Universum a diskuse o řezenské přednášce papeže Benedikta XVI. - příloha

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Příloha k předchozímu článku
Anotace: 
Přímá reakce na Halíkův článek o řezenské přednášce
Číslo: 

Benedikt XVI., Halík a racionalita

Není pochyb o tom, že papež Benedikt XVI. vysoko cení racionalitu - dává najevo, že věří rozumu jako významnému pojítku světa, které upřednostňuje křesťanství oproti všem náboženstvím tak či onak zabředajícím do iracionality světa. Celý povyk okolo jeho údajného útoku na muslimy je umělý: v řezenské přednášce se zabývá tím, jak se vyhnout pasti násilí, a nabízí model racionality světa, jehož Bůh není nepochopitelný. Jinými slovy: křesťanství přináší podstatný motiv - Bůh nemůže být vnímán jako iracionální despota - svět je projevem Božího řádu a jako řád je možné ho vnímat - a to i ze strany těch, kdo v Boha nevěří.
Je to možná trochu složitá a málo efektivní konstrukce, má svoje neoddiskutovatelné přednosti, ale také slabé stránky. Snahou nalézt takové slabé stránky je veden mimo jiné Tomáš Halík ve svém vystoupení na Zvěřinových dnech a (následně) v článku „Víra, rozum a hledání evropské identity“, Universum 1/2007).

Halík je ochoten připustit, že setkání křesťanské víry a řecké racionality podle Benedikta není nahodilé a nezávazné, sice pochybuje, bagatelizuje, ale oklikou se mu toto téma vrací, když se pozastaví nad tím, že se v Ratzingerově myšlení objevují tak neudržitelné věci jako obhajoba „středověké naivní představy“, že věc nějak přímo souvisí s úsudkem o věci. Halík se zaměřuje na údajně největší slabinu papežova přístupu: na představu kompatibility světa a lidského rozumu. Jinými slovy zpochybňuje, že svět je poznatelný, že to, co o světě myslíme, nějak souvisí s tím, jak svět „ve skutečnosti“ je ustrojen. Je přesvědčen, že jen nemnozí, skutečně špičkoví profesionálové myšlení dovedou ustoupit ze své zasazenosti do daného místa a doby dostatečně daleko, oddělit se od své místem a kulturou podmíněné zkušenosti a nahlédnout celek - který je jinak v řeči, kterou používáme, zkreslen, zastřen, deformován.

V tomto smyslu jsme zase my přesvědčeni, že Halík neodhaluje slabinu myšlení Ratzingerova, ale slabinu svojí. Ve sporném místě je třeba souhlasit s Ratzingerem, že racionalita má stejný předmět zájmu jako iracionalita (universum) a že tedy je racionální postupovat racionálně a iracionální postupovat iracionálně.

Benedikt XVI. možná ne vždy používá příliš šťastná slova, přeci jen je závislý na myšlení šedesátých let, ale z kontextu je jasné, co říká, stačí chtít a rozumíme, o co mu jde. To je klíčové. Obyčejná triviální zkušenost, že si někdy rozumíme, i když si uvědomujeme, že říkáme každý něco jiného a jinou řečí. Co jiného dokazuje lépe, že vztah mezi myšlením a věcí je reálný?
Žádná intelektuální stylizace nám nezakryje fakt, že věc myšlení nejde redukovat tak a v té míře, jak to dělá Halík. Samozřejmě že asi nelze rozumně tvrdit, že svět je „strnulé stvoření“ s neměnnými podstatami, jak je vykládán špatnými scholastiky. Nepřeme se s Halíkem o to, že tak, jak myslíme a pojmenováváme, tak také mimo jiné přetváříme svět v tom, jak se jeví; svět se nám ukazuje téměř tak, jak ho ukazujeme, ale, co je důležité, někdy se tomu vymkne a překvapí nás, ukáže se takový, jaký je. A pak přemýšlíme o sobě a o světě a o tom, co to všechno „má znamenat“. Svět je jednota, o které se dá mluvit, žádný polyparadigmatický shluk dílčích představ a nebo průnik vrstev kolektivních podvědomí. Není to Halík, který z toho všeho teprve svým „výkonem“ vytváří jednotu. Svět je - je pro nás tajemstvím, ale i předmětem, jednotou, universem – tím, co nemá druhou, odvrácenou stranu.

Halík zdánlivě hájí „tajemství světa“ a člověk by mohl být (trochu popleten) sváděn k tomu přitakat mu, stát na straně Halíkem velebeného tajemství oproti chladnému, studenému racionalismu německého papeže... Ale stačí trocha pozornosti: Halíkovo „tajemství“ není vposledku pro Halíka žádným tajemstvím, posloucháme-li ho pozorně, odhalíme jen pouhou iracionalitu proměňujícího se „sociokulturního kontextu“ či spíš různých paralelních sociokulturních kontextů. Halík mluví o tajemství, ale nakonec obhajuje iracionalitu společného jmenovatele pro různé „světy“ a hlavně hájí svůj úkol intelektuála dávat tomuto iracionálnímu pozadí optimistický „kabát“, výklad.
Tajemství je ústředním bodem křesťanství a samozřejmě to platí i pro papeže a vše, co říká –Halíkova argumentace se ale tímto tajemstvím nezabývá.

Ale vraťme se ještě k Halíkovu kritickému postoji: jak je vlastně křesťanství spojeno s racionalitou? Jak je to se setkáním řeckého a hebrejského myšlení? Halík se zde jistě cítí tak trochu zaskočen, to on sám se přeci stylizuje do pavlovské role, do role toho, který má odvahu načrtnout pro církev v době dějinného zvratu nové formy, jak sám říká „rekontextualizaci“, cítí se být „Pavlem“ v příliš petrovské církvi. A teď je najednou právě pavlovská racionalita postavena v papežově podání proti němu: Pavel je racionální, zná řecké myšlení, ví, že přináší jméno onoho „neznámého Boha“, který je očekáván. Pavel se jednoznačně staví jako autorita tam, kde mu bylo něco zjeveno, a pak přiměřeně usuzuje tam, kde žádné zjevení „nedostal“. Je jednoznačný v mimo-racionálním rozměru své „dobré zvěsti“, dává jí racionální výklad v rámci jednoty světa a ukazuje otevřené otázky světa tam, kde mu v dané problematice nebylo nic zjeveno. Pěkné.
To je docela zásadní výtka Halíkovi: Ratzinger staví celé téma jako úkol a formuluje a naznačuje také, jakým směrem by se řešení mohlo ubírat. Ale úkol nechává otevřený. Jeho zásluha je právě ve formulování úkolu a já mohu podezírat Halíka, že mu ani tak nejde o to, zda je papež sám práv úkolu, který zformuloval, jak to ve svém článku naznačuje – vždyť přeci všichni ví, že (ve svých letech) to nebude on, kdo tento úkol bude řešit. Halíkovi nejspíš „nesedí“ to, že je tento „úkol pro intelektuály“ formulován zcela jinak, než jak by si on sám představoval. Není v tom ani zdaleka nestranný. Snaží se ukázat, že na papežův úkol se nedá odpovědět, že chyba je v zadání (Ratzingerově myšlení). Nepřijímá takový úkol a snaží se přesvědčit čtenáře, aby to také nedělal – koneckonců ani on ani část čtenářů Universa, kteří jsou katolíky, nic z řezenské přednášky nemusí brát vážně, nejde o dokument magisteria.

(zkráceno a upraveno)