Salve 3/07 - (anti-)modernismus 1907-2007

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Časopis Salve věnoval celé číslo problematice modernismu a antimodernismu. Již úvodní text Dominika Duky naznačuje, že toto číslo nevznikalo lehce.
Číslo: 

Dominikánský časopis Salve se snaží zaujmout v jistém smyslu „středovou pozici“ a v tomto smyslu je pro Trivium velmi zajímavý a v jistém smyslu blízký. O to významnější je podrobněji se podívat, jak si se žhavým tématem poradil.

Jak se vyrovnat s modernismem dnes, kdy nezbylo mnoho z optimistických vizí a příslibů vědy a moderního proměňujícího se světa, kdy je věda sama v krizi? Přísliby vědy se scvrkávají na pokusy formovat nějaké udržitelné strategie života, kdo se dnes odkazuje na nějaký „progres“ nebo étos vědy, je směšný. Věda a hlavně technika z ní odvozená stále rychleji mění život, ale zdaleka už není samozřejmé, že k lepšímu.
Začínáme znovu a seriozněji přemýšlet o tom, co nás přesahuje, jsme (alespoň někteří) daleko skromnější v sebedůvěře, s jakou před sto lety naši předkové měnili instituce, kulturní formy, s jakou podlehli změně orientace hodnot. Jak se tomuto číslu Salve podařilo vytvořit si odstup od historického materiálu, shrnout to významné, vyzdvihnout to podstatné, pojmenovat to klíčové?

Domnívám se, že zásadním nosným příspěvkem tohoto čísla je solidní právnický výklad platnosti papežských encyklik a ostatních dokumentů magisteria, které se tak či onak týkají modernismu – a nejen právnický. Jde o vysoce erudovaný a přitom i pro laického čtenáře přehledný a jasný text, který může být pro futurum východiskem pro širší diskusi, jeho úroveň nápadně přesahuje současnou produkci u nás, bohužel i většinu ostatních příspěvků tohoto čísla. Představuje rámec, ve kterém jsme vázáni autoritou magisteria. Autor, Štěpán M. Filip OP v článku „Moderní encyklika proti modernismu“ nasazuje laťku velmi vysoko, tak vysoko a jednoznačně, že na obálce editoři (proč?) nahrazují tento název podtitulem (Co je dosud platné z encykliky Pascendi Dominici gregis). Ostatně i jeho zařazení uprostřed čísla se mi nejeví smysluplné, zřejmě jde o jeho „uklizení“, přání redakce, aby nebyl chápán jako klíčový. Tím se však čtenář nemůže nechat zmást.

Naproti tomu Petráčkem přeložený článek O.Weisse o katolickém modernismu, jemuž je podle řazení dána role „nosného“ textu, může být pro čtenáře zklamáním: je svázán se stereotypy, které pocházejí z úplně jiné doby a z myšlenkově velmi jednostranného prostředí.
Weiss staví na hojně sdílené představě, že v šedesátých letech se modernismu podařil zásadní „průlom“. To, co se odehrálo, změnu, která nastala, tedy chápe revolučně, tak, že zasahuje samu ustrojenost Církve. Tento průlom se podle něj projevil jednak ve výsledcích II. vatikánského koncilu, ale především v samotném životě církve.
Weiss tedy (podle našeho názoru zkresleně) interpretuje II. vatikánský koncil jako vítězství modernistů a v duchu jasného a dějinami ospravedlněného „vývoje“ očekává další dějinný pohyb (pokrok). Uznává, že mnoho z toho, o co se pokoušeli modernisté, už je překonané (byli sice aktuální, ale jejich aktualita odezněla) ale právě tady ho zrazuje jeho vlastní řeč: opět mluví o tom, co je aktuální, aniž by se pokusil dotázat, zdali „jeho“ dnešní aktualita zase v delším čase neodezní, nebude překonána. Ale asi by mu to ani nevadilo, protože podle jeho názoru o tom, co je aktuální, se rozhoduje „v běhu světa“ a Církev na to může „jen“ hůře či lépe reagovat. A Církev podle něj selhává, protože se na „světodějné proměně“ aktivně nepodílí, není schopná ji „spoluutvářet“.
Svádí to téměř k pousmání nad takovým skoro „dětsky“ neodpovědným spočinutím v aktualitě a důvěře v „pokrok“. Ale je to příliš často opakovaná řeč, která má tím pádem silný manipulativní rys – bereme-li vážně pastýřskou roli Církve. To, co se může zdát do svého světa zahleděným intelektuálům jako „pasivní role“, může být docela dobře rozumná, pastýřská, odpovědná a neunáhlená pozice. Takovou možnost ale Weiss vůbec nepřipouští. Weiss nevychází z dokumentů II. vatikánského koncilu, je přesvědčen, že pochopil „ducha“ doby, koncilu, dějin, a v tomto smyslu formuluje svoji „aktuální pravdu“, je přesvědčen, že každý intelektuál musí sdílet jeho představu aggiornamenta jako neustálého otevřeného experimentu, a právě jím a ničím jiným má žít Církev.
Domnívám se, že nic z tohoto jeho očekávání není racionálně podloženo. Zůstává jen otázka, proč bylo toto trochu jurodivé dílko uvedeno v Salve jako klíčový text. K jejímu zodpovězení se musíme vrátit a číst od úplného začátku.

