Benedikt XVI., papež

Mnozí se tam za tou bránou sejdem, mohou nyní katolíci zpívat ve známé dylanovce „zaklepu na nebeskou bránu“. A všichni, kteří se v onom „všichni“ schovávali, se mohou zježit. Je třeba rozumět, jaký to má význam: o lecčems lze diskutovat, ale nejde obracet smysl věcí.

Přímá reakce na Halíkův článek o řezenské přednášce

S lehkým srdcem (jistě plným Boha) si řeknu, že „je to jedno“ – jenže to je první nahrávka Ďáblovi, protože nic není „jedno“, resp. vše, „co je jedno“, je Ďáblovo. Vím, že musím volit, je to moje volba a moje odpovědnost za ní. Nic v životě není „jen tak“, nic není „nanečisto“, nic není „výplň“, nic není „jedno“. Rozhodl jsem se a vím, že se tato volba stala součástí mého života.

Revue Trivium přinesla již dvě části kritiky Teologických textů – v první části zaměřené na období samizdatu, v druhé na aktuální stav a opakovaně byla avizována třetí část. Uvedena byla otázkou: jak se z časopisu, který byl víceméně hegemonem a snažil se vykládat a kontrolovat katolické myšlení u nás, stala pasivní víceméně strnulé akademické periodikum s marginálním významem? Co se stalo mezi roky 1990 a 2000 a jak tomu rozumět s odstupem dalších deseti let? Tyto články vznikají postupně, jsou postaveny na několika sondách a nejsou a nechtěly ani být ucelenou kritickou studií o TT. Nicméně tvoří první ucelený rámec pro interpretaci významu tohoto periodika, a je s podivem, že na předchozí dva články nikdo z redakce ani osob blízkých nijak nereagoval (kromě první reakce „článek jsme si vytiskli a přečteme si ho“). Nicméně třetí článek o TT se pozdržel a v logice věci rozpadl na dvě části. V tomto „dokončení“ se z části věnujeme procesu v uplynulých 20 letech, samostatně se pak ještě znovu díváme na aktuální stav TT.

Říká se že s ďáblem kupčíme o svoji duši, ale aby tomu bylo rozumět – kupčíme s něčím, co neznáme (čím bychom mohli být) a dostáváme za to dočasné naplnění našich vlastních představ o tom, co chceme být.

Dopis varhaníků nespadl z nebe – příliš dlouho byla krajina českého katolického myšlení deformována do podoby labské roviny a kdokoli se vymykal, dostal nálepku lefévristy. Papežská mše sv. v Boleslavi ukázala, že už se v mnohém „probouzí“ i doposud mlčící střed, ti, kdo se doposud vyhýbali konfliktům. Jaký je širší kontext této věci?

Ti, kdo skutečně „věří“ formální statické pravdě, povětšině vymřou. Zbude jen beznadějná rozptýlená skupina, infikovaná a zneužívaná. Převahu nabudou ti, kdo sice formální myšlení dokonale zvládnou, ale budou dobře vědět, že je to manipulativní systém, a tak ho také budou využívat (je jich už nyní v Církvi dost a právě před tím papež varuje).

To, co považujeme za samozřejmé, je samozřejmým jen proto, že zdánlivě samozřejmá je současnost. Teprve tehdy, když si dovedeme pokládat otázky tak, že se právě současnost stane nesamozřejmá, můžeme se něco dozvědět.

Myslí si, že Boží věci lze pochopit jenom hlavou za pomoci idejí, svých vlastních idejí. Jsou pyšní. Myslí si, že vědí všechno. A co se nevejde do jejich rozumu, není pravda. (papež František)

Proč tolik lidí podléhá praktikám nejrůznějších sekt? Proč tolik lidí propadne islámské náboženské praxi? Protože jim to poskytuje oporu, na základě které mohou „odmítnout“ obraz evropsky fungujícího světa, vymanit se z něho. V pravém slova smyslu vymanit, protože to je ovládající obraz, který je v postavení pána našich životů.

Encyklika Láska v pravdě je skvělým krokem myslitele, strategickým krokem, i když je zde mnohé jen naznačeno, otevřeno. Článek se snaží ukázat směr, kudy se dají některé teze encykliky domýšlet a rozvíjet.

