Znak a skutečnost

Zejména s úmyslem porozumět významu státního znaku a symbolické role prezidenta se konalo na stavební fakultě ČVUT malé kolokvium na téma Znak. Přinášíme alespoň menší část z příspěvku tam proneseného.

Všechny předchozí příspěvky se neobešly bez slova „reprezentace“ – a proto se u něj na začátku zastavím. Znak nás totiž nezajímá v kombinaci s jinými znaky, nezajímá nás jako element nějaké významuplné „věty“, tedy v sémantickém kontextu. Znak nás zajímá „sám o sobě“. A tak jsme se rovnou vyhnuli F. de Saussurovi a celé jedné větvi úvah o znaku, ve které je důležitý vnější kontext. Alespoň dotknout se musíme Ch. Peirce, protože ten zkoumá znak sám o sobě, a provedl podstatné dělení znaků na ikon, index a symbol – když ikon se podle jeho definice ke značené věci vztahuje podobností, index funkcí (tak je indexem trefy terč s dírou uprostřed) a vztah mezi symbolem a symbolizovaným je věcí dohody, kulturního kontextu. Ale i tohle můžeme nechat stranou, protože nás bude vztah mezi znakem a tím, co je označeno, zajímat ze zcela opačné strany než Peirce.
Ve slově reprezentace se již ukazuje, že znak není něčím pouze zprostředkujícím, zástupným. V Naganu vyhrál zlatou medaili konkrétní hokejový tým, ne nějaké abstraktní „Česko“. Tento tým „nás“ reprezentoval. Ale rozumíme tomu, co to znamená? Rozumíme tomu, jak „patříme“ k českému státu a jaká je realita toho, k čemu patříme?
Pro mnohé může být nečekané, že zabýváme-li se znakem jako tématem, může nám to významně pomoci v porozumění skutečnostem, zejména v kulturním smyslu. Nemusíme se vázat na fyzikální skutečnost měřitelných věcí: skutečné je to, co člověku vstupuje do života.
A bez ohledu na to, jestli je to fyzikální objekt nebo ne, je skutečné, natolik skutečné, že to ovlivňuje lidské rozhodování a faktické jednání, činnost, lidský život. Tak vstupují do našeho života některé znaky a to je pro nás daleko významnější konstatování, než znalost mnohých abstraktních systémů, které se snaží popisovat znak obecně v jeho funkcích při „komunikaci“ či přenosu informace atd. Nemusíme tedy znak tematizovat „až“ v roli prostředníka mezi subjektem A a subjektem B při přenosu informace. Znak není náš „výtvor“. Kdo se zabýval hebrejskou abecedou, narazil jistě na fakt, že každý jednotlivý znak je zároveň reprezentant konkrétního významu (je sám slovem v silném slova smyslu, tedy zpřítomňujícím slovem) a zároveň číslem. Tomu se zde ale bohužel nemůžeme věnovat. Podstatné je, že tu skutečnost znaku je evidentní – je zjevná sama sebou. (Friedrich Weinreb: Symbolika biblického jazyka, Praha, Herrmann&synové 1995)

Ikon a Ikona – Peirce

Je třeba rozlišovat mezi ikonem – tedy znakem v peircovském schématu, a ikonou, typem zobrazení v křesťanské, zejména východní tradici. Ikona je obraz, u kterého je možné se modlit – je předmětem uctívání. V případě Panny Marie jde o konkrétní podobu (např. Panna Maria Czenstochowská), která je jasně odlišná od jiné madony. Ale přesto se lze u různých zpodobení modlit k jedné „Panně Marii“, tedy modlit se k ní jako k bytosti, která je skrze ikonu reálně přítomná – v konkrétní podobě daného zobrazení. Před ikonou se v tomto smyslu pokleká – to je symbolické gesto, projev úcty, a ikona se sekundárně zobrazuje.
U Marie je to pochopitelné, protože se reálně zjevuje ona sama a to právě v „místní podobě“– i když to už je specifická věc povahy zázraku. Klečet u obrázku Marie a mluvit na ni – to není „nic divného“. Ale v obtížněji pochopitelných případech některé a dosti významné znaky zpřítomňují osoby, se kterými se jinak než skrze znak vlastně obcovat nedá. Proto mnoha lidem způsobuje takové problémy porozumět tomu, proč by měl být např. státní znak předmětem úcty. Není pro ně pochopitelné, proč „mít znak“ je výsada a přísluší pouze někomu. Nerozumí tomu, co to znamená „prapor“ u vojenské jednotky atd. Je to možné jen proto, že skutečnost je třeba chápat jako představování. A představování se nejlépe předvede větou: „Dovolte, abych se představil: jsem to já, sám (Ten a ne jiný)… Pocházím odněkud a nelze si mě splést s nikým, kdo je mi jen vnějškově podobný…“
Znak zpřítomňuje to, co jinak přítomné být nemůže. Třeba proto, že zpřítomňuje na více místech, nebo proto, že to, co je zpřítomňováno, ani nemá povahy „fyzického subjektu“ tak jako šlechtický rod, a tak jako stát. Šlechtický rod je zpřítomněn tím, že je přítomen jeho příslušník, ale ne zcela. Stát ale není zpřítomněn tím, že je přítomen státní úředník, pouze nějaký jeho orgán. Stát je zpřítomněn pouze tím, že je přítomen státní znak. Stát nemá žádnou jinou přítomnost než ve svých symbolech. Z toho je patrné, že potřebujeme nějaké nové vymezení, výměr skutečného, který by nám umožňoval se znaky pracovat. Odlišné od toho, se kterým pracuje moderní evropské myšlení.