„Toto číslo (Salve) vzniklo především zásluhou historika a teologa Tomáše Petráčka“, píše ve svém úvodním článku biskup Dominik Duka, který se snaží uvést toto číslo jako jeden z kroků na cestě k tomu „udělat tečku za zápasem s modernismem“. To je dobré, slibné, alespoň se Duka hned v úvodu z jasné pozice staví na jednu stranu tohoto zápasu. Ne tak ale zmíněný Tomáš Petráček, který se částečně schovává za (jím vybraným a přeloženým) Weissem, a pak raději udělá krok stranou a ukazuje, že v rámci boje mezi Církví a modernisty lze sem tam nalézt zastánce modernismu i v řadách vysokého kléru. Jaký má tento argument smysl a v jakém kontextu? Petráček žádný takový nevytvořil, a tak se nabízí, že v kontextu toho, co jsme četli u Weisse. Petráčkův rozsáhlý faktografií přeplněný článek nás odvádí od tématu, s Weissem ho přímo pojí snaha vykreslit pozitivně „lidské“ aspekty a motivace modernistů, dokonce nalézt porozumění i pro ty, kteří se v rámci svých moderrnistických úvah nakonec rozešli s Církví a křesťanstím vůbec (např. Loisy). V pozadí za tím je další spojující motiv – psychologismus. Vždyť jim (modernistům) církevní hierarchie tak ublížila!! Ale samozřejmě ani slovo o intelektuálním sebepřeceňování a pýše - jen podiv nad tím, jak je to vše možné.

Petráček se v tomto smyslu cítí být v pozici morálního i věcného hodnotitele dějin bez závislosti na magisteriu, soudí představitele Církve co kdo udělal dobře a špatně (podle svého vkusu, resp. podle „ducha doby“), ale je mazanější než Weiss, nenechává svůj „dějinný“ pohled vystoupit, vyhýbá se tomu, aby zanechal „liberální“ stopy. Prozrazují ho však zkraty ve smyslu „je škoda, že se to modernistům nepodařilo dřív, než v šedesátých letech“.
„Co se jim podařilo?“, musím se ptát? Petráček je chytrý, a tak problém modernismu pokud možno redukuje na otázku svobody teologického biblického bádání. Tam Církev chybovala, byla nespravedlivá, tvrdí. To je jistě velmi zajímavé téma, jen z hlediska modernismu zcela okrajové, a okrajové i z hlediska souvislostí, které ze svých závěrů Petráček vyvozuje. Nejde přeci ani zdaleka jen o biblická bádání, jde především o vztah ke světu a zejména o pojetí dějin, o Církev a její povahu. Jde o komplexní pojetí vlastních aktivit člověka a jejich rámec (či neexistenci takového rámce), o povahu poznání. O tom však zpravidla Petráček mlčí, obratně se tomuto tématu vyhýbá. Přitom je jasné, že to, co bylo v modernismu Církvi skutečně cizí, a co ji podle některých vyjádření magisteria ohrožovalo a dodnes ohrožuje, jsou post-hegelovské koncepty, které dějiny spásy přenášejí do reálného sekularizovaného světa a kultury a činí je zcela závislé na lidských jednáních.
Takovýto jednoznačný postoj se ale v tomto čísle Salve vůbec neobjevuje. Je tak vytvářen obraz, který je značně zkreslující: tématem Salve je v převážné většině jeden jistě významný, ale podle mne okrajový motiv sporu mezi modernisty a Církví, a to ten, ve kterém se stanovisko Církve postupně uvolňovalo. Tedy ten, který se „hodí“ do interpretace „vyvíjející se Církve“, Církve, která dává za opravdu modernistům.
Skutečný postoj Církve k modernismu tak kromě Filipa zastává jen Dominik Duka, i když je jeho úvod poněkud formulačně nejasný. „Tečka za zápasem s modernismem“ se přeci dá číst také tak, že tento boj by se měl vzdát, skončit. Ale proč bychom ji tak číst měli? Duka obhajuje encykliku Pascendi - ale pro dnešek hledá nějaké řešení podobné, jakým bylo překonáno úsilí státního sekretáře kardinála Merry de Val o znovuustavení papežského státu, když v době Pia XI. jeho následník, kardinál Pietro Gaspari připravil lateránské dohody.
Co si máme představit, když se to pokusíme aplikovat na problém encykliky Pascendi? Duka hledá obdobu „lateránských dohod“ – tedy takovou konstelaci, která se nebude vracet k tomu, kdo je a není „vítěz“, ani se nebude snažit znovu ustavit něco, „co už patří minulosti“? Tomu se také dá rozumět pozitivně. Vatikán je státem (okrskem zemským) s podstatnými znaky svrchovanosti, ale de facto není již světskou mocností. Snad chce Duka něco podobného dosáhnout i v tomto smyslu? Církev nemusí být v roli vítěze nad liberalismem, protože nemá zapotřebí si něco dokazovat? Můžeme žít v optimismu že liberálové tohoto typu vymřou o to rychleji, o co víc si myslí, že mají „dějiny“ v hrsti? Nevíme.

