Tragédie minulé a ta současná

Verze pro tisk
Podnázev: 
(Pokolení zvrácené)
Anotace: 
Všechna přírodní dění je možno postihnout abstrakcí, ale člověka ne.
Číslo: 
Osobnosti: 

Když v roce 1946 po světodějném traumatu vyšla kniha přednášek „Křesťanský realismus a dialektický materialismus“, Dominik Pecka (hlavní osoba v tomto projektu) a Artur Pavelka zcela v duchu naivní představy, že vše podstatné máme „za sebou“, psali, jak to je, jen rozmnožovali zbytečné učebnicové texty pro „minulé války“, které už po pár letech nikoho nezajímaly. Zcela jinak se ke své přednášce „Humanismus a dějiny“ postavil Bohdan Chudoba. Nemluví o humanismu, mluví o povaze člověka a „tragice dějin“, s trochou básnické licence mohu přetlumočit jeho myšlenku tak, že lidé, kteří „ví“, nemohou dělat nic a „dějiny“ se přes ně a jejich zdánlivé jistoty „převalí“. Člověk pociťuje odpovědnost za své činy a do jisté míry i za své blízké, za lidi, se kterými se potkává – ale neví si rady s tím, že jeho hlas je jen hlasem volajícího na poušti. Vědět a zároveň vědět o své bezmoci – to je situace, se kterou se člověk jen těžko vyrovnává.

Kdysi, když jsem chodil do školy a probírali jsme konec římské civilizace, ptal jsem se učitelů (a pak spíš už jen sám sebe), jak je možné, že se v upadajícím Římě, odsouzeném ke vpádu barbarů, nenašlo dost lidí, kteří přeci museli vědět, že jedinou možností, jak zabránit blížícímu se konci všeho samozřejmého je „obrátit se, změnit se“. Učitelé mi nebyli schopni říci nic a sám jsem také na nic nepřišel. Až když jsem po mnoha letech četl proroky a Hospodinovo slovo, ve kterém pojmenoval „pokolení zvrácené…“, porozuměl jsem tomu, že existuje nejen osobní odpovědnost, ale odpovědnost, která spočívá na „pokolení“, a tohle slovo (pokolení) používám raději než balastem zatížené slovo „společnost“. Slovo společnost pokud možno nepoužívám vůbec, nezajímá mne, protože vidím, že žiji v pokolení zvráceném. V pokolení, které „si koleduje“ a „vyvolává Běsy“.

Žiji v pokolení, které je rozmazlené, spojené jen žádostmi a sebestředností, chtěním bez hranic. Kde není otázka po správném, tam nastupuje zvrácenost. Chudoba, mladý a před svou emigrací ještě „společensky optimistický“, píše o tom, že dějiny jsou v tomto smyslu tragické právě v tom, že se lidé nedovedou poučit z toho, co (již) se stalo. Chudoba v této přednášce předjímá své mnohem pozdější porozumění dějinám, ale to v tomto článku není důležité: důležité je, jak ukazuje současného (moderního) člověka: mluví o vůli!
„V životě křesťana nerozhoduje to, zda žije v bohatství či nouzi, ani to, co poznává a nepoznává; rozhoduje však to, jaký je jeho volní poměr k bytí i poznání, zda a kdy je naplněn láskou či strachem, radostí či nenávistí, souhlasem či odmítnutím…“
Podívejme se okolo i do svého vlastního nitra, kde je tahle maxima? Vždyť nejde jen o to „správně“ analyzovat konkrétní historickou situaci – jde o to, jak my sami žijeme. A vyprávění o tom, jak lze smlouvat s Bohem o počtu spravedlivých, kteří „zachrání město“, zná i mnoho lidí, kteří Starý zákon nikdy nečetli.

Chudoba to ve své přednášce později shrnuje: „Vzdělanost čistě technická byla by jen vzdělaností poloviční, vzdělaností vyspělejšího hmyzu; nejkrásnější není na člověku to, že se naučil létat nebo že vynalezl teorii relativity, nýbrž to, že tisíce lidí mají ponětí o tom, co je to povinnost, čest, věrnost nebo víra…“
Vidím okolo sebe stále více těch, kdo přinášejí svůj „hmyzí“ pohled na racionální řešení toho či onoho, co pokládají za klíč k řešení současných problémů, současné tragické situace. Volí Losnu nebo Mažňáka, zabředli do rozvrhů, které ale nejsou bytostně „jejich“, a drží se jich zuby nehty, aniž by si byli schopni připustit, že problémem je, do jaké míry je naše pokolení zvrácené, stavěné jen na chtění a pachtění, na lžích, které přijímáme, i na těch, co si sami nalháváme.

Chudoba je v této přednášce naplněn optimismem, doufá, že to, o čem mluví (píše), je a bude sdíleno, že je to součást bohatství, se kterým po světové válce můžeme začít. Dva roky poté utíkal přes hranice a mnoho porozumění pro svůj pohled na svět nenašel ani mezi blízkými ve víře. Až do konce života se nezbavil nepochopení a jednostranností v nejrůznějších podobách, která ho dusila z mnoha stran.
Už těsně po válce apeloval na zcela jiný typ odpovědnosti, než je ta, která je nám vnucována jako „společenská odpovědnost“. Není žádná společenská odpovědnost podle nějakých „vnějších“, racionálně sestavených pravidel. Resp. pod slovy „společenská odpovědnost“ se zpravidla skrývá větší či menší manipulace. Chudoba píše (zdůrazňuji, že těsně po válce): „Všechna přírodní dění je možno postihnout abstrakcí, ale člověka ne. Dějiny mají svůj zvláštní smysl pro každého z nás“ a o pár vět dál: „A dějiny vůbec? Mohou skončit zítra a mohou skončit až někdy v daleké budoucnosti.“ A opět s trochou básnické licence rozvíjím: Nejsme pány dějin, jsme jen jedno z mnoha pokolení, a mělo by nám jít o to, abychom právě my nebyli pokolení zvrácené, abychom se právě my nestali odsouzenými jen k tomu, aby nás provázel pláč a skřípění zubů. To samozřejmě Chudoba nepíše, nicméně to nevylučuje. Mnoho věcí je na nás, ale ne tak, abychom hledali způsob, jak ve světě zachovat to nebo ono, o co se opíráme. Dějiny jsou o tom, co pomíjí. Ale (právě proto, že jsme lidé) v nich máme nepominutelnou roli. Máme být lidmi a nikoli racionálními polo-lidmi, polo-hmyzem.