Problém člověka

K Buberově knize Problém člověka, která vyšla v češtině již v r. 1997, se opakovaně vracím, tedy ne k celé knize, ale k jejím prvním stránkám – přesněji až do str. 31. To, co Buber napsal na těch pár stránkách, je totiž skvělé východisko: Můžeme si, inspirováni, kdykoli znovu položit otázky související se základní orientací člověka ve světě. Buber shrnuje – a zároveň předkládá svoje vlastní řešení – velmi brzy ale sám provádí zásadní redukci tématu. V tom ho sledovat nemusíme.

Člověk je sám sobě otázkou, protože se sám sebe ptá, jak se ve světě orientovat, jak mu rozumět a jak rozumět sám sobě. Buber se snaží ukázat, že v dějinách lze vysledovat několik zásadních změn v sebe-porozumění člověku – protože se člověk vždy tak či onak cítí být součástí světa, ale zároveň má zkušenost s tím, že stojí ve světě jako ten, kdo je aktivní, kdo do dění světa zasahuje.
Proč je tato Buberova úvodní pasáž knihy tak zajímavá? Proč ji doporučuji čtenářům? Letmo se tu ocitne Kant, který formuluje zásadní otázky člověka ve světě, kriticky Buber vystupuje vůči Aristotelovi, v jistém smyslu obdivně k Augustinovi, Pascalovi. Zejména se Buber kriticky vypořádává s pokusem Heideggera zúžit Kantovo vymezení základních otázek člověka, aby se pak, fascinován „antropologickou otázkou“, postupně dostával až k místu, kde už zcela zapadá do vlastní redukce celého tématu člověka: antropologie by podle něj měla být vědou, zabývat se především rozumovým výkladem jeho jednání, vztahů. A tady můžeme Bubera opustit, i když neříkám, že kniha by dál byla nezajímavá (nezajímavý snad je její závěrečná část, kde se Buber věnuje Nietschemu a Schellerovi). Ale chceme-li o dané problematice přemýšlet sami, je dobré využít citované shrnutí jako odrazový můstek, samozřejmě s tím, že je nutné nejprve ho podrobit kritickému zkoumání.

Dobré je především porovnání otázek, jak je klade Kant a jak je klade Heidegger. Otázku „Co mohu vědět“ vykládá podle Bubera Heidegger tak, že klade důraz na ono „mohu“. Ale tato otázka není jen otázkou po vymezení těch nebo oněch možností. U Kanta jde podle Bubera o něco jiného, komplexnějšího – na pozadí otázky je zde zakládající konstatace, že něco vědět mohu: nejde tedy jen o vymezení toho, co mohu vědět – na kantovskou otázku nemá smysl odpovídat „nic“ nebo „leccos“. Jde o to, že už vždy mohu vědět, že se už vždy mohu ptát. Buber tvrdí, že tu nejde o konstataci lidské omezenosti, konečnosti v poznání (což zdůrazní Heidegger), ale o výchozí konstataci, že v této otázce jde o deklaraci mé reálné schopnosti účastnit se na vědění toho, co je možné vědět. Problém Bubera ale je, že zde neudělá další krok, nesleduje položení této otázky dál, nepřepokládá například, že by člověk na svou otázku mohl dostat (zaslechnout) odpověď. Z kontextu toho, co Buber píše, vyplývá, že si na ni člověk musí „sám“ odpovídat skrze svoje rozumové poznání. To však Buber nikde nedoloží, předpokládá, že je to samozřejmé, neboť to, co se snaží vymezit, jsou základy „nové vědy o člověku“ – antropologie. Ale musí čtenáře svést, aby se vydal touto cestou?

Podobné je to s druhou kantovskou otázkou, „Co mám činit“. Buber zdůrazňuje, že pozadím této otázky je konstatace, že to, co mám činit, mohu učinit předmětem vlastního tázání. Že nejsem oddělen od toho, co je správným jednáním v dané situaci. Mohu nahlédnout, jak jednat správně. Tady už je zřejmé, že v dané situaci nejednám „jen“ rozumově. To však Buber přechází. U otázky „V co smím doufat“ se Heidegger domnívá, že jde o konstataci toho, že si člověk uvědomuje svůj limit dosažitelného, Buber naopak zdůrazňuje, že podstatná je zde konstatace, že ať je situace jakákoli, je něco, v co lze doufat. Jak tady ale Buber chce vykázat roli rozumu? Kant tvrdí, že tyto tři otázky dohromady utvářejí pozadí pro porozumění otázky čtvrté: „Co je člověk“ a de facto se v ní spojují. Buber s tím souhlasí, ale v tuto chvíli opět ztratí odstup a říká, že se tím dostává k porozumění otázce po bytnosti člověka.

