Proč by měl vítěz brát vše?

Glaser nám v článku „Dějiny nejsou nekonečné“ nabízí dichotomii mezi tím, co je křesťanské ve věci víry – a na druhé straně politikou. Jako by se měli křesťané politice vyhýbat a žít svou vírou. Ale právě to je nebezpečné zjednodušení! Katolická církev jako by vyklidila kulturní rozměr dění v širokém slova smyslu. Resp. na jedné straně jsou, co se týče kultury, katolíky hlásána od života zcela odtržená teoretická moudra, na druhé straně je hlásán kulturní liberalismus nejhrubšího zrna, mnozí k tomu dostávají příležitost v Církvi i mimo ni. Mnoho katolíků se sice snaží žít „autentické křesťanství“, ale kromě modlitby před jídlem (a to je ještě vzácnost) jen stěží hledají, jak takovou autenticitu ve společenském prostředí relativismu a ultra-liberalismu vůbec vyjádřit.
A když k tomu František vyzdvihuje před kamerami naivní dívenku, která nemůže nebýt mediálním produktem, a přispívá tím k dalšímu matení katolické veřejnosti, jak máme reagovat? Na celých eurovolbách bylo přeci hlavním tématem a testem moci, do jaké míry se podaří náhradním a vyfabulovaným eko-programem odsunout a zakrýt skutečné problémy – společenské, politické, ekonomické. A povedlo se – po desetiletí úpadku ekologických stran už ekologická politika zase „jede“! Jak by ne, když dostává takové mediální injekce, včetně podpory Františka, který se svou odpovědností za planetu sekunduje mainstreamovému liberálnímu proudu. A katolíci jako by neviděli, že se Evropa mění a je cíleně měněna v tom nejdůležitějším, v jistém tradičním kulturním základu.

A nejde ani o „křesťanské kořeny Evropy“, o tezi, kterou už Evropa fakticky politicky odmítla. To, co je vytlačováno, je ještě hlubší a bude se to jen obtížně vracet, protože jde o stav, který se v Evropě formoval dlouhodobě, jde o porozumění jevu, který by se dal nazvat praktická koexistence v evropském rámci. Vítěz v tradiční Evropě leccos diktoval, ale nikdy ne tak, aby zničil souseda, aby směřoval k hegemonii. Prvním, kdo se v evropském prostoru pokusil o hegemonii, byl Napoleon, který do praktické mocenské podoby převedl některé aspekty osvícenství, a od té doby prošlo několik vln, ve kterých se mocenské elity pokoušejí „sebrat vše“, totiž postavit věc vlády mocensko-ideologicky. V lecčems se různé politické proudy liší, ale tenhle společný definiční znak je jednoznačně staví vedle sebe. Ve své absolutní ambici jsou stejně zničující, nesnášenlivé vůči evropské kultuře koexistence mocí.

Nezajímá mě moc, a v jistém smyslu chápu, že se katolicismus z prostoru moci stáhl. Jde mi o svobodu v rámci toho, čemu se v širším smyslu říká kultura, tj. svobodu ve volbě životního stylu, hodnot, zájmů. Mnozí poukazují na to, že takováto kulturní svoboda je dnes omezována „politickou korektností“, kulturou smrti apod., ale to je jen důsledek. Důsledek premis, podle kterých „vítěz bere vše“, podle kterých jediné, co se počítá, je moc, schopnost dosahovat cílů. Až se politická korektnost nebude hodit, bude zahozena a nahrazena něčím jiným, je vcelku zbytečné proti ní bojovat. Feminismus bude nahrazen islámským právem a až už se šaría nebude hodit, bude nahrazena bičem nejen pro nevěřící psy a nezahalené ženy. Lhostejno na koho ten bič padne, tady vůbec nejde o nějaké myšlenky a radikální mohamedáni jsou aktuálně mocensky zneužíváni stejně jako ultra-liberálové všeho druhu. Jde jen a jen o to, abychom si všichni zvykli, že vítěz bere vše – to je totiž esence oné anti-mesiánské vzpoury proti Bohu, protože jde o to dosáhnout vítězství bezohlednosti nad ohleduplností, vítězství neveřejného proti veřejnému a toto vítězství se jeví ve světě jako dosažitelné, nezvratně předzjednané.

