Vláda pandémiů

Verze pro tisk
Anotace: 
Kdysi dávno jsem četl, že pohled oknem otevřeným se dá v zásadě srovnat s pohledem oknem zavřeným. Ale neplatí to úplně. Otevření oken nám nyní může „vyrazit dech“. Naše okna do světa jsou totiž nyní podobná oknům dávných lékařských ordinací, cosi za nimi svítí, ale vidíme jen prázdnou matnici.
Číslo: 

Naše představy o světě se otřásají. Končí těch několik desetiletí, ve kterých jsme si cosi nalhávali o demokracii a veřejném prostoru, ve kterém jsme důvěřovali, že je možné se tak či onak podílet na utváření shody o postupech správy veřejných věcí. Stále častěji se setkáváme s tím, že je to či ono stavěno na piedestal, příslušející modlám, a k tomu či onomu motivu se jako k „evropské hodnotě“ chtě nechtě musíme modlit, musíme se mu klanět. Tedy nemusíme – ale musíme k tomu klanění mlčet, nanejvýš se zmůžeme na nespokojené mrmlání. Ať už je to klanění se všemu, co souvisí s tématem oteplování planety v důsledku lidských činností (zejména vypouštění CO2), s bouráním údajných násilných gendrových stereotypů, organizovaného přesouvání ne-evropských obyvatel do Evropy atd. Kdokoli se začne ptát a poukazovat na realitu, je ostrakizován a je mu upřeno právo na to, aby… se podílel na tom, co tvoří sám základ naší zbožštěné demokracie – aby se podílel na tvorbě veřejných politik. A jak se stalo, že se deklamátoři těch správných hodnot stali arbitry správnosti myšlení, stali se dohlížeči, kontrolory? Najednou je po diskusi.

Po několik desetiletí jsme tomuto procesu nerozuměli a mnozí poukazovali na to, že „život je jinde“, eko-chmurné prognózy z 60. let nevyšly, letos prší a není avizované sucho, hladiny oceánů nestoupají a nestoupají, i když o tom čtu už nejméně třicet let alarmující zprávy. Zkrátka na světě je to složitější než v hlavách ideologů a manipulátorů. Ale se zlou se potáže ten, kdo si něco takového dovolí říci – z globálního oteplování se obratem stanou „poruchy klimatu“ a nic se nezmění. Nějaká hysterka začne požadovat, aby policisté klečeli před agresivními demonstranty – a hle – jaká krásná praxe! Hned se k tomu přidají i sportovci. Proč? „Není to všechno nějak na palici?“ řekne si mnohý, musí si odpovědět, že ano. Ale „CO S TÍM??“ Jaký to má smysl?

Je to systematické a dlouhodobé, a tak to zcela jistě smysl má – alespoň pro někoho, a my už dnes snad jsme schopni nalézt cestu k porozumění této cílevědomé činnosti a soustavnosti, s jakou jsme… manipulováni a oblbováni. Zažili jsme režimy, které o tom, co je správné, rozhodovaly ideologicky. Tu „dělnická třída“, tu „národ“, tu „historické poslání“ jako něco „vyššího“ zaštiťovaly svojí ideologií reálnou moc tak, že proti ní nebylo žádné odvolání. Demokracie, ta nejlepší ze špatných voleb, se ve zdánlivém protikladu k ideologiím ocitla sama na piedestalu modly, a dnes vidíme, že to byla největší chyba. V demokracii je možné se dohadovat o mnohém, dají se vytvářet ty či ony veřejné politiky, ale nikdy by se nemělo stát, že je možné dohadovat o všem, o čemkoli. Protože pak nejde vytvořit žádný společný prostor – bez vnějšího vymezení, bez rámce není žádná diskuse možná – musí platit alespoň pravidla upravující v řeči vztahy větných členů, musí být jasné, že o tom, co je dole a co je nahoře se nedá hlasovat. Jinými slovy: můžeme se bavit o vztažných systémech, ale jen v rámci nějakého nezpochybněného vztažného systému. A hlavně, demokracie je možná jen tehdy, pokud jsme ochotni se snažit druhému porozumět. A to jsme právě porušili, toho jsme se vzdali, a demokracie jsme již od počátku 20 století naplnili jen a jen manipulací, zpočátku skupinovou, a posléze plošnou. A pomalu se ujala myšlenka, která se zprvu zdála směrovaná jen proti hrstce těch, kdo jsou opravdu a zjevně nezodpovědní: dnes je v demokracii možné (a většinově přijatelné) dělat „dobro“ proti vůli těch, koho se to týká. A důsledky toho cítíme dnes na vlastní kůži, na vlastním obličeji.