Proč ale používá Buber slovo „bytnost“? Proč nezůstává u toho, že předmětem otázky je člověk sám a nikoli nějaká jeho „bytnost“? Chce říci, že jde o nějakou „vlastnost“, nebo odkazuje k Aristotelovi, kterého předtím kritizoval? A tato zátěž se pak táhne zbytkem úvodní části až ke zmíněné str. 31. Buber dramaticky a s neskrývanou důležitostí argumentuje proti Heideggerovi, aby se nakonec jeho „předmět“ zkoumání od Heideggerova příliš nelišil – je fascinován antropologií, která by měla vytvořit metodu a systematicky ukázat vše, co se můžeme ptát, co máme činit a v co můžeme doufat – jak tedy odpoví na kantovskou souhrnnou otázku „Co je člověk“? Na jak a kým položenou otázku má jím adorovaná antropologie odpovídat? Po tom, co je člověk, tak, aby zároveň otevřela i problematičnost onoho „je“? Nebo otázku, jaká je bytnost člověka, v níž bude důležité zaměření na nějakou širší, méně reduktivní variantu heideggerovského „bytí pobytu“?
To zde stačí jako konstatace toho, co v Buberově knize zůstává nezodpovězeno. Z jeho náznaků mohu usuzovat, že cesta, Buberem naznačená, směřuje někam k Levinasovi, k jeho úplnosti (totalitě) a nekonečnu.

Co je pro Bubera důležité? Kantem položené otázky implikují, že člověk má podíl na nekonečnu a snad (skrze možnost jednat správně) i na úplnosti. Ale pro mne je důležité, že celkový rozvrh, který zde Buber vytvořil, umožňuje ptát se i jinak.
Chceme člověku a tedy i sami sobě co nejlépe porozumět, porozumět člověku právě jako v nejistotě hledajícímu a jednajícímu, jako tomu, kdo právě skrze nejistotu může klást otázky. Právě skrze nejistotu a konečnost má i podíl na jistotě a konečnosti. Jak mohou odpovědi na takto kladené otázky něco „uzavřít“ ve vědění? Buber se diví, proč Kant sám neodpovídal na otázky, které zformuloval – v tom Kanta zjevně nepochopil, i když by z jeho výtek vůči Heideggerovi mohlo vyplynout, že právě tohle pochopit mohl. Na základě jakých předpokladů se domnívá, že se nám podaří takovému porozumění dospět skrze racionální postupy jakékoli „vědy“?

Jeden přítel se mě po vlídné filosofické diskusi zeptal, kde vidím cestu pro filosofii, která by ukázala cestu ze současného celkem bezvýchodného marasmu relativizující postmoderny a do sebe zaměřeného akademického filosofického provozu. Co jsem mu mohl říci? Filosofie musí mít pozadí – musí být ponořena do vnímání smyslu. Vnímání smyslu, byť třeba i ohroženého, smyslu, který se mne týká, je předpokladem filosofie. Zakládá poznání, které není jen věcí libovůle a nahraditelných „řečových her“. Tak teprve je založena racionalita člověka. Obráceně: smysl se racionálně založit nebo zdůvodnit nedá.

A proto bych ke kantovským otázkám přidal ještě jednu: Jaký mohu a mám mít vztah ke světu, jakou má mít tento můj vztah ke světu podobu? Otázka „Co je člověk“ je bez této otázky (která poukáže ke smyslu a ke vztahu člověka ke světu) neúplná.

Douška: když se cítím při četbě nějakých filosofických traktátů unaven, v duchu si zazpívám motiv z písně, kterou jsem složil pro spřátelenou ženskou kapelu:

A já mám zkušenost jinou
Viděl jsem svůj stín pod hladinou
Nade dnem plaval s rybami
zářivá hladina nad námi