Tříkrálový pochod za monarchii a Babylon

Znám hodně lidí, kteří v tom chtějí mít jasno. Ví například, kdo jsou „modernisté“ nebo „progresivisté“ (to jsou nepřátelé), nebo naopak kdo jsou „reakcináři“, kryptofašisté, kteří bojují proti svobodě a rovnosti…(to jsou nepřátelé) atd. Já považuji za důležité popsat aspekty myšlení těch i oněch a ukazovat, co z něj plyne, ale důležité je podle mne také vnímat podivuhodnou metamorfózu, ve které se v dění světa to nebo ono ukazuje v neustále novém světle a v jiných souvislostech. Ptám se na obecné rámce a souvislosti a také na porozumění té či oné aktuální konstelaci, neboť je mi jasné, že porozumět rámcům (metafyzice) nejde bez povědomí o tom, že každá konstelace je jedinečná a přináší nepředvídatelné aspekty. A že má člověk s pokorou vnímat celé spektrum hlasů, které k němu ze světa mluví.
Přátelím se s velmi širokým okruhem lidí, se kterými jsem se v té či oné životní konstelaci potkal, máme něco společného a mezi tímto „něco“ je i důvěra, vztah. Tato důvěra a vztah je někdy pod tlakem, když dojde na ideové či ideologické spory, ale zpravidla vydrží, protože „být spolu“, mít vztah důvěry je něco víc, než shoda na nějakém ideovém či ideologickém konceptu. Tudíž jsou mezi mými přáteli i „vítači “, i „elitáři neoosvícenství“, tomisté i liberálové, voliči Okamury, Pirátů, TOPky a možná i komunistů. A vím, že od každého z nich se mohu něco naučit, pokud jsem schopen poslouchat. A občas si se smutkem připomenu slova jednoho z katolických kolegů a vím, že tejně jako on mám mezi katolíky řadu přátel asi stejně tak velkou jako nepřátel, a že, kupodivu, mezi nekatolíky je tomu zhruba stejně.

Tématem tohoto článku je tradiční tříkrálový pochod za monarchii. Doposud jsem nezmínil, že je mezi mými přáteli jsou skuteční političtí monarchisté – legitimisté, ale také „placákovci“, potomci skupiny České děti, kteří se kdysi víceméně recesisticky a tedy smrtelně vážně přihlásili v českému království v době vládnoucího komunismu. Zmíněný tříkrálový průvod organizuje skupina okolo Petra Placáka a časopisu Babylon. Jde o časopis liberální, či spíše liberálně levicový, ale jeho radikalita je vždy víceméně spojena s jistou nadsázkou spíše než s recesí. Jako by mluvit o skutečnosti „realisticky“, vážně, znamenalo ponořit se do něčeho zapáchajícího. A tak je v rámci této platformy ještě tak možné plivat na Zemana jako symbol nízkosti a opovrženíhodného populismu (míněno z pohledu Babylonu), ale pokusy zapřáhnout Babylon do obecné agendy vítačů a euroohujerů neprošel. Přeci jen je tu ctěna jakási noblesa, táhnoucí se od undergroundu až po anarchismus, ale nějakou podivnou oklikou přes blouznivé básníky a českého krále, přes úctu k tradici a k řeči, kterou máme jako dědictví.

Že je to vše právě jen obrazem Babylonu? Ale v ulicích Babylonu se (zatím ještě) neděje nic strašného, a pokud vládci stavějí věž, pak se právě v tomhle ohledu jeví směšní: chtějí dosáhnout až k Bohu, ale to nikoho ze skutečného Babylonu nezajímá. Ano, je tu hřích a rouhání, ale je zde také mnohem více řádu, než by bylo na první pohled možné zahlédnout. Babylon jako časopis se víceméně nedá číst, protože ho ve značné míře plní grafomani. Ale tento časopis je špičkou ledovce, skrze kterou je možné porozumět značně široké a mnohovrstevnaté skupině lidí. A ne nezajímavé.

