Proč stojí za to číst

Kdysi jsem četl ,co mi přišlo pod ruku, jako mladý člověk v reálném socialismu jsem měl „hlad“ po všem tom, co bylo velmi obtížně sehnatelné: od časopisů šedesátých let, přes nedostupnou prózu a poesii až k filosofii. Ale brzy jsem začal využívat nadstandardní zdroje soukromé knihovny a samizdatu, a tak jsem relativně zamlada začal řešit otázku co číst ve smyslu „co si vybrat“, a volil si přitom různé strategie.
Předně jsem chtěl být s lidmi, a tak jsem četl to, co mladí lidé v mém okolí, abych se s nimi o tom mohl bavit a abych mohl poslouchat, když se bavili. Vyvrcholilo to, když jsem bydlel v malém městě, kde všichni chodili na představení do jednoho divadla, na stejné (řídké) koncerty, které se někde podařilo zorganizovat … a četli stejné knihy, které mezi nimi kolovaly (včetně těch, které jsem jim půjčoval). Přestávalo mě to bavit, bylo to v něčem „divné“, skleníkové. Druhá strategie byla číst to, co se mi líbí – hledat si „svoje autory“, vyhledávat blízkost pohledu. Nějakou dobu to bylo zajímavé ale dostal jsem se do druhého extrému, žil jsem ve svém světě poněkud „vyprahle“.
A tak jsem zvolil dvě kombinující se strategie. Jedna z nich byla vedena snahou doplnit si díry ve vzdělání, získat všeobecný přehled (a přitom jsem si uvědomil, že některé knihy mají svůj čas, a promešká-li se, už nejde o čtení, ale o studium v odstupu). A pak jsem četl strategicky: četl jsem ty knihy, o nichž jsem ze sekundární literatury věděl, že jejich autoři se na svět dívají zcela jinak než já. Četl jsem je, abych pronikl do jejich myšlení.

Tento úvod je nutný pro to, aby bylo jasné, proč píšu o Nietzschem.
U některých knih jsem narazil na zvláštní hranici: něco mě už opravdu nezajímá. Zaklapl jsem rozečteného pozdního Nietzsche, zaklapl Hegela, po pár stránkách skončil s Foucaultem. Cosi už je za hranicí – kde je jen rozvíjena ideologická programová platforma či spíše programové schéma. S lecčím jiným jsem celkem úspěšně polemizoval, jak by ne, když jsem v těchto polemikách byl sám rozhodčím. Ale v něčem jsem oceňoval zvláštní přínos cizího vhledu, vhledu někoho, kdo se dívá úplně jinak než já. Uviděl jsem cizíma očima něco, co jsem, svýma vidět nemohl a co mi přitom umožňovalo vidět i rozdílná východiska nebo rozcestí, která od míst „viděných stejně“ vedou k úplně jiným postojům, závěrům. Kniha, na které se to dá dobře ukázat, jsou Nietzscheho Nečasové úvahy I, vybral jsem jedno z nabízejících se míst.

Nietzsche je jedním z otců dnes obecně rozšířeného předpokladu, že člověk je izolovaný jedinec, pro kterého je podstatná jeho vůle, jeho „chci“. To se dostalo do základu sebepochopení moderního evropského člověka. Je to nesporně teze destruktivní, způsobuje úpadek a destrukci vztahu k druhým, jde o zjevně deficientní východisko. Atd. Ale na čem je u Nietzscheho tento předpoklad založen?
Nietzsche svědčí o svém positivním přístupu k životu a píše:
„Radost, dobré svědomí, radostný čin, důvěra v příští – to všechno závisí u jednotlivce i národa na tom, že existuje linie, která dělí přehlédnutelné, jasné od nevysvětlitelného a temného, na tom, že člověk dovede právě tak dobře v pravý čas zapomínat, jako si v pravý čas vzpomene, že silným instinktem vycítí, kdy je nutno cílit historicky a kdy nehistoricky. A právě to je ta věta, již má čtenář uvážit: nehistorické i historické je stejnou měrou třeba pro zdraví jednotlivce, národa i kultury.“ … /kurzíva autor/… „budeme muset tudíž schopnost cítit do určité míry nehistoricky pokládat za důležitější a původnější, jelikož je základem, na němž teprve může vůbec růst něco pravého, zdravého a velikého, něco vpravdě lidského“.
/O užitku a škodlivosti historie pro život, in Nečasové úvahy I, edice Váhy, druhé vydání 1992, str. 88/