Rád užívám příklad kuřáckých místností v hospodách, abych ukázal, jak lidé přicházejí o svoji svobodu. Je mi to líto, ale ve svém okolí jsem během několika posledních let zaregistroval několik lidí, kterých jsem si obecně velmi vážil, ale nebyl jsem jim schopen vysvětlit, že se v daném případě chovají jako užiteční idioti, kteří nevědí, co činí. Je možné nemít rád kuřáky a je možné považovat kouření za škodlivou věc. Ale je nepochopitelné, jak snadno mnozí akceptovali zákaz kuřáckých prostor v restauracích, prostor oddělených od těch nekuřáckých. Jak je možné, že společností prošly plošné zákazy kouření ve veřejných prostorách jako nůž máslem? Mnozí z těch, kdo dnes žasnou nad tím, jak snadno stát zcela bez právního podkladu plošně zakazuje a přikazuje, tleskali, když se dělo totéž jiným, a jich to netýkalo.

Argument, že v soukromém podniku je přeci věcí těch, kdo tam chodí, jestli chtějí kouřit nebo ne (tedy argument obhajující základní svobody) byl odmítnut s okázalým mávnutím rukou – kouření je nezdravé a je třeba ho lidem (kteří jsou tak hloupí, že kouří) znepříjemnit co nejvíc, je třeba zakázat jim, aby se mohli ke kouření scházet atd. Najednou tu byli jedni (držící v ruce moc) a druzí, pro které moc dělala deklarovaná „dobro“ tím, že jim to či ono zakazovala a to či ono přikazovala. Kdyby tenhle proces (zvykání si na tuhle nehoráznost) neprobíhal za mlčenlivého souhlasu mnohých celá desetiletí, nikdo by dnes nemohl „jen tak“ vstoupit před lidi s tím, že je den ze dne zbaví občanských práv, bez opory v zákonech, bez možnosti jakékoli kontroly, bez možnosti domáhat se svého práva… všichni ti, kdo v minulých desetiletích podporovali zákazy a příkazy směrované ke kuřákům, by teď měli v pokoře nasadit roušky a nosit je i v noci do postelí! To oni tu po desetiletí upevňovali zdánlivě samozřejmou představu, že je cosi jako „zdraví lidu“ a jsou tu „odborníci na zdraví“, ti jsou odpovědni za toto „zdraví obecně“, tudíž mohou přikazovat a zakazovat. A co zakazoval? Aby se kuřáci stýkali. I dnes zakazují, aby se lidé stýkali!

Zdraví je modla. Ještě nikdo nepředstavil nějakou jasnou a jednoznačnou definici zdraví. Zkuste si ji jen tak načrtnout – rozhodně to není „přiměřená funkčnost organismu člověka“. Zdravý člověk může mít amputovanou končetinu – je v jistém smyslu hendikepován, ale to je něco zcela jiného než opak zdraví. Zdraví není ani nepřítomnost nemocí v nějakém „objektivním smyslu“, je to stav, kdy se nemocí nemusí zabývat! Z pozice jednotlivce je zdraví docela normální stav a mnozí lidé se ve zdraví dožijí vysokého věku, zemřou „přirozenou smrtí“, a tak nikdo nikdy nezjistí, kolik ve svém životě „prodělali nemocí“ a že by patolog mohl napsat jejich „životní chorobopis“ jako dramatický román plný zvratů. Zdraví je stav a úkol, a my žijeme, zdraví je součástí toho jak se vztahujeme k sobě a k druhým, je spojeno s člověkem samým. V mnoha ohledech je to spojeno s odpovědností člověka za to, jak žije, a v jiném ohledu je to věc, která je „vis maior“ – tedy něco, co neovlivníme a co se zcela vymyká statistice.

