Profesor Stanislav Sousedík
Perspektivy 34/2021 přinesly článek Tomáše Machuly o prof. Sousedíkovi.
Tohle je věta, kterou jsem napsal schválně, je jasné, že normálně bych takhle otrockým konstatováním nezačal. Budu se zjevně snažit ukázat něco ab-normálního, co je mnohými považováno za normální.
Mám tu čest prof. Sousedíka znát, hltal jsem jeho knihu o Valeriánu Magnim, chodil jsem na jeho přednášky ještě v době, kdy nebyl profesorem, a o desetiletí později mi napsal pár velmi hezkých mailů, když jsem psal o jeho knihách. Vážím si ho. A právě proto se musím pokusit poopravit obraz, který o prof. Sousedíkovi vytvořil v Katolickém týdeníku Tomáš Machula. Machulův obraz je (jak se dá očekávat) zcela oslavný, ale pro mne je stejně tak zcela nepřijatelný. Proč?
Podle mne jde v Machulově interpretaci Sousedíkova zaměření a jeho myšlenkového díla o dezinterpretaci. Je to tvrdé? Podle mne je nutné na to upozornit! Naštěstí se nemusím bát, že budu vydán liberální či ultrakonzervativní inkvizici, a pokusím se proto v krátkosti ukázat, v čem tato dezinterpretace spočívá.
Machula tvrdí, že vypráví Sousedíkův životní příběh, mohu se tedy setkat s námitkou, že životní příběh lze vyprávět různě, z různých pohledů, a ať si tedy napíšu svůj text o životním příběhu prof. Sousedíka a nechám Machulu na pokoji. Ano. Můžeme si vyprávět, co chceme – ale pokud se to týká jen nás samých. Ale Machula píše o významné osobnosti a podle mne manipuluje – záměrně vytváří obraz, který není pravdivý. Manipulace je projevem intelektuální nízkosti, deformace, kdy je daný autor schopen (nebo to považuje za „normální“) upravovat reálie tak, aby dosáhl obrazu, který se mu „hodí do krámu“. Píše proto tak, že ho vůbec nezajímá skutečnost, „svoji“ skutečnost vytváří tak, aby mu vyhovovala.
K tomu dosáhnout reálnosti a uvěřitelnosti dezinformace je třeba umění: je třeba naředit text velmi obecnými větami a pak jen vsunout tvrzení, které není zcela přesné, podsunout to a zamlčet ono…Přeci o nic nejde, o nic jiného než o to, jaký výsledný dojem vznikne, když si čtenář Katolického týdeníku tuhle stránku přečte! Alespoň Machula to tak zřejmě vidí.
A tak si přečteme, že prof. Sousedík je hodně zajímavý starý pán, který se vždy věnoval filosofii, byl jedním z Patočkových žáků, vytvořil po r. 1990 na universitě podmínky pro vyučování scholastické filosofie a sám má řadu žáků. To je vcelku nepopiratelné, to dezinterpretace zcela jistě není. Jenže to vše je tak banální, jako moje úvodní věta.
Dezinterpretace spočívá v banalitě vyznění toho všeho a zároveň ze zakrytí docela důležitých věcí, které mají v životním příběhu prof. Sousedíka významné místo.
Na začátku padesátá léta, pozdní studium filosofie a pak už podle Machuly vše, co se dá očekávat od karierního filosofa. Ale začínají zdánlivě drobné dezinformace: Machula „nějak“ ví, že „jeho srdci byl a je nejblíže Tomáš Akvinský“, a o Magnim, Duns Scottovi (o protiváze k jezuitům) psal prý jen proto, že to byla témata, která se týkala Čech. A následuje další pravda-nepravda: po r. 1990 prý „konečně může psát o Tomáši Akvinském“. Může? Musí! Pokud zakládal na universitě nový obor a měl k dispozici jen materiály sotva středoškolské úrovně z pera Silvestra Braito a pár víceméně publicistických textů z exulantského časopisu Na hlubinu, nezbývalo mu nic jiného. Tomismus byl u nás vykládán především teology, nikdo jiný zde nebyl, kdo by byl schopen zaplnit tuto mezeru.