Domnívám se, že tečkou, kterou hledá Dominik Duka, je důsledný rozchod s myšlením, které se opírá o dění (dějiny) sekularizovaného světa (společnosti) jako o nějaký imanentní princip. Jde o to opustit představu, že člověk je podstatným hybatelem dějin. Jak to z dokumentů magisteria odvozuje Štěpán M. Filip OP, podstatou zavrženého modernismu jako hereze je pokus sladit moderní subjektivismus s principy katolické nauky.
Můžeme se snad domnívat že liberalismus tohoto typu už není nebezpečný tak, jak byl na začátku dvacátého století? Můžeme být přesvědčeni, že se tyto hereze rozpadnou, stanou neaktuálními, že již s nimi není třeba „bojovat“, potlačovat je? Snad, ale bylo by to moudré?
Máme tedy Dukovu snahu a interpretaci chápat tak, že „lateránská smlouva o modernismu“, jak jí tematizuje, bude něčím jiným, malým ale významným otevřením naděje, bude znamenat takové malé „pražské jaro“, ve kterém modernisté sami postupně reformními pokusy demontují svůj systém? Máme věřit, že modernisté se soustředí na témata, která reprezentoval Maria-Joseph Lagrange OP a na to, jak bylo těmto lidem „ubližováno“, zdrží se však přímého výkladu II. vatikánského koncilu jako vítězství modernismu? A za to bude s mírným odstupem zahájena diskuse o tom, jak interpretovat dokumenty magisteria týkající se modernismu v dnešní „tak jiné“ době? Vyslaný signál byl v tomto smyslu ale příliš slabý a víceznačný. A pražská jara končí zpravidla tím, že z mateřské náruče těch, kdo je chtějí režírovat, se celé dění zcela vymkne.

Toto číslo Salve však podle mne ani takovou „slabou“ lateránskou smlouvou není. Především proto, že autoři čísla jsou ve většině na takovém modernistickém (subjektivistickém) myšlení mentálně závislí. To je motiv, kterému se v Triviu ještě budeme věnovat. Petráček se s vysokou mírou profesionality snaží, aby jeho text byl „jen“ vědecký a věcný popis, neprezentuje modernistický pohled, ale nezapře se, že i v metodě je modernista. Jistě měl dobrý důvod, proč vybral a nechal za sebe mluvit O. Weisse. A rozhovor s Bernardem Montagnesem OP jako „autentický“ text jasně ukazuje, co je v Petráčkově příspěvku pečlivě zakryto, vyčištěno: Tak se Loisy a další stávají „muži pokroku a modernizace“, a naproti tomu „antimodernisté nesou obrovskou odpovědnost za latentní pokračování krize“ atd. Sebejistota (nedostatek pokory) modernistů je v tomto rozhovoru neuvěřitelná a s ní snadnost odsudku pro ty, kteří „nepochopili dějiny“. Pokud přistoupíme na profesní rovinu, pak lze ke cti Tomáše Petráčka lze říci, že velmi dobře a korektně rozhovor vedl a neupravil a neohladil formulace, neupěknil obraz, který rozhovor vytváří. Ale jeho motivace mohla být přesně opačná, třeba chtěl, aby autenticky modernistický hlas zazněl, když jemu samému by pod smířlivým Dukou „neprošel“.

Role Dominika Duky, který toto číslo uvádí, je zjevně velmi obtížná. Zcela jistě si uvědomuje, že jde o nesmírně důležité téma a zároveň že cesta před námi je velmi složitá. Salve je v našem prostředí považováno za časopis, který rozhodně není „v hlavním proudu“, ale to je dáno jen absencí jistého typu kritiky v našem prostředí. On sám se opírá o velmi „barevné mužstvo“, spíše liberální, a jiní hráči se mu nenabízí. Jeho editoriál je ale nesen jednoznačným postojem: všichni kritici magisteria ukazují více či méně oprávěně na řadu bolístek, chyb a jistě i skutečné křivdy. Ale co to vše znamená vedle faktu, že Církev prošla stoletím světových válek a myšlenkových zvratů tak, že o jejím poselství a identitě není nejmenších pochyb? Tohle se dvojznačně vyložit nedá.

A ještě jedna věc by v rámci kritiky tohoto čísla Salve měla zaznít: úplnou skvrnou na tomto čísle je článek J. Hrdličky (s podporou grantové agentury). Autor (zřejmě v komplikovaném zadání, aby se vyhnul jednoznačně liberálnímu postoji) pro svoje téma „idea zápasu“ nedokázal jasně zformulovat ani základní teze.