Celé dějiny 20. století ve filosofii jsou plny pokusů, jak tuhle situaci řešit. Všechny tyto pokusy směřují k tomu dosadit něco skutečného do newtonovského světa skrze subjekt, skrze pozorovatele světa. Člověk sám (ale beznadějně sám) tu zakládá to, co je skutečné v protikladu k měřitelnému světu – a z této pasti se pak už nedostane, snad se pokouší z ní nějak transcendovat v heroickém sebepřesahu, ale pořád je to jeho vlastní výkon, kterým se nedostane dál než k jiné, vyšší poloze svého „já“. Většina moderní filosofie tak svoje myšlení odvíjí od vlastní identity člověka – individua, ze které se snaží odvodit vše ostatní, včetně identity světa a věcí světa. Je to základní filosofický problém, před kterým stála modernita a nevyřešila ho, a je to zásadní filosofický problém, před kterým stála postmoderní filosofie a obešla ho s tím, že připustila relativitu i u vlastního subjektu. Z osamělosti zakládající identity odvodila polyparadigmatičnost. Dnes bereme jako fakt, že nám chybí referenční bod, ze kterého by se dal nahlížet celek, který by nebyl v jistém smyslu „libovolný“, nahraditelný. Jinými slovy zkoumáme, jak nalézt něco, o čem bychom mohli říci, že nás to přesahuje, a tento odkaz dokázali sdílet s druhými.
A jsme zpět u znaku. Všechny modely přenosu informace skrze znak mají jedno společné – ukazují znak ve funkci – v již existujícím přenosu, v již existující komunikaci mezi dvěma subjekty. V přenosu, který hledáme, protože si myslíme, že máme jen identitu sebe a předpoklad identity druhého. Ale my máme skutečnost! Proto se nikdy nikomu nepodařilo vyložit, jak může taková „referenční“ situace mezi dvěma subjekty vzniknout. K tomu, aby bylo možné našimi vlastními silami konstituovat obsah jakéhokoli znaku, už musí probíhat kulturní výměna, která se neobejde bez znaků. Vzájemné porozumění musí nutně předcházet tomu, než začneme uměle námi vytvořený znak používat, protože znak je jednou ze skutečností, se kterou se setkáváme a které přirozeně rozumíme již v době, kdy se formujeme „jako děti“ do podoby člověka komunikujícího s druhými lidmi.

V pojetí druhého, které je také jedním z filosofických leitmotivů celého 20. století (Rozenzweig, Buber, Levinas), hledají mnozí způsob, jak odkázat na to, že konstitutivní je vztah. Tito autoři vycházejí z teze, že osamocenost člověka, který staví na své identitě (sebejistotě) a odvozuje z ní svět ,odporuje zkušenosti se vztahem k druhému. Ale tahle filosofická tradice jen převedla problém identity já na dualismus vztahu, nedostala se ke skutečnému, nenašla k němu cestu ze stejného důvodu, jako post-newtonovský model „osamělé osoby“. Ze vztahu se nedá odvodit to, co je primární, že totiž „máme svět“, že víme, co je skutečné v protikladu k neskutečnému, že rozumíme tomu, s čím se setkáváme, co nám vstupuje do života. Není to tak, že bychom měli svět „až“ skrze druhého. Právě znak nám ukazuje, že světu nejdřív můžeme rozumět (a následně rozumíme) – a že je pro nás už vždy skutečný. Nejsme izolováni ve „své“ identitě, to nás do ní jen svádí vše, čím jsme indoktrinováni a vychováváni v této době.

Ale z toho také plyne odpovědnost vůči skutečnosti, která nás přesahuje. Stojí-li a padá vše jen na mojí identitě, pak má primát vždy aktuální situace, ve které mohu svůj potenciál rozvinout tak, jak jsem dříve nemohl, a není žádný důvod, abych se sám vázal na to, co jsem vyhodnotil dříve, co jsem „podepsal“, protože jsem potřeboval ve světě „zpevnit“ něco skutečného. Ale protože už je to minulé, tak není třeba to brát v jiném smyslu, než v jakém to tvoří mojí vlastní aktualitu. Znak tu potom má jen charakter stopy – ano, někdo tudy šel. Všechny znaky jsou ve slabém pojetí jen stopy minulého. Ve slabém, individualistickém pojetí se stále setkávám se znaky jako s něčím (dříve) skutečným, ale aktualitu a „sílu“ skutečnosti daného znaku posuzuji podle toho, jak vyhodnocuji aktuální kontext. Ale to je upadlé pojetí peircovského indexu, něčeho, co má svůj smysl dán pouze funkcí.

Plnohodnotný znak není odkazem na funkci, není odkazem na nějakou ex post dohodu o významu symbolu. Plnohodnotný znak reprezentuje skutečné tak, že skutečné je zde, nezaměnitelně a dokonce nezávisle na času. Tak je právě skrze znak upevněna skutečnost sama, máme ji, neuniká nám – protože není závislá na našem hledání aktuálních významů mezi tím, co bylo, a tím, co bude.