Tento text bych byl ochoten „podepsat“, ale přitom vím, že autor ho myslel zcela jinak než já. Dospěl jsem totiž k čemusi podobnému jinak než autor, a také z tohoto konstatování vycházím zcela jiným směrem. Ale uvědomuji si, že to byl on, kdo jasně poukázal na tuto dvojznačnost ve vztahu k historii, k reflexi minulého. Neukázal to žádný katolík s širokým srdcem a plný milosrdenství, neukázal to žádný pracovitý a cílevědomý protestant spravující svoji obec. Nietzsche mě nijak nevedl a nemohl vést při mých tázáních týkajících se budoucího, které už vždy nějak „je“ obsaženo v přítomnosti, ale tady došel k pojmenování, které ukazuje, že je nutné nenechat se spoutávat tím, co bylo.
Nietzsche nalezl a vyložil vysvětlení této konstelace v animálním stavu, který podle něj předchází kulturu, a to ho z mého pohledu vedlo na scestí. Ale upozornil na něco důležitého. Nedokázal se zeptat, zda všechna jeho hodnotová vyjádření (a uvedená citace je jich plna) nemají svůj úběžník v něčem, co nesouvisí s jeho „animálním stavem“, ale naopak v tom, co být má, s budoucností. Nietzsche namísto toho, aby „objevil budoucnost“ animalizoval minulost. Namísto toho, aby se ptal „co mám dělat“ (tak je možné se ptát v modlitbě), dochází ke zrůdnému poloanimálnímu „konej“, „chtěj“, utrženému z řetězu, ke „konej“, „chtěj“ jako příkazu pro toho, jehož nic nepřesahuje a kdo stojí sám v titánském napření do prázdnoty… protože nerozumí budoucnosti jako příslibu.
Ale povahu zásadního tázání svým způsobem otevírá. Otevírá typ tázání, které si tradiční katolík se svou samozřejmostí vůbec nepřipustí. Jde jen o to, jeho vhled správným způsobem využít. Neitzsche hledá to, co je radostné, dobré, plné důvěry v příští, zdravé, pravé, veliké, vpravdě lidské. Historie mu to neposkytuje a on jako filolog vidí, že mu to poskytnout nemůže. Dál už ho nemusíme sledovat, protože zapomněl při těch všech slovech na otázku, co je správné. Jenže ti, kdo nám s velkou sebedůvěrou říkají, co je správné, nás zpravidla správně vůbec nevedou, často jsou … jen hodní a hloupí. Možná znají správné odpovědi na staré otázky, ale neumí nás vést k tomu, co je radostné, dobré, plné důvěry v příští…vpravdě lidské.

Není divu, že Nietzsche měl a má dostatek následovníků, a zejména těch, kdo s radostí opakují jeho omyl, z mylně identifikované animality v základu člověka udělali omluvenku pro animalitu a neodpovědnost svoji. A není divu, že ti, kdo „takové bláboly nečtou“ neukázali, co je lesknoucí se krystal správného postřehu a co je chyba a co na ní navazující marast.
Dodnes se mi na stolech, sloupcích u postele a poličkách vrší knihy, které bych si chtěl přečíst. Z mnohých zde ležících titulů a autorů by se asi slušní katoličtí souvěrci osypali. Ale já se chci vyznat v tom, v čem žiji. A chci se radovat z toho, co při četbě „ulovím“, a být přitom pln důvěry v příští.