Redakční komentář

Trivium 5/2012 je, co se témat týká, protikladem předchozího mohotématického čísla – může to však klamat; jednotlivé články jsou sice sondy do světa vedené různými směry, ale jedno mají společné: hledání „středové“, benediktovské polohy v chápání kultury a role Církve.
Téma nového občanského zákoníku se dá pojmout různě, v RC Monitoru 19/2012 jsem se v relativně dlouhém článku pokusil ukázat, že bychom se neměli nechat zmást detaily a vybranými místy, kterými nás občas „mocní světa“ chlácholí. Je třeba sledovat celkové záměry, architekturu občanského zákoníku, abychom uviděli, jaká jsou jeho východiska. Trivium přináší článek stejně zaměřený, ale posunující celou problematiku do jasné kritické otázky směřující k povaze soukromého práva a povaze osoby a odpovědného jednání. Nejde tu primárně o právní normy, ale o to, zda si jako křesťané necháme vnutit reduktivní obraz člověka – který je chápán jako štvanec a otrok svých chtění.
Téma „mlčení jako nástroj moci“, již bylo opakovaně avizované, dostává se sem alespoň krátkým článkem. Pokud budeme nadále mlčet, pokud nebudeme schopni spolu mluvit, nenajdeme způsob, jak se vyhnout černobílému a polarizovanému rozvrhu konzervativci – liberálové. Nejde tu o „dialog“, který nabízejí liberálové a který vše rozmývá, ani o „učitelský výklad“, který nabízejí konzervativci. Mluvit spolu znamená naslouchat – aktivně se snažit pochopit na straně jedné, a také argumentovat – aktivně se snažit vysvětlit, ozřejmit, nalézat způsoby porozumění na straně druhé.
Jen náčrtem je v tomto čísle Revue Trivium otevřeno téma „stavovské myšlenky“, je to jeden z klíčů do myšlení meziválečné doby, o které toho mnoho nevíme. Tentokrát jsem z něj vybral problém elit a jejich odpovědnosti, který začíná být aktuální.
Článek o hudbě v Tolkienově Silmarillionu se může zdát krokem do jiného světa – a v jistém smyslu tomu tak je – ale zároveň jde o jednu z nejkrásnějších literárních scén, které se zabývají vznikem zla – sebezbožštění a odporu proti Bohu. Základ tohoto článku před delší dobou odmítl časopis Psalterium – a v jistém smyslu je to dobře, protože jeho význam je obecně kulturní spíše než hudebně-duchovní, a pro Revue Trivium mohl být v tomto smyslu zvýrazněn a dopsán.
Kritika článku P. Jelena v RCM se může jevit jako opakování toho, co již bylo v Revue Trivium napsáno, jako znovu rozvíjená argumentace proti „naivním novotomistům“. Zde spojená s otázkou, proč takovémuto typu psaní poskytuje prostor právě tento časopis. Očekával bych zde, že článek o pravdě byl postaven na encyklice Fides et ratio. Považuji za nutné, aby se celý vějíř argumentací o povaze pravdy rozvinul do co největší šíře. Zbavit se schémat, která nás svazují – to není jednoduchá práce, aby to nebylo destrukční, aby to nenadělalo víc škody než užitku. Takovéto články je nutné psát do té doby, dokud čtenáři budou chápat metafyziku jako cosi identického s tomismem a novotomismem (a Revue Trivium jako časopis, který na metafyziku útočí). Naopak: teprve až se zbavíme schémat středověkých statických výrokových systémů, otevře se nám naplno problematika metafyziky, takříkajíc „tváří v tvář“.