Úplný a pravdivý obraz
Účetnictví je pravdivý a úplný obraz o majetku a finančních tocích – tak zněl donedávna jeden z prvních paragrafů zákona o účetnictví. Nechme stranou, že nedávno se tato definice trochu zkomplikovala – a podívejme se na věc z odstupu: jde o paragraf, který vymezuje obsah právního pojmu platného pro celý obor práva, týkající se majetku vyjádřeného čísly. A neobejde se bez tak těžce postižitelného obsahu slova, jako je obraz. Říká, co je zde předmětem a cílem – je to pravdivý a úplný obraz o skutečnosti. Také vám to připadá jako jeden příklad z řady přitakání zázračnosti světa? Proč neumíme mluvit o skutečnosti samé? Protože nepostojí, nikdy ji k dispozici nemáme! Ale čísla, ta stojí, dokonce nezávisle na světě samém! Účetnictví tak bylo prvním pokusem o digitální obraz s ambicí postihnout skutečnost (skutečnost hodnot vyjádřených čísly) a to už v době, kdy se ještě psalo seřízlým husím brkem!
Podívejme se na to ale ze strany obrazu samého: pro ty, kdo adorují čísla, nestačí, aby šlo o obraz pravdivý, musí být také úplný. A nestačí úplný, protože to by nemusel být pravdivý.
O co tedy jde? Myslím o totéž, co sledujeme, stopujeme po celou dobu: jak obraz vypovídá o tom, co zobrazuje. Obraz totiž vždy ukazuje zobrazené v nějakém světle, v nějaké situaci, v nějakém rozpoložení. V tomto případě se snažíme skrze obraz cosi postihnout – dostihnout skutečnost v nějakém momentu dění a připíchnout ji jako motýla do krabičky. Ale jen „jako“, jen skutečný obraz motýla, motýl nesmí létat a nebo naopak schovávat křídla. Přesněji: hledán je obraz mrtvého motýla. Pravdivý obraz toho, co již nežije. Pravdivý obraz, aby to nebyl obraz něčeho jiného; a tak je vyžadována podivná pravda, pravda mrtvého motýla. A úplný? Aby mu nechyběly nožičky nebo tykadla? Ale zajímá mě takový obraz? Nezajímá mě spíš obraz motýla na bodláku, načrtnutý několika geniálními tahy malíře?
Obraz: je pochopitelné, že se toto slovo účetním nezamlouvá a stále se snaží najít jiné, lepší. Motýla, tak, aby byl „jako skutečný“, lze namalovat na tisíc způsobů a stále to bude skutečný obraz motýla. Ale to účetní nezajímá, chtějí mít skutečnost kasárensky celou, nastoupenou na apelplace, chtějí ji mít k dispozici v každé její jednotlivině – chtějí fotografii. Obraz jako by to nabízel, protože skutečnost zastavuje a může být chápán jako výčet jednotlivin. Ale je to jen jedna poloha obrazu, která sugeruje, že je „snímkem“ skutečného. Skutečné je to, co se děje, a zastavený, vytvořený obraz skutečného malíře je Dílem proto, že v sobě nabízí „vhled do dění“, nikoli do krabic s připíchnutými motýlími mrtvolami. Až příliš mnoho obrazů, na které se musíme dívat, ukazuje to, co nežije, to, co je již jen vystavené ve své obnaženosti jako na pitevním stole. Od obrazů smrti se osvobodíme jedině tak, že v jejich zastavení uvidíme jeden z aspektů skutečnosti – ten zlomyslný, ten, který nás ve své vizualitě šálí a snaží se nás utvrdit v mylném předpokladu, že můžeme direktivně „zachytit“ to, co nám ze své povahy uniká.
Ale nesešel nám ze zřetele magický význam obrazu, onen aspekt dívajících se očí? Je skutečně možné oddělit „suché“, řekněme „protestantsky obrazoborecké“ zobrazování typu účetnictví či jiného typu výkaznictví, od zobrazování imaginativního, skrze které vyvstává skutečnost i se svoji před-kulturní, magickou vrstvou? Tak snadné to není. Neboť kontrola skrze vizuální výčet je ze své povahy jeden z nejsilnějších nástrojů moci a klanění se moci.
Obraz vytvořený čísly (relacemi) je svůdný právě v tom, jak je zdánlivě neutrální vůči světu. Jde o větší „moc“ a sílu, než se může projevit v totemické masce – ta je individuální a individuálně působí. Ale obraz jako výkaz světa má ambici dosahovat cílů zcela jinak, působí na nás, protože působí na svět jako takový. Zde se setkáváme s pokusem a snad i cílenou snahou skutečnost ovládat, a to skrytě, tak, že se nás to zdánlivě netýká osobně. To je základní změna, se kterou přišla evropsky chápaná technika (i technika zobrazování). Jde v ní také, jako v magii, o dosahování cílů prostřednictvím sil, ale technika zobrazování se „tváří“ (a my se také tak tváříme), že jde o jakési „neutrální síly“, které se nás netýkají. Omyl. Týkají se nás, i když se zdánlivě nikoho netýkají individuálně.
Imaginativní vrstva obrazu odkazuje k věci samé, obrazy na nás mluví, ovlivňují nás. Technické obrazy, výčty reality, nám zdánlivě neškodně ukazují, jak je svět (po vizuální stránce) pod kontrolou, že je pouhou sumou předmětů, a tak nás ukolébávají v pocitu bezstarostnosti. Ale skutečnost? Ta úplná a pravdivá? Nic pod kontrolou nemáme a netušíme, co se pod povrchem všech vizualizovaných výřadů světa děje. Obrazy techniky odkazují na předměty převedené na čísla, za nimiž nic není, ukazují do prázdna a navykají nás na prázdno. Odnaučují nás dívat se, vnímat věci takové, jaké jsou. Odnaučují nás nenahraditelnosti.
Tváříme se jako nositelé starořeckých ideálů spojených s člověkem, ale do polohy ideálu se nám dostává jen okamžik naplnění reálného, dosažitelného… prázdna.
Vyznávám mnohotvárnost, vidím okolo sebe nekončící řadu zázraků, mimo jiné i skrze obrazy. Jsem přesvědčen, že obrazy sice spoluutváříme, ale mnohem méně, než bychom mohli usuzovat, nejsou v tom, jak se podílí na dění, závislé jen na nás. Obrazy mají v životě svoje role a skrze ně (mimo jiné) rozumím smyslu toho všeho, co se mě týká, co mě potkává a co se týká světa, ve kterém žiji a ve svém žití důvěřuji v nenáhodnost: nenáhodnost toho, co dělám a čím jsem. Jsem a jsem přesvědčen, že to, co se děje, se mě týká – a nejen mne – a že tu je cosi, čemu se dříve říkalo prozřetelnost, pro co nyní nemáme přiměřené slovo. Jsem přesvědčen, že dění má smysl. Beru vážně obrazy a beru vážně slova. Občas jsem pochyboval a tím jsem chyboval. Chyboval jsem občas, i když jsem nepochyboval – protože jsem hloupě nepochyboval o sobě, když jsem se málo ptal a málo jsem se díval.