zloba, s jakou reaguje na kritiku, je pro mne dobrým znamením. Fuchs si podle mne uvědomuje, že není schopen odpovědět ani na základní otázky „proměny myšlení“. Myšlení se podle něj dostává díky „světlu rozumu“ k pravdě. Ale jak to, že přitom jde cestou spousty omylů? Jak se tyto omyly podílejí na konečném stavu - jím nazírané a do knih vtělované pravdě?
Buď je světlo rozumu takové, že prostě nedá a nedá, a pak najednou z černi nepravd zrodí skutečné bytí: zrovna u Fuchse se z těch neustálých „blábolů“ (jak on označuje téměř vše, co říkají jiní) najednou vylíhne čistý tvar bílého krystalu - pravdy (a to je asi opravdu neudržitelné i pro něj), a nebo je třeba připsat nějakou hodnotu i „omylu“ a zmenšování omylu jako procesu, něčemu šedému. Ale to zas nechce připustit principiálně. Musela by zde totiž být nějaká jiná hodnota než pravdivostní, jinak by ještě někdo řekl, že menší omyl je tak nějak plíživě „větší pravdou“, relativismus pravdy mu nahání husí kůži. Že nejde o relativismus? Kam by se pak poděla bezrozpornost? Ale kulturní skutečnost je prostě taková, že v ní žádná jednoduchá pravda, která by šla zapojit do jeho bezrozporné soustavy, prostě není k dispozici. V kultuře (v širokém smyslu, tedy i v politice a v sociálním smyslu) je třeba interpretovat, existuje spousta výroků, které říkají „toto je lepší než toto jiné“, nebo „toto souvisí s tímto jiným tak, že...“. Interpretace je vlastní kultuře a jistě je to obor zcela jinak pravdivostně vymezený než Fuchsův metafyzický systém. Číst si sofistikovaná pojednání o „menším omylu“ může být zábavné, ale jak se to vztahuje k Cézannovi a Armstrongově trumpetě? Jaká je přirozenost kultury? Není náhodou rozporná tak, že to na společný (bezrozporný) jmenovatel půjde převést až po konci věků? Zkuste, jak na tohle tvrzení Fuchs zareaguje. Třeba jednou díky myšlenkovým konfliktům v této věci, kterým se nejde vyhnout, sebere síly k přiznání, že jeho myšlení má rámce - a začne svoji energii věnovat tomu, aby tyto rámce ohledal. Ale nespoléhal bych se na to.

A pak je tu prostor pro druhé - jeho bývalé i současné žáky a ty, které ovlivnil a kteří nebudou chtít zahodit všechno z toho, co jim dal jen proto, že tento systém se příliš nehodí na svět. Jistě zůstanou ti, kteří budou přesvědčeni o pravdě systému a budou požadovat, aby se svět změnil podle správného obrazu, vzoru, ukázaného Fuchsem. Ale stejně jistě budou také ti, kteří budou hledat méně naivně sebejistou, více komunikativní cestu. Stačí se začít ptát, zdali třeba descartovské myšlení nepřineslo nějaké plody, nebo jestli Kant přeci jen neřekl něco podstatného k obecninám, neobohatil myšlení třeba svojí strukturou soudů – kategorií. Stačí se začít ptát, zdali cokoli, co je v rozporu s fuchsovským systémem, je opravdu vhodné vydat plamenům, resp. jeho slovy jestli je to skutečně blábol.
A pokud je v myšlení shledávána hodnota i bez toho, aby bylo bezrozporné s fuchsovským systémem, pak stačí jen „ustát“ ten základní otřes - totiž poznání, že jeho myšlení není vše vyčerpávající monoblok metafyziky. Bezrozpornost? Ano. V rámci systému výroků. Ale nic víc. Alternativa k dnešní převaze myšlení věcí? Jistě. Nový důraz na metafyzický základ myšlení, který je vždy už nějak spjat s každou zkušeností věcí světa? Jistě, samozřejmě. Ale ne nekritické spočívání ve stínu gurua, který rozhoduje o tom, co jsou správné postupy myšlení.

Převzato a upraveno z časopisu Možnost 80