Ano, Machula následně píše, že „jeho mysl byla otevřena pro nové podněty“, uvádí knihu o identitní teorii predikace. Paradoxně právě zde se Sousedík zastává až příliš (jako profesor v daném oboru) scholastického „adequatio“, tedy vůbec nejde o protiklad nebo něco „nového“ vzhledem k dílu citovanému v Machulově předchozí větě! Studia Neoaristotelica, časopis, u jehož zrodu stál? Proč se Machula neopíral o Sousedíkovo vlastní hodnocení, které publikoval ve své knize „O co šlo?“, Vyšehrad 2012? Je to kniha, kterou o svém životním příběhu píše sám, proč ji Machula vůbec neuvádí, necituje? A tak by se dalo pokračovat. Ale lepší bude použít závěr z jiného článku v tomto časopise z r. 2018, který komentuje vlastní Sousedíkův pohled nazpět.
http://www.revuetrivium.cz/clanek/skvira-v-zivotodarne-marnosti-sveta
Profesor Sousedík v této knize doplňuje konkrétními pracemi vyprávění o svém životě a postojích, které zastával, o situacích, ve kterých se ocital. Vytváří obraz individuálního, nenapodobitelného příběhu. Ale v závěru svého vyznání konstatuje, že mnoha věcem nerozumí: O co šlo? Dokázal vést filosofické disputace se vzdělanými osobnostmi nejrůznějších škol a filosofického zaměření, ale čemu naučil své žáky? Aby dobře zvládli metodu, se kterou dokážou obhajovat a vykládat ony pro něj tak cenné pravdy světa? Stačí to? Ale vždyť on sám, když se v závěru knihy zamýšlí nad „svojí cestou“ a nad tím, čím byl veden, odpovídá rozpačitě ve smyslu: tuto cestu bych nikomu nedoporučil (a je jisté, že sám by si ji nevybral), a přitom o něco dále uvádí: „Stává se často, že namáhavé stezky odměňují poutníka zvláštními krásami… “ A na druhou stranu, jako protiváha k této kráse, se u něj na konci knihy objevuje jakýsi nepokoj, doslova: „Často s trochou nepokoje myslím na důstojnou šeď, ale i neosobní odbornický chlad, jenž čiší z určitého typu mezinárodních vědeckých periodik…“ Protiváha námahy, která v sobě nese zvláštnost nečekané krásy (individuálně prožité), a studené šedi a neosobního chladu – kde se bere? Profesor Sousedík vyšlapal cestu, o níž si myslel, že povede k naplnění jeho cíle. Snad proto je název knihy „O co šlo?“ tak dramaticky v minulém čase. Byla to jeho cesta, mimořádně plodná, pro mnohé (včetně mě) neobyčejně inspirativní. Profesor Sousedík ale v názvu této práce ukazuje, že již „o to nejde“. Scholastika je na jedné straně v rukou těch, kdo ji zjednodušují jako Jiří Fuchs (odstup od něj je v knize znát na dvou místech, kde se prof. Sousedík musí chtě nechtě Jiřím Fuchsem zabývat) a na druhé straně vplynula do filosofického provozu v akademickém prostředí, které je sice prostředím profesorem Sousedíkem vytouženým, ale dnes již ve velké části mrtvolně chladným. Nikde viditelná škvíra, která by směřovala k naplnění /jeho/snu o novém filosofickém základu křesťanství.
Prof. Sousedík měl sen – pokusil se udržet něco ze statického aristotelského myšlení a přitom založit svůj obor tak, aby skrze takové „zabezpečené“ filosofické myšlení mohl poskytnout nový základ pro katolické přemýšlení o světě. V tom byl, dalo by se říci, akademikem myslícím „souběžně“ s Ratzingerem, pozdějším papežem Benediktem XVI.
Machula se tváří, jako by neznal jeho vlastní ohlédnutí za svým životem, ani muk o tom, jakou aktuální roli filosofie ve světě prof. Sousedík hledal. Hlásí se k tomu, že je jeho žákem, a právě proto záměrně mnoho z radostí a úspěchů i starostí a proher prof. Sousedíka zakrývá.