S rukou na srdci aneb výuka hry se špatnými kartami

V každém případě však tyhle zlomové okamžiky přivolávají vzpomínky na chvíle, které – jak jsem přesvědčena – každý ve svém životě zažil. Chvíle, které vnějšímu pozorovateli mohou připadat jako šťastné náhody, avšak s rukou na srdci v nich rozpoznáváme zásah Boží Prozřetelnosti, jednající v pravou chvíli a na pravém místě.
To napsala Johana Bronková v článku Velkolepá sklíčenost. Je to sice jen marginálie, štěk v rámci článku k výročí přistání prvních lidí na Měsíci, ale podle mne jde o věty z celého článku nejdůležitější. Kdyby se paní Bronková zabývala v celém článku jen a jen Boží prozřetelností a vztahem mezi děním světa a naším životem, určitě by takový článek na RaVa nevyšel. Proč? Proč je přijatelné psát o výročí přistání lidí na Měsíci a nepřijatelné psát o prozřetelnosti? Jistě – RaVa má svůj program a tím je především zpravodajství, publicistika, komentáře k dění. Ale co jiného než zájem o rámec prozřetelnosti by mělo tvořit pozadí tomu všemu? Co jiného bychom měli očekávat dnes, kdy jsme na jedné straně ukolébáváni v neodpovědnosti a aktuální konzumaci výsledků našeho vcelku libovolného chtění (jsme sváděni k tomu žít pohodlně bez budoucnosti) a na druhé straně jsme naháněni eko-alarmisty, kteří přeci o budoucnosti ví vše podstatné, a proto se prezentují jako ti, kdo budou rozhodovat za nás. O co jiného se zajímat než o to, co provazuje aktuální rozhodování moje, můj život, a obecné dění, které je v rukách Božích, obecné dění, které je vedeno prozřetelností? Johanka Bronková propašovala něco z toho do článku o lidech na Měsíci, díky za to.
Selháváme, ale nemusíme – to je základní rys prozřetelnosti a my (Johanka Bronková píše „s rukou na srdci“) jsme osobně vedeni tak, že tam, kdy bychom selhali fatálně, dostane se nám Boží pomoci formou nepředvídatelnou a nečekanou, doslova statisticky nepravděpodobnou. Obecně se tomu říká pomoc zázračná, ale to bychom se tohoto slova nesměli bát. Nemůžeme si činit nároky na to, že jsme z tohoto důvodu nějak „neobyčejní“, naopak, právě tato zázračná pomoc je cosi zcela obyčejného. A když jsem přemýšlel o tom, proč Johanka Bronková napsala ono „s rukou na srdci“, napadlo mne, že je to ještě další odkaz někam jinam, než kam jsme zvyklí vést svoje myšlenky. Právě srdce nás vede – oproti všem učebnicím anatomie a poznatkům o funkcích mozku a o genetice víme velmi dobře, co znamená ono „ruku na srdce“, proč si děláme křížek na čelo, ústa a srdce atd. Jestli je naše jednání spojeno, provázáno s prozřetelností, a o tom jsem přesvědčen, pak je s ní spojeno srdcem.
Nezajímá mne přitom obraz člověka jako organismu, nehledám nějaký funkční orgán, který „realizuje“ myšlení, cit a nebo jiné „funkce“. Člověk nefunguje, žije. A v tomto svém žití je provázán se světem a je otevřen Duchu, který vane, kudy chce, Duchu, který je snad synonymem pro prozřetelnost, který je nad časem, a proto nás může vést tím, co teprve přichází.
Když jsem tento článek četl, řekl jsem si – je to dobrý nápad, Johanko, dám si občas ruku na srdce. Skutečně, neobrazně, a pokusím se přitom setrvat ve ztišení.

Přeceňujeme aktivity, aktivismus, máme různé představy o tom, co vše bychom měli udělat, abychom vyvažovali vše to, co se děje „špatně“, abychom vzdorovali všem manipulacím a nepravdám atd.
Ale podle mne nejde o to být aktivním anti-aktivistou a snažit se „uvádět věci na pravou míru“, ale to neznamená resignaci ani nějakou iracionalitu. Naopak. Jistě, je třeba změnit myšlení: myslet jinak, s rukou na srdci! S důvěrou v prozřetelnost, s důvěrou, že ve světě nakonec nebude rozhodovat chytrost, síla, schopnosti (třeba i schopnost pojmenovat). Všichni, kdo se snaží mít svět pod kontrolou, se jednou rozsypou strachy, protože nebudou umět přijmout roli, ve které toho mnoho kontrolovat nebudou. S rukou na srdci se docela dobře začíná kurs zvláštního učení – učení, ve kterém jde o to naučit se přijmout hru se špatnými kartami. Protože až budeme mít vyhrát, tak na kartách už nebude záležet, resp. stejně se seřadí tak, jak to bude správné v řádu věcí.