Jsou tu popsány dvě skupiny těch, kdo Františkovi nemohou rozumět. První jsou „liberálové“, kteří hledají změnu u jiných a sami jsou přesvědčeni, že jsou nositeli této změny. Druzí jsou konzervativci, kteří popírají změnu vůbec. Ale v čem se ti a oni podle Glasera mýlí? Liberálové se prý mýlí, když si myslí, že František jde „víceméně“ jejich stopou, a konzervativci se prý mýlí, když si myslí že František je radikální reformátor, tedy v jejich očích spíše de-formátor.

Opus Bonum – setkání, které se nyní již po několik let koná v Břevnovském klášteře – bývá zaměřeno na různá společenská témata, v původně emigrantské tradici se zde na katolické půdě setkávají lidé různých „světonázorů“. Mlčochova přednáška výrazně převýšila běžný průměr příspěvků, a proto se jí věnujeme, i když není k dispozici na internetu. Reagovala na aktuální encykliku Caritas in veritate Benedikta XVI.

Křesťanství je v první řadě příležitostí ke spáse a v druhé řadě příležitostí k tomu, aby se na zemi dal žít ne-orientální život, tedy život, ve kterém má smysl každá lidská osoba.

„Jaký jiný analytický nástroj než aristotelské kategorie vlastně navrhujete“? zeptal se mě jeden z čtenářů Revue Trivium ve své reakci. A trefil tím hřebík na hlavičku.

Na RaVa je v publicistické části uveřejněn text Fabrice Hadjadje, zajímavého autora, který je zřejmě oblíbencem M. Glasera a který zde vystupuje tak trochu jako „zjevení“. Nečekaně se totiž vymyká z celkového nasměrování většiny toho, co lze dnes na těchto stránkách číst. A je to osvěživé. A proto stojí za to zabývat se právě tímto textem a tím, čím se od běžné produkce RaVa liší, a nikoli tím či oním článkem z celé „agendy“ kterou Vatikán ve svých PR strategiích nyní produkuje.

Proč to ale novináři dělají? Proč nepíší o skutečnosti to, co se o ní mohou dozvědět? Protože skutečnost není akceptovatelná!

Článek, který pro toto číslo Revue Trivium napsal Michal Černý

Každý člověk by měl mít jakýsi úběžník jednání, bez ohledu na to, jestli je křesťan nebo je evropsky „bez vyznání“. Pokud bych měl vymezit co nejjednodušeji to, na čem bychom se měli shodnout (co by tedy mělo být „univerzální“), pak jde o dva požadavky: nebýt hajzl a nebýt přizdisráč. To první se nabízí takřka samo, to druhé ne – a ukazuje se, jak velký problém je, když na to zapomínáme.

Salve 2/09 vyšlo s tím, že jeho obsah bude doplněn na webu: to se stalo poprvé a nebyl to žádný předem chystaný počin – úvodníkem v tištěné verzi avizované články se na webu objevily až po dlouhé době několika měsíců. A daly zajímavě nahlédnout do redakční kuchyně a myšlení šéfredaktora.

Zhoubou lidstva je pokušení privatizovat si významné role vzhledem k prozřetelnosti. A tomu podlehli i ti, kdo horovali proti individualitě.

Vnímám okolo sebe obavy. Něco se děje a všichni ti, kdo se pokoušejí zabezpečit ve světě, jako by byli zaskočeni; protože svět je jim cizí, vytvářejí si svoje soukromé oázy, ve kterých mají věci zdánlivě blízko a tedy se vůči nim cítí bezpečně… ale je to falešná blízkost, a proto se znovu a znovu ocitají v cizotě, v obavách.

Hlásáme radostnou zvěst, že Ježíš za nás zemřel, že Ježíš je Pán, nebo že zemřel za naši spásu? Není to totéž, tyto věty mají každá jiný obsah. Jestli můj Pán zemřel za mne, tak se mohu ptát dál, především jsem postaven před fakt, že tedy nejsem SÁM svým pánem. Pak teprve dostává otázka „co mám dělat“ hlubší smysl – protože vím, koho se ptát. Nejde o konzultaci. Nejde o diskusi. Je to pobuřující? Nejsme si všichni rovni a s Ježíšem jistě ne.

Svět se nezměnil nijak významně, ale docela významně se změnilo postavení člověka a otázky, které klade: člověk má spoustu možností se rozhodovat – a Církev nemá způsob, jak mu v tomto jeho novém postavení a v jeho rozhodování být nablízku.