Příjemná udržitelnost a vhled

Ve většině společenství, které považujeme za málo efektivní, se energie jednotlivců zaměřuje především na zajištění toho, co by se dalo nazvat kombinací tradičního s moderním slovem: „příjemná udržitelnost“. Přitom podle mnoha lidí zde hraje hlavní roli „zákon dostatečného důvodu“ – není třeba vytvářet žádnou „nadhodnotu“. Dobře to ilustruje vtip, kdy Evropan přemlouvá jakéhosi jihoamerického domorodce, který kouří vleže na pláži doutník, aby začal podnikat s kokosovými ořechy, nastiňuje mu, jak si nejprve pořídí dvoukolák, vydělá na tom, že nebude muset kokosy nosit na trh v ruce, pak si našetří na auto, atd., až bude nakonec vlastníkem sítě ovládající celou kokosovou produkci. A co budu dělat pak? Pak budeš moci jen tak ležet na pláži a kouřit doutník…

Troufám si tvrdit, že ti, kdo říkají, že vše spočívá v zákonu dostatečného důvodu, se vydávají po špatné cestě. Je to cesta hodnotové indiference – důvody pro to „sociálně se zařadit“ (a vytvářet to, co nepotřebuji) mohou být různé, třeba strach nebo reálná nesvoboda. Jenže my už máme zkušenost, že na biči a cukru se nedá nic postavit nadlouho. V citovaném vtipu se Evropan pokouší vzbudit zájem Jihoameričana, ale ten má svoje zkušenosti a ví, že nejlepší je nechtít; každé chtění je spojeno s pachtěním. Ale v čem je Evropan jiný? Je jiný jen svou zkušeností severní polokoule, kde se střídá teplé léto studená zima, jen zkušeností, že je třeba si nadělat zásoby dřeva na zimu? Domnívám se, že ne. Tradiční Evropan z nějakého důvodu důvěřuje tomu, že aktuální úsilí má smysl – nežije v pasivním očekávání budoucího, ptá se, co je správné a co je dobré a ví, že se v těchto otázkách dotýká něčeho, co ho překračuje. Právě v tomto smyslu je možné rozumět tomu, že někdo může napsat: Kopal jsem studnu, aby i jiní mohli pít. To zásadně překračuje aktuální příjemnou udržitelnost. Tradiční Evropan se zabezpečuje, ale ví, že nemůžeme žít věčně, a že každá následující generace začíná tak trochu znovu a trochu jinak a my jí můžeme spoluutvářet podmínky.

Ale platí stále ještě tento příměr? Nestáváme se (my v Evropě) v reálu pasivními a ještě víc do sebe zahleděnými než Jihoameričan z našeho vtipu? Nejsme dnes ti, kdo mohou být ukazováni jako příklad resignovaného života v bezčasí aktuální příjemné udržitelnosti? Kde jsme ztratili víru, že můžeme žít lépe, kde jsme ztratili budoucnost svých dětí?
Evropa byla po nějakou dobu nesena „společnou budoucností“, ale nebyla to nějaká společná budoucnost lidstva – byla to společná budoucnost křesťanského světa, protože křesťanství vytvořilo specifický pohled na dějiny, ve kterých o cosi jde, ale to podstatné přijde po skončení dějin. A týká se to každého jednotlivce. Nejde tedy jen o pohodlí a dostatečný důvod, ale o správnost. A tato správnost se vztahuje také (ale nejen) ke společenskému uspořádání, ke vládě jako výkonu moci. Jenže jako vše na světě, sotva se model křesťanských států v Evropě podařilo ustavit, začaly být vnitřní problémy spojené s mocí tak velké, že rozdělená Evropa téměř podlehla náporu nájezdníků z asijských říší. A říše? To je pravý opak toho, co zažívá náš Jihoameričan – to je nadvláda biče.
Po traumatech středověku a zároveň v podmínkách kolonizace Jižní Ameriky se zrodil systém, který mají na svědomí hlavně jezuité (ale nejen oni): začalo se cíleně pracovat s motivací. Indiáni museli produkovat, nemohli žít tak jako po staru „z ruky do huby“. Jezuité nebyli mongolští nájezdníci, vládu biče v Jižní Americe (po jejich vypuzení) nastavili až gaučové a velkostatkáři. Jezuité přišli s motivací: navázali na místní kulturní prvky, to oni začali pracovat s aplikací zákona dostatečného důvodu. To oni pochopili, že ke změně jihoamerických domorodců na pracující skoro-Evropany pomáhá motivace lépe než bič. A totéž pak používali i v Evropě, rozvrácené válkami, plné resignace. To oni se podíleli na nastavení „obecné pravdy“ o zákonu dostatečného důvodu. Jejich přístup ke „svěřeným ovečkám“ byl v jistém smyslu manipulativní. Nabízeli jim dostatek příjemného (navíc společensky sdíleného) a zároveň perspektivu dlouhodobé udržitelnosti. Ale nenaučili tím pádem nikoho, kdo nebyl součástí jejich vojenského uspořádání, aby „jen tak“ (od sebe) kopal studnu pro druhé.