Na tříkrálovém pochodu se samozřejmě s velkou radostí zpívá o tom, že pod strání, kde schnellzug uhání, jsou schováni mohamedáni, a turkyně jsou tlustý jak dýně, ty císařpán nerad vidí ve svý rodině – a je znát, že mnozí by to nejraději skončili před těmito slokami, a jiní tato slova zas o to víc křičí i když hudba na pokyn organizátorů před těmito slokami zmlkne. Právě v tomto průvodu je možné skandovat „my chceme krále“ a „na Hrad patří král“. Zkusmo jsem využil rytmus bubnu, když muzikanti odpočívali, a zaznělo „už to nejde dále, Bože, dej nám krále“ – a hle, chytla se poměrně velká skupina lidí, a pak jsem to zaslechl opakovaně i z jiných míst tříkrálového průvodu. Tohle je pochod liberálů? Ať někdo z konzervativních katolíků zorganizuje pochod několika stovek lidí, kteří budou podobnou větu provolávat před branou Pražského hradu! Kde jste všichni ti, kdo víte o tom, jaké je správné uspořádání společnosti a státu?
Právě tady několik stovek lidí poslouchá projev o tom, jak jsme věrni starému státoprávnímu uspořádání a že již od rozdělení Československa nemůže být žádného sporu o tom, že tento stát nevznikl z vůle lidu, že jediným celkem, který má historické opodstatnění, je České království!
Ano, podezíravý skeptik může prohlásit, že tu je jen zneužita (možná dobrá) myšlenka, ale nahrává se tím jen celkovému tlaku na oslabení a zrušení národních států v Evropě. Ale opak je pravdou, ne že by tu nebyla přítomna recese, asi jako plášť, který přikrývá až příliš nahou pravdu. Cožpak je Evropa národních států udržitelná, pokud „demokraticky“ se prezentující elity tyto státy vyprodávají a zrazují? Kooperují přitom odleva do prava včetně katolických stran! Leckdo se bude z jiného pohledu snažit podobné akce veřejně dezinterpretovat jako recesistické útoky na Zemana, ale sám Petr Placák, velký antizemanovec, tentokrát vůbec aktuální politickou situaci nekomentoval, naopak, jasnozřivě ukázal, že nelze „jen tak“ adorovat „stařičkého mocnáře“, který sice slouží jako ikona císařství, zejména pro legitimisty, ale ve skutečnosti byl v polovině devatenáctého století dosazen na trůn s pomocí modernisticky orientovaných sil v pozadí a jako ovladatelný mladík nahradil Ferdinanda Dobrotivého, donuceného k abdikaci.

Jen málokdo z účastníků pochodu si asi celou věc do důsledku domýšlel, ale zaznělo zde naprosto jednoznačné přesvědčení, že je třeba hledat úplně nové cesty, ale že je přitom nutné vycházet z prastarého rozvrhu, který kdysi vznikl na troskách Římské říše: České království nám nikdo nevezme, budeme-li ho ctít jako „naši věc“. Ne nadarmo chodí mnozí s tričkem s nápisem „Jsem poddaným českého krále“. A opět – kde jste, všichni konzervativní katolíci, nenosíte náhodou na tričku „Bushman“ a nebo „C&A“?

Království? Co může být lepšího, nezasažitelného „hnojem“ současné politiky? Zde není možné použít dehonestaci „nacionalismu“, nebo v ostřejším tvaru „náckovství“, naopak v kontextu království se ukazuje, jak je dnes s těmito pojmy manipulováno.
Chceme vládce, jakým byl Ferdinand Dobrotivý! Jsou to všichni ti úspěchu chtiví, mocní tohoto světa, kteří říkají, že byl slabomyslný. Ano, nebyl jako oni. Ale uměl plynně pět světových jazyků a simultánně tlumočil své ženě (která neuměla německy) a asi mnohem méně než mnozí mocní tohoto světa se musel stydět za to, že by udělal něco v rozporu se svým svědomím. Je to vzor a je to poslední český korunovaný král, to není jen tak.

Cenu Ferdinanda Dobrotivého následně předala redakce Babylonu Sváťovi Karáskovi – a opět, kde jste byli konzervativní katolíci, když půlka přítomných zpívala „Ty báby, bály se Boha jen, a živé nechávaly pacholíky rodiček svých, ty báby bály se Boha jen, tvým, Farao, nebyly nástrojem“? Kdy to naposledy zpívali ochránci nenarozeného života někde v narvané hospodě?

Životu nesvědčí vyprahlá pustina ani tma. Tam, kde je vše v polostínech a mihotání, se může ledacos zkazit, zetlít, ztratit, ale může se tam také leccos nepozorovaně narodit. A proto považuji za dobré se na tomto životě účastnit – jako vnímavý a přitom aktivní účastník. Třeba účastník tříkrálového pochodu za monarchii.