Světlo na konci tunelu

Žijeme v rozvrzích, které jsou maistreamově formovány tak, že nás to dohání do slepých uliček: právě o tom je motto, které jsem použil, vypráví se jako „vtip“, ale je to dost černý humor.
Ale vede to k otázce po tom, co znamená světlo na konci tunelu – pro mnohé je to něco důležitého, je to obraz skutečnosti, která vytváří přechod mezi každodenností, ať už jakkoli radostnou a těžkou, a něčím, co vytváří pro tuto každodennost rámec. Rámec, který je pozitivní, který odkazuje na důvěru, že svět nepropadá do pekel, ale někam směřuje. Jenže právě tohohle se nyní nedostává. V praktických ohledech, v tom, co se nás tak či onak týká. Nikdo neví, jak skončit válku na Ukrajině, protože jaderná velmoc nemůže prohrát, nikdo neví, co s Evropou, která se propadá do stále větší deprese a vypadá to, že ji cílevědomě likvidují i její elity. Nikdo neví, co se soupeřením mezi USA (a jeho satrapy) a zbytkem světa, které (jak to vypadá) musí dopadnout pro USA hrozivě, jenže představa, že se podstatným globálním hráčem stane Čína, je hrozivá ještě víc…

Nikdo neví co s tím a když se mě jedna kamarádka zeptala, co bych dělal, kdybych byl předsedou české vlády, řekl jsem jí po krátkém uvažování, že bych se modlil.

Světlo na konci tunelu bylo zhasnuto – snad z úsporných důvodů. Snad si máme zvykat na život bez budoucnosti, nevím. Ale vidím, že se většina lidí v mém okolí po desetiletí fixovala na cosi jako „pokrok“, a nyní se jim rozbřesklo, že šlo o ten největší podvod dějin. Mnozí už se probudili – USA a „Západ“ nejsou žádní samozřejmí nositelé positivních dějinných rolí! Už za války na Balkáně se ukázalo, že tu jde jen a jen o mocenské zájmy, na území Srbska vyrostl nový stát jen proto, aby zde mohli Američané postavit velkou vojenskou základnu, kterou by jim jinak žádný stát na Balkáně nedovolil. A ještě předtím Lybie – kde šlo jen o to zlikvidovat stát oplývající ropou, který se nechtěl zařadit pod křídla USA. A pak Irák, Sýrie, tragikomedie s Afghánistánem, kde po odchodu Američanů radikálně klesla produkce opia… Kdo ho asi z toho Afghánistánu vozil?
A nyní se západoafrické státy bouří proti neokolonialismu Francie a vylézají věci… Ne. Západ není onou „stranou dobra“, ale to by samo o sobě nebylo nic hrozného, kdyby se to netýkalo nás samých, protože my sami se cítíme ztraceni, zrazeni.

Mnozí na to reagují aktivismem, který si nic nezadá se svazáky v padesátých letech, pronásledován je kdokoli, kdo si dovolí vyjádřit pochybnost, kdo řekne, že svět není černobílý a že „Západ rozhodně není nositelem pokroku ve světě…“ Dezoláti, konspiráti, všelicí pazdráti… se tak rodí v hlavách těch, kdo sice světlo na konci tunelu nevidí, ale nedovedou si představit, že by tam nebylo.

Ale potřebujeme mít světlo na konci tunelu? Hledají a žádají si ho ti, kdo nežijí ve světle svého vlastního života, ti, kdo se spoléhají na ideologie, na společenské mantry, na schémata o tom, jak to na světě je. A tak dochází k největšímu rozpolcení společnosti, které si nezadá s dobami nejvypjatějších vlád ideologického charakteru. Myslet si sice může každý, co chce, ale nesmí to nijak dávat najevo. Jakékoli zpochybnění toho, čemu už dávno nelze věřit (že je Západ nositelem světového dobra) vede k tomu, že je člověk zcela nepokrytě považován za méněcenného a v podstatě nesvéprávného: není připuštěn do veřejného prostoru, je možné se k němu chovat jako k někomu, kdo je intelektuálně méněcenný, nesvéprávný.
Vůbec nejde o to, že by musel být zastáncem Ruska nebo Číny. Stačí být zastáncem toho, čemu se říká „zdravý rozum“. Stačí polovičatost, stačí chtít, aby na konci tunelu bylo vidět světlo, a nebo abychom alespoň mohli věřit tomu, že jde o tunel, nikoli o slepou díru, ze které není východu.

Nejlépe je to vidět na současné podobě diskuse v Americe: Pokrokáři naplno prohlašují, že Trump je zosobněné zlo a nesmí se stát prezidentem, protože by to znamenalo… konec světa? Ne, byl by to jen konec představy, že právě současná vládnoucí elita je světlem světa a jeho jedině možným správcem a vykladačem. Jde tu o demokracii? Rozhodně ne, protože je jen otázka času, kdy se naplno dozvíme, že ti, kdo nejsou „na správné straně“ dějin, nemají do politického směřování světa „co mluvit“. Vždyť už to tak de facto je! Vadí vám, že pro obhajoby stávajícího statu quo se smí všechno – lhát, manipulovat, vytvářet dezinterpretace skutečného a obhajovat neskutečné, jako by to byla samozřejmost…? Vadí to kde komu, ale co s tím?

A všichni ti, kdo přijmou tento rozvrh, jsou na tom stejně, ať už ho jako hujeři z nejrůznějších důvodů obhajují a pomáhají udržovat, nebo se proti němu snaží bouřit. Jediná možnost, která může přinášet naději na změnu je v docela obyčejném vyslovení, které známe z pohádky o císařových nových šatech. Klíčové je vyslovit, že král je nahý – a tedy proměnit svůj pohled na sebe a svět. Dokud budeme hledat někoho, kdo nám opět ukáže světlo na konci tunelu, nic se nezmění. Světlo by měl mít člověk v sobě, jen tak je možné přijímat budoucnost svobodně a odpovědně, ať už je vnější (mocenská) situace jakákoli. Se světlem na konci tunelu se vždy bude manipulovat a ti, kdo ho budou vytvářet, budou vždy v pokušení moci. Není lepšího mazání medu kolem úst než vymýšlení zářných zítřků. Jistě, je třeba dbát na co nejlepší společenské formy, je třeba, aby se zhatily plány těch, kdo jsou motivováni zlem. Ale je také třeba se ptát, jestli je obhajitelné vyhánět čerta Belzebubem.

Nevím, co bych dělal, kdybych se ocitl v mocenské pozici, ve které bych mohl do „světa moci“ zasahovat – ale vím, že jsem v pozici, ve které to, jak bude svět vypadat, záleží i na mně samém. Na způsobu, jakým budu myslet, rozhodovat se, žít, vztahovat se k druhým, a také na tom, jaká si budu vybírat témata, kterými se budu zabývat. Co budu pojmenovávat a před čím budu zavírat oči.