Ale již na začátku novověku se odehrál spor mezi nimi a zastánci hodnotového výkladu motivace. Spor o to, jak má být chápán důvod ekonomických a společenských aktivit člověka. Nejlepším důvodem pro jednání, které překračuje motivaci vzhledem k pouhé každodennosti a nanejvýš k příjemnému udržitelnému životu, je porozumění tomu, že svět se nabízí jako příležitost. Vždyť to byli právě sami jezuité, kdo viděli svět jako příležitost, aby se sami podíleli na dějinách spásy. Ale byli skeptičtí k tomu, že by tato motivace – motivace vyplývající v porozumění světu jako výzvě, byla pro jejich ovečky, pro „lid“ dostatečná. Dobře to ukazuje ve své knize Valerián Magni Stanislav Sousedík.

Ale marné bylo poukazování na to, že na jezuitský způsob manipulativní motivace navážou čistí pragmatici moci. Jezuité (vystupují tu jako symbol) ještě působili v jasném hodnotovém rámci „života věčného“. Pragmatici manipulativní moci tento rámec pro „lid“ nahradili představou „rozvoje“, „pokroku“, kde se „naše děti budou mít lépe“. Nešlo už o to děti vychovat a spoluutvářet jim aktuálně podmínky, šlo o to vytvořit pro ně… standardizované prostředí zajištěné manipulací, nějakým „systémem“, ideologií. Evropané na to slyšeli pár století, ale vyčerpalo se to. Ale něco tu zůstalo – vědomí o tom, že nejlepším důvodem pro aktivní život (důvodem, který žádnou motivací není), je vlastní přesvědčení o správnosti rozumět světu jako výzvě: svět, který se děje, je spojen s životem, který žijeme. Ano, čtenář se může divit, jak je tu v předchozí větě spojen svět s naším životem (neměl by být náš život spojen se světem?), ale ta věta je formulována záměrně takto, právě o to jde.
Svět je spojen s naším životem, protože máme vhled do toho, co má význam, co je hodnotově určeno, protože se ptáme na smysl. Proto se mohu v jednu chvíli zdvihnout ze zabezpečené pláže, dokouřit doutník a vydat se tam, kam jsem veden: kam jsem veden přesvědčením, že to je správné. Zákon dostatečného důvodu klame, je využíván těmi, kdo manipulují, motivují druhé tak, aby to pro ně bylo výhodné.

Je třeba se zabývat tím, co má význam: to Jihoameričan z úvodního vtipu nedělá: ví, co je třeba, aby alespoň po nějaký čas mohl užívat příjemné udržitelnosti (v tropech jsem to sám zažil), a nebude dělat nic pro to, aby se dozvěděl, jestli se neblíží tornádo nebo nějaký jiný průšvih. Dnešní