Uvnitř nás samotných
Text čtený na Radiu Vatikán (nově Watican news*) 21. února 2021 se dá nesporně označit jako nástupní text „nového koštěte“ na místě jezuitského zástupce v české redakci Radia Vatikán.
Shodou okolností zmizelo (ve stejnou dobu, kdy nastoupil), docela přehledné členění „staré“ webové verze; prý zůstane (po nějakou dobu?) přístupná jako archiv. Ale odkaz na „staré stránky“ RaVa na nových nenajdete, takže je najde jen ten, kdo adresu „má“. Běžný návštěvník tak už dnes má k dispozici jen webové „pásmo aktualit“, ze kterého čas od času „vyleze“ něco lišícího se o trochu větším místem a o trochu větší naléhavostí. Historie zmizela. Kdo nezná „starou adresu“, nemůže už si najít „Publicistiku“, „Rozhovory“, „Homílie“, „Zvukový archiv“ atd.
Pouštím si „nové“ stránky Watikánu a jsem ponořen do proudu „zpráv“, vynořujících se a mizejících, ve kterém se nemám možnost postavit na vlastní nohy: cosi tu přede mnou defiluje tak, že se mohu jen dívat jako někde v kině. Ale nešť. Jsem poučený uživatel internetu a nenechám se jen tak zmást a vykolejit. Přečtu si Vacíka, protože mne zajímá, co napsal a nechal odvysílat 21. 2. 2021.
Odhadl jsem dobře, že je to programový text. Text o poušti, odpouštění i opuštěnosti, o připouštění ne – to bych přehnal, ale o dopouštění a odpouštění. Není zde nic o pouštění draků, to by se dalo vytknout, kdo pouští draky, dívá se do nebe a ne do hlubin vlastní duše…
Ale kdo by zde čekal něco o nebi nebo o tom, co je skutečné. Co je skutečné tak, že se mne to týká.
Na poušti jsem totiž možná opuštěn, ale to neznamená, že se nedívám do nebe, že se neptám, že si nekladu otázku „Co se mě týká?“. A na to Vacík zcela zapomíná, nebo to cíleně pomíjí. Dokonce zcela jasně formuluje svůj redukcionalistický předpoklad:
Mnoho aspektů lidského pobytu a života na poušti nějak souvisí a nebo přímo zrcadlí to, co se odehrává uvnitř nás samotných.
Žil jsem sedm let v maringotce – týden sám a týden doma – a o samotě něco vím. A troufám si tvrdit, že pan Vacík ví o poušti, prázdnotě a soustředěnosti v osamění i o těžkosti osamění docela málo, když celé toto téma dokáže tak naivně omezit na tak hloupé „uvnitř nás samotných“ . Vlastně je mi ho líto, že je tak „samotný“ .
Být na poušti (nebo třeba v sychravé mlze, nekonečné mlze prázdna, jen světlejší či tmavší mlze střídajících se dní a nocí bez tvaru) znamená především vystavit se obcování. Ježíš je na poušti pokoušen – ale ne tím „co má v sobě“, jak by se mohlo jevit nějakému psycho-sociologovi „nitra“ typu Vacíka. Jděte už všichni se svým nitrem do háje! Jděte do háje se svou samotou a naučte se obcovat! S lidmi, se silami, s hlasy. Naučte se říkat ďáblovi „Ne!“ – Je s vámi, sleduje vás a čeká na to, až budete psát cokoli – pro potlesk. Čeká, až budete psát o svém „nitru“, které přeci tak dobře znáte. Čeká, až budete psát svou „nástupní řeč“. Až se vám bude zdát, po dvou retuších a korekturách, že je „dost dobrá“!
Poušť je plná života, je plná hlasů, kterým se otevíráme, když se do samoty a prázdnoty pouště vydáme. Vacíkův text je intelektuálním výkonem, který si jistě zaslouží potlesk. Ale jestli nás má směřovat k tomu, že na konci naší mise do pouště se namísto toho, co je povrchní, stáváme tím, kdo opustí to, čeho se držel předtím, než se na poušť vydal – pak se velmi krutě mýlí, i kdyby za sebou měl třeba čtrnáct let formace, doporučuji mu, aby ještě něco přidal.
Ano: zkušenost pouště nás nutí opustit to, co se nám zdálo samozřejmé jenom proto, že to bylo snadné, že to bylo „nabíledni“, že to „říkali všichni“. Ano, po zkušenosti pouště se můžeme lecčeho pustit a zároveň do lecčeho pustit. Ale víme také, čeho se držet a čeho se zdržet. Vacík napsal zajímavý text, ve kterém si pohrál se slovem „poušť“ způsobem nezávazně hravým. Ale já tvrdím, že prezentaci své schopnosti intelektuálně si pohrávat s významy slov poněkud přehnal.
Dá se to doložit snadno. Vacík píše:
Být takto opuštěný neznamená být jenom bez druhých, ale také být ovlivněn pouští. Takto můžeme v pozměněném smyslu slova říci o Ježíši, že když se vrátil z pouště, byl touto zkušeností proměněn, byl opuštěný.
(slovo „opuštěný“ zvýraznil Vacík)
Pokud vůbec rozumím opuštěnosti Ježíše, pak ji v Novém zákoně čtu dvakrát: jednak jde o opuštěnost učedníky, kteří usnuli, když se Ježíš při modlitbě krvavě potil, a pak o opuštěnost na kříži. Vacíkův text je efektní, ale kam nás vede? K psychoanalýze našeho nitra? Není to narcistně málo na vybraného jezuitu, který má referovat o tom, co se děje ve Vatikánu?
Již jsem podotkl, že mi v té analýze chyběl význam slova připustit – ten je podivuhodně rozpolcený, dvojsmyslný – resp. v jednom ze smyslů této dvojsmyslnosti smyslný: připouštět.
Vacík byl připuštěn k mikrofonu. Nic lepšího se k tomu nedá dodat.
Když někdo píše o věcech, kterým nerozumí, vydává se všanc. Doporučoval bych Vacíkovi, aby nehledal potlesk. A ještě ledacos by mu bylo možné vytknout a doporučit, myslím ale, že si poradit nedá a že se ještě nadějeme lecčeho. Další jeho článek je totiž o marnosti. V knize Kazatel prý nejde o tak „pesimistický“ výraz, ale co nám místo toho Vacík nabízí? Vanutí, snad jen „pouhé zdání“? Že si k citaci vybírá Leonarda Cohena a větu: „Nech si svou dokonalou oběť…“ ukazuje ještě mnohem dál.
Nevím, jestli budu dál Vacíka číst nebo ne, řekněte, kdo by si kazil „auru“ a „vnitřní naladěnost“, ono „vanutí v sobě“, synonymum marnosti?
Pozn.*
Jedno dvojité W je pro toto nové médium WW Watikánu málo!