Není žádné ministerstvo zdraví, které by mělo diktovat, co se musí, aby a co se nesmí, aby bylo „zdraví“. Tedy nemělo by to tak, být, ale my už jsme si namísto demokracie a veřejného prostoru a vytvořili nové božstvo, kterému se klaníme. Zdraví. Zdraví je deklarováno jako největší hodnota a moc je proto oprávněna dělat cokoli, aby ochránila zdraví… komu? Mně? Tobě? Ne – obecně, všem a zároveň nikomu. Způsobí ti rouška nějakou bakteriální nebo plíšňovou nemoc? Nedá se nic dělat, máš smůlu, a žádný jedinec nemá právo se v této věci nějak zpěčovat z nějakého malicherného „osobního důvodu“, protože tím se jen dokazuje, že mu nezáleží na „zdraví“ obecně, zdraví statistickém, společném! A takové osoby jsou neodpovědné, jsou pro zdraví (prezentováno v tomto případě jako zdraví „ostatních“) nebezpeční, je třeba vůči nim vystupovat jednoznačně a nekompromisně.

Starý model demokracie uznával, že tu existuje cosi, co demokracii umožňuje, je jejím širším základem, a to je vzájemnost lidí. A v současné době jsme svědky, že se (dnes již bývalá) demokracie vzdala své poslední životodárné vazby – člověk přestal být člověku bližním, je záměrně prezentován jako jeho potenciální ohrožení, je potenciálním nositelem nákazy, čehosi smrtícího. Konečně je tu myšlení, které dostává člověka do dokonalé izolace, vydává ho napospas veřejné manipulaci a totální kontrole. To proto je třeba cílit na jakékoli společné aktivity, na cokoli, co vytváří vzájemnost – všichni pandémiové ví, že právě tady je třeba „zatlačit na pilu“: „Bojte se! To blízkost druhých, vzájemnost umožňuje přenos nákazy!“ A obecněji – to blízkost a přítomnost druhých vás ohrožuje! Pandémiové ví, že tady je třeba strašit, zakazovat, izolovat lidi, zabránit tomu, aby se stýkali, aby žili spolu. Protože pokud budou spolu, jejich moc nebude dokonalá, nemělo by být možné, aby se lidé setkávali a navzájem se posilovali v přesvědčení, že se nemusí a nebudou se klanět nové modle. Ideálem pandémiů je vystrašený a osamocený člověk, narcistně zaměřený k tomu, aby si neustále kontinuálně měřil tep, tlak, aby se napojil na všechny možné sledovací soustavy, aby se „hlídal“ a nechal hlídat (jako by mu to mělo cokoli přinést), aby neustále sledoval stav svých hormonů, žláz, míšních uzlin, teplot, tlaků, krevních obrazů, zkrátka aby se stal neustálým pacientem. Suma společenského zdraví se skládá ze statistických pacientů! Dokonalá dialektika pandémiů!

Viděli jsme, jak nás nové ideologie tlačí do genderismu, do ekologických nesmyslů týkajících se údajně ohrožené planety, do uhlíkové neutrality atd. – a nevšimli jsme si přitom, že ve společenském prostoru vyrostl zcela nový a daleko nebezpečnější hegemon moci, postavený na novém kultu, kultu, který je ideologií mnohokrát horší než německý nacismus nebo nadnárodní komunismus – protože má ambici ovládat člověka celého a přitom izolovaného, statisticky podchyceného jako pacienta. Předchozí ideologie vytvořily představy, že člověk jako jedinec má smysl „jen“ jako příslušník vyvoleného národa, jako ten, kdo se podílí na „budování lepší společnosti“, stojí na straně vývoje… a dnes jsme se stali otroky systému, který nám říká, že na nás záleží právě a jen v té míře, ve které jsme předmětem statistiky a budeme poslouchat jako hodinky, protože někdo jiný dovede pro naše dobro (naše zdraví) nejlépe interpretovat statistická data o nemocech. Jde o dobro – ale ne pro nás, ne pro naše děti, ne pro naše společenství – to vše už dnes (zcela okázale) moc ignoruje. Jde o to, co je dobré pro statistický výsledek.

Orwell by dnes popisoval, jak jsme se svými sebe-práskačskými hodinkami povinně napojeni na sledovací systém a čas od času nás „odstaví“ (do totální izolace?) protože jsme vyhodnoceni jako ohrožení statistiky. Pro paranoiky, kteří se na takové vládě chtějí podílet, jedno doporučení: jen se zapojte do této krásné vize pandémiů! Jednou vás někdo někam pozve, dostanete injekci... A budete pak, jako kdysi komunista Arthur London (po vyšetřování v rámci procesů v padesátých letech), přemýšlet, jak napsat nové „Doznání“ ve smyslu „Ano, souhlasím s tím, že jsem určen k odstavení, protože jsem byl vyhodnocen jako nositel čehosi hrozného, potenciálního nebezpečí Pro koho? Pro systém pandémiů.