A co na to Církev? František měl a stále má možnost ukazovat, co je podstatné, ale nedělá to, a místo toho přijímá mediálně vyrobené „návnady“ pro mladé a dobromyslné, přispívá k šíření nadřazenosti jedněch nad druhými a svým způsobem tak napomáhá šíření nesnášenlivosti vůči těm, kdo nejsou tak chytří jako oni vyvolení, kdo nejsou tak odpovědní jako oni, kdo nejsou tak citliví… ale to vše je jen vata, podstatná je tu ta nesnášenlivost a infikované odmítnutí druhého jako svobodného člověka, který může mít jiný názor. Jestli František bojuje za planetu skrze mediální podporu novo-ekologických aktivistů, pak já musím konstatovat, že s ním ve veřejném prostoru nemám nic společného. Proč to píšu?

Glaser píše, že „dnešní záplava politické rétoriky ve veřejném prostoru /působí/ tak bezútěšně a licoměrně...“, ale jak vystupuje ve veřejném prostoru Vatikán a jeho představitelé? Církev by dnes měla držet základní linii minimálního vlivu ve veřejném prostoru a to požadavkem na nepominutelnou míru respektu k disentním stanoviskům vůči moci, stanoviskům, která by měla mít prostor pro to, aby mohla zaznít. A pak je třeba si vyjasnit, o jaká disentní stanoviska by z hlediska Církve mělo jít. Jenže Církev je až příliš vtažená do her ambiciozní globální moci, František žvaní před reportéry s mediálně hýčkanou puberťačkou o ozónové díře či zvyšování podílu CO2 v atmosféře, samé zástupné problémy. Tohle je bezútěšné a licoměrné, milý kolego Glasere, neméně než to, co zaznívá z politických stran v celém politickém spektru, jen s různými důrazy.

Nejsem nijak pesimistický, Jižní Amerika žila v systému „vítěz bere vše“ staletí, a právě proto mohl Márquez napsat mainstreamem obdivovanou knihu Sto roků samoty – tam, kde se jen střídají vládci ani nemá smysl psát dějiny, natož místopis, a jihoamerická zkušenost by snad mohla být pro Františka polehčující okolností, kdyby zůstal biskupem někde v betonových městech uprostřed plantáží olejových palem. Ale sedí ve Vatikánu a kdo jen trochu přemýšlí, už dávno ví, že od něj nemůže čekat nic kloudného. Nevyřkne už téměř jistě nic z toho, co by bylo potřeba vyslovit vzhledem ke vznikající monokultuře moci, která vyžaduje bezvýjimečnou bezmoc.

Ano, Duch vane, kudy chce, a maří plány mocných. Na druhou stranu je ale pošetilé se tvářit, že nevidíme, je pošetilé nechat vyprázdnit myšlenkový „střed“ tradiční evropské kultury, nechat se z něj vytlačit nejrůznějšími extrémismy a mediálními manipulacemi. A je pošetilé ukazovat na licoměrnost a bezútěšnost politické scény, když licoměrnosti a bezútěšnosti máme v Církvi plno odshora až dolů. Ale to není kritika Církve, je to kritika zjednodušení, ve kterém Milan Glaser ukazuje třísku v oku světa. Od představitelů Církve očekávám (a podle všeho nejsem sám), že budou ukazovat to, co je na světskosti světa dobré a co naopak zlé. Že se bude stavět na odpor tomu zlému. A to se neděje, alespoň ne v míře zaznamenání hodné. Mám to snad chápat jako snahu urychlit příchod konce dějin a Mesiáše? Název Glaserova článku by tomu napovídal. (Dějiny nejsou nekonečné.) Když už jsme se nepoučili ze všech historických chiliasmů, tak doporučuji si přečíst pár postřehů třeba v Buberově románu Gog a Magog.