Universum a diskuse o řezenské přednášce papeže Benedikta XVI.
Universum je „revue Křesťanské akademie“ a Křesťanská akademie Praha je něco zcela jiného než katolická Křesťanská akademie Řím. V Triviu bychom se tímto časopisem nezabývali nijak přednostně, je svým zaměřením spíše na hranici našeho zájmu. To, co se na stránkách Universa (roč. XVII, 2007/1 a 2007/2) událo, ale stojí za pozornost.
Řezenskou přednáškou se zabýval na stránkách Universa nejprve prof. Tomáš Halík (využil přitom svoji přednášku k tomuto tématu přednesenou na dnech Josefa Zvěřiny) a následující číslo pak přineslo reakci na Halíka a zároveň obsáhlou reflexi řezenské přednášky od prof. Stanislava Sousedíka. Universum se tak širšímu čtenářskému okruhu postaralo o možnost vhlédnout do špičkově vedené polemiky proti sebevědomě formulovanému článku, je to v mnoha ohledech mimořádná příležitost.
Nejprve se jen krátce věnujme postojům Halíka,
(článek, který byl přímou reakci na jeho text, tvoří přílohu).
Ve zkratce řečeno, Halíkův článek je psán zcela v duchu, v jakém je Universum redigováno, Halík jako president Křesťanské akademie Praha určuje základní zaměření a styl časopisu. Ve svém textu nesdílí Benediktovu víru v lidskou racionalitu a už vůbec ne v „Pravdu“, jak ji mohou chápat tomisté. Pravda je pro něj vždy dějinné vyjádření stavu poznání - a v tom sám sebe definuje jako liberála – „nalézá se ve světě“, ze kterého poznává jen to, na co dosáhne „svým“ rozumem, rozum je pro něj cosi individuálního, místního, podmíněného. A z tohoto světa pak „transcenduje“ někam výš. Poznání není jeden z podstatných rysů přirozenosti člověka jako druhu. Halík nerozumí tomu, jak někdo „ještě dnes“ může obhajovat něco jako metafyzické pravdy, jak může někdo tvrdit tak „naivní“ věc, že nás něco přesahuje ještě dřív, než se k tomu sám svým rozumem v titánském „sebepřesahu“ doberu. A tak nutně musí „nerozumět“ také důvěře, s níž mluví Ratzinger o úkolu pro katolické intelektuály - Evropany. A Halík je také tak trochu zaskočen tím, že by (byť dosud ne ze strany magisteria, ale na veřejné přednášce) nějaký takový úkol měl být formulován tak, že by platil i pro něj. A právě na akademické půdě, vždyť tam se cítí doma on - vždyť je to on sám, kdo se cítí být v této věci „akademickým lídrem“, a sám přeci z pozice odborníka formuluje, co je „v duchu doby“.
Na jeho článek pak velmi precizně, metodicky a rozvážně reaguje Sousedík - nejprve tím, že ukáže, čeho se řezenská přednáška skutečně týká, pak definuje problém současného „scientismu“ (a tím se vyhne problematickému označení „liberální“, které je tak neúnosně zatížené dosavadní diskusí - nediskusí) a nakonec se zeptá, jak je možné „uchopit realitu“. Snadno tak přistihne Halíka „na švestkách“, protože to, o čem mluví Halík, realita není. To, co Halík předvádí, je podle Sousedíka jednou z možných hermeneutik, nejde v tomto smyslu dál, nechává Halíkovi čestný prostor k ústupu. Žádný další prostor k jeho obvyklé „hermeneutické interpretaci katolické tradice“ mu ovšem neponechává.
Citujme ho:
Není-li pro víru a teologii přijatelné ani akceptovat scientismus, jak to dělá se svým „kulturním křesťanstvím“ liberální teologie, ani se na druhé straně uchýlit do pouhé subjektivity, jak to činí početné, zejména po-kantovské teologicko-filosofické syntézy, co tedy teologii vlastně zbývá? V odpovědi na tuto otázku spočívá jádro řezenské přednášky.
Není třeba nového „sylabu“, situace je jasná a přehledná. Jsou již jasně popsány dva myšlenkové směry, kudy pro Církev cesta nevede.
Sousedíkův text by v tomto smyslu měl být pečlivě čten a reflektován, velmi se těšíme na to, že na něj budou reagovat katolické teologické časopisy. Pokud ovšem z nějakého důvodu „neunikne“ (jinak samozřejmě bdělé) pozornosti našich katolických intelektuálů.