Problém Evropy

Motto:
Problémem je, že Němci nedělají malé chyby. (Bedřich Polák)

Když se ptáme „proč“, děláme velmi často zásadní chybu. A odpověď „pro slepičí kvoč“, kterou jsem slýchal jako dítě, má něco do sebe, i když mě neuvěřitelně rozčilovala.
Na jednu stranu se dítě neustále ptá, alespoň pokud je jeho vztah ke světu zdravý, a zdá se nám, že se ptá na „hlouposti“, na zbytečné detaily. Ale připomíná nám, že se sami velmi často neumíme zeptat a hlavně nechápeme dobře, co se za otázkou „Proč?“ skrývá.
Jsme účastni dění a ptáme se, o co v dění jde, proč je to či ono tak a ne jinak. Ale sami se až příliš často odbýváme, neptáme se „Proč se stalo to, a nebo ono“, jen hledáme důvody, které nám umožní zůstat ve svém pohodlí. Sami sobě tak na otázku „Proč“ neodpovídáme a podílíme se tak na zakrývání toho, o co jde.

Svět se děje a my jsme do tohoto dění vtahováni a sami do něj vstupujeme, a měli bychom si nezakrývat otázku „Proč“. Představa mnohých, že si takovou otázku klást nemusíme, že „svět funguje“, je směšná – a opět, v mnoha případech je to záměrná dezinterpretace. Svět se děje, a všichni, kdo dnes např. mluví o „poruchách klimatu“, záměrně dezinterpretují dění – správné by přeci bylo ptát se: „Co se to děje?“ S tím, že odpověď může být znepokojující, překvapivá, může jít „proti srsti“. Ptát by se měl člověk nepředpojatě, ale my se neptáme, akceptujeme to, co je nám předkládáno k věření. Kdybychom se ptali proč, jistě bychom mohli nalézt řadu možných odpovědí, a rozhodně by mezi ně patřilo, že např. o „poruchách klimatu“ se píše a mluví právě proto, aby byla vyvolávána a potvrzována údajná „vina“ člověka (lidstva) za to, že je ohrožena budoucnost planety. Copak klima „funguje“? Cožpak je „klima“ něco statického? Aby to bylo „po smyslu věci“ by bylo správné se ptát, proč někomu strojí za to takovéto nálady rozdmýchávat, takto deformovat společenskou infrastrukturu, ekonomiku, mocenské struktury… Nám ale jistá míra snadnosti a povrchnosti vyhovuje, rádi se necháváme odvést od tématu, od otázek „Proč?“.

My zde ale nechceme stopovat původ dezinterpretací, ale zabývat se povahou onoho tázání „proč?“.
Přemýšlíme v kulturním kontextu, kde mnohé považujeme za danosti, které nějak „jsou“ – ve smyslu trvalosti. A dost by nám vyhovovalo, kdyby těch neměnných věcí bylo co nejvíc, kdybychom se dokázali nějak zabezpečit vůči nepohodlné a ohrožující budoucnosti. Naším největším nepřítelem přeci nejsou ti, kdo mají zájem dezinterpretovat to či ono, ale sama budoucnost – tu lze charakterizovat právě tím, že nás opakovaně překvapuje. Překvapuje nás, kteří se ptáme na povahu dění stejně tak, jako ty, kdo se snaží povahu dění dezinterpretovat, kteří se snaží na budoucnost jako „to neočekávané“ zapomenout. Vůči budoucímu jsme na tom hodně podobně, ať už si nalháváme leccos. Jen ti, kdo si povahu budoucnosti nezakrývají, se mohou lépe ptát a mohou se také lépe rozhodovat o tom, jak budou jednat oni sami.

Ti, kdo dezinterpretují, mají zdánlivě v mnohém navrch, protože mohou významně deformovat to, čemu se říká „skutečnost“, vytvářet „zdání“, mohou vyvolávat povit ohrožení – a ti, kdo se chtějí zabezpečovat, jim rádi dají „bianko šek“ k tomu, aby dělali, co považují za účelné. A tak je dobré otázku „Proč“ nasměrovat jinam, tam, kam jí směřují bezelstné děti: tato otázka přeci směřuje do budoucnosti: chci se v tom vyznat, a čím dál víc se to vztahuje k mojí vlastní roli ve světě. Ne že bych se budil s otázkou: „Proč jsem tady“, ale spíš s nejasnou otázkou, která je často chápána jako otázka po smyslu: Proč jsem tady, jak tomu všemu (v čem se ocitám) rozumět?

A pak se ptám právě tak, jako se ptal přítel B. Polák, když se zabýval tím, jak rozumět Evropě, a tedy jak rozumět dění, kterého jsme účastni nejen aktuálně, ale i v historickém kontextu. On nalézá odpovědi, které jsou na první pohled vtipné, a jsou „svým způsobem“ vypovídající víc než nějaké uzavřené definice. Jako sousedi Německa dobře rozumíme tomu, že Němci jsou „pintlich“ v každém detailu, ale… Konstatování, že Němci nedělají malé chyby, je de facto jen mírně omezená pochvala: ano, ordnung zde nalezneme na každém kroku. Němci umí leccos zorganizovat, dobře pochodovat, ale umí se zeptat: „Kam se to jde?“ Proč? Neptají se. Věří tomu, co se „nějak“ dalo do pohybu. V tomto se ta německá bezchybnost mnohdy zvracela a zvrací ve svůj protiklad. V chybu totální, totalitní.
Není lepší dělat spoustu chybných kroků, ale orientovat se a znovu a znovu se vracet na cestu, která nevede do katarzí?

Proč je Evropa v takovém stavu, v jakém je – jde „zu grunt“? Protože nemá žádnou obecně sdílenou představu o tom, „co a proč by se mělo dělat“, a systematicky vytváří takové podmínky, že se o tom nejdůležitějším nedá diskutovat. Už po staletí se zde vládne jen podvodem a manipulací s veřejným míněním. Nedělejme si iluze, to masarykovské „vytvoření státu“ také byla v jistém smyslu manipulace a fraška. Tento způsob vládnutí se nedá změnit tím, že někdo vymyslí a pokusí se „zavést“ nějaký jiný pořádek, ještě víc bezchybný v detailech, podle mne je tomu naopak: jde o to, abychom se naučili myslet a jednat jinak. Němci (de facto Prusové, ne Němci, kdoví jak je to etnicky) udělali z pořádku klíčový kámen společenského uspořádání. Jestli můžeme dnes cokoli změnit, pak jen jedno: vrátit se ke zcela jinému pojetí „společenského rámce“. Jinak se ptát. Nejde přeci o pořádek, ale o řád. Německý pořádek tak či onak ignoruje řád: pochodovat jde leckams, často i do neštěstí. Leccos umíme zorganizovat docela dobře a funguje to, nejlépe funguje cesta do pekel.

Tenhle článek by měl být doplněn ještě jednou citací, a to citací o Američanech. Jenže se mi jí v tak jasném vyznění nedostává a tak se musím pokusit o opis, metaforu. Něco jako

„Američané nedělají malé chyby, co se týče pojetí ekonomiky“. Obrazně řečeno: „Pokud to, čemu se říká ekonomická moc, pochoduje tak skvěle jako německé myšlení, vzniká hrozivý amalgám.“