Proč konference „Chudobův člověk nad dějinami“?

Verze pro tisk
Anotace: 
Chudobův člověk nad dějinami je člověk z masa a kostí, člověk se svou životní historií, zasazený do aktuálního dění. Abstraktní, obecný člověk dějiny nemá.
Číslo: 
Osobnosti: 

Kniha Bohdana Chudoby „Člověk nad dějinami“ je „velkým soustem“, nejen proto, že jde o více než 600 stran velkého formátu a drobně tištěného textu, podle mého dohadu tak téměř půl milionu slov. Především je na první pohled neobvyklá, nic zde není tak, jak bychom snad očekávali. Není zde podrobná argumentace, odkazy na autory atd. – kniha je psána formou eseje, ale co s takto rozsáhlou mega-esejí?
Přesto, a nebo právě proto, tato kniha provokuje: Jak se s ní vyrovnat? Co je na této knize tak zajímavého? Máme, jako Putna, poukázat na ta a ona nesporně problematická místa a jinak obecně konstatovat, že je „v mnoho ohledech podnětná“, aniž bychom jakkoli upřesnili, co tím konkrétně myslíme?
Chceme víc. Chceme se k Chudobovu dílu přiblížit, dostat se mu „pod kůži“, nalézt jeho vnitřní rytmus, jeho konzistenci i její slabé stránky. Proto připravujeme konferenci s předběžným názvem „Chudobův člověk nad dějinami“. Neměla by být ani jen o této konkrétní knize, ani ne o Chudobovi jako osobnosti; jde nám o to ukázat, jak lze na základě Chudobova díla vyložit jeho porozumění člověka a do jaké míry jde o porozumění konzistentní. Doufáme, že mezi potenciálními přednášejícími bude o toto téma dostatečně velký zájem a konferenci se podaří uskutečnit. Zatím toto téma otevírám jen krátkým článkem.

Mnozí z těch, kdo se do Chudobova díla „Člověk nad dějinami začetli, a myslím, že téměř všichni, kdo ho dočetli, se zamýšlel nad složitou osobností Bohdana Chudoby. Ten si jistě zaslouží nejen to, že je vydáváno jeho dílo, zasloužil by si i interprety, kteří by se jeho osobností zabývali, zabývali se prostředími (velmi různorodými), kterými procházel, a hledali podněty, které formovaly jeho myšlení.
Mne osobně víc než osobnost Bohdana Chudoby zajímá jeho člověk: jeho člověk nad dějinami. Jistě tím myslel i sebe sama, ale uznejte: „Sám sebou nad dějinami“ by byl dosti sebestředný název, i když by byl obecně platný pro každého, kdo si uvědomí, že je sám sebou, a uvědomí si zároveň, že by měl hledat místo, které mu patří (ale co to znamená, jaký je význam onoho „patří“?), že by se měl zabývat tím, co znamená ono „sám“ a také tím, co ho v jeho samotě překračuje.

„Chudobův člověk nad dějinami“ se nakonec jeví pro název konference jako nejlepší kompromis. Můžeme se ptát: kdo je Chudobovým člověkem? Je to „každý“? Jsou to snad jen „mnozí“, nebo dokonce „nemnozí“? Nebo je to každý konkrétní bližní?
Moje maminka, prostá obětavá žena, kterou jsem měl velmi rád, z nějakého důvodu je nad dějinami, ale z jiného důvodu nad dějinami nebyla. Použil jsem přítomný čas pro ty důvody, ve kterých splňuje zařazení do skupiny lidí, kteří patří do množiny nazvané „Chudobův člověk“, a v jiném smyslu, vysloveném v minulém čase, do této skupiny nepatří. Moje maminka nepřemýšlela nad dějinami. Nepřemýšlela nad tím, jestli to byly dějiny nebo osud, co jí zasadilo do prostředí jejího rodiště a do dané doby, co jí smýkalo sem a tam. Mlaďounká za války totálně nasazená, naštěstí v Čechách, padesátá léta lepší nemluvit, svezla se s nadšeným komunistickým mládím, na jejich konci z toho naštěstí vypadla, a když už to v jejích nejlepších letech vypadalo, že půjde „normálně žít“, přišla husákovská normalizace a vnější tlak ke vnitřní lži: Co z toho je nad dějinami? Zdá se, že nic. Nic konkrétního, nic z nějakého „nadhledu“, transcendence. Ale přesah? Cožpak tu není zjevný přesah přes všechno to, co člověka ukazuje „ve světě“? Chudoba k takovému přesahu ukazuje.

Když jsem se začal ptát na Chudobova člověka (a to hned v úvodu knihy, kterou jsem četl celý týden), uvědomil jsem si, že se nikdy nesmím nechat svést k tomu, abych myslel nějakého „člověka obecně“. Chudobův člověk nad dějinami je člověk z masa a kostí, člověk se svou životní historií, zasazený do aktuálního dění. Abstraktní, „nějaký“ člověk dějiny nemá, dějiny abstraktního člověka jsou předmětem zájmu těch, kdo se zabývají sociálními skupinami, statisticky podchytitelnými změnami v nich, dějinám rozumí zcela jinak než Chudoba, jsou pro ně pouhým procesem.
Jak ale člověku rozuměl Chudoba, a jak rozuměl jeho zasazenosti v aktualitě a zároveň postoji „nad dějinami“ – tedy postoji v jistém přesahu přes dění? Přemýšlet o tom se dá z mnoha stran. Doufám, že něco z toho poodkryje chystaná koference.

Sám jsem nad jeho dílem „Člověk nad dějinami“ po jeho přečtení stál v jistém smyslu bezradně, asi jako mnozí. Chudoba totiž přemýšlí o světě zcela jinak, než je zvykem, téměř nic z toho, na co se spoléháme a co považujeme za samozřejmé, pro něj samozřejmé není. To mi vyhovuje, ale nevím co se šíří otázek, které se mi po tomto konstatování rozbíhají do všech stran. Mám sledovat nějakou linku možných otázek podle svého zájmu, podle svých preferencí?
Chci Chudobovi porozumět v tom, jak chápal reálného člověka, který jedná a podílí se na dění jako odpovědná osoba. Jak chápal člověka, který nějak rozumí sám sobě, má své touhy, plány, rozvrhy do budoucna, chápe svoji odpovědnost za jednání a nejednání, ale zároveň rozumí tomu, že nemá svůj život jen ve svých rukách?
Chci se v tomto článku držet této podle mne nejvýznamnější nitky, která mě vede. A vede mě k názvu knihy: neměla by být tato kniha nazvána jinak, neměla by mít jiný název, který by vystihoval to, co v ní nalézám jako čtenář? Pokoušel jsem si takový název vymezit tématicky – a z širšího okruhu nabízejících se významů mi nakonec vypadly i dějiny. O čem ta kniha vlastně je? Nejspíš o zrodu myšlení světa, o zrodu a formaci myšlení o světě, do kterého člověk zahrnuje sám sebe. O vnitřním sporu autora, ve kterém se analýza a postupný analyticky propracovávaný vhled propojuje s čímsi lapidárním. Nedovedeme se obejít bez racionality, ale nedovedeme se obejít ani bez dějin, které jsou ze své povahy iracionální – nemůžeme se v nich orientovat bez mnoha vrstev výkladu dění světa, které se neargumentují, ale vyprávějí, zažívají a vyprávějí.
Abych byl dějinám práv, musím rozumět nejen vyprávění prožitého; musím rozumět také tomu vyprávění, které je zachyceno ve starých zakládajících textech, i tomu vyprávění, které formuje dané charakteristické „doby“ v dějinách.

Chudoba tedy ani sám sobě nedovede rozumět jen v tvrzeních o tom či onom, i sám o sobě a o své době musí vyprávět. Zabývá se starými texty, které vznikly v orální tradici, zabývá se povahou písemných záznamů, a myslím, že právě proto píše romány, beletrii. A že se mu to příliš nedaří? Že je to beletrie občas statická, schematická, že jeho postavy až příliš „mluví“, prezentují názory, místo aby vyprávěly? Ale dění, skutečné dění se tu otevírá.
V tomto smyslu je dobré, že je vydáváno jeho souborné dílo. Bude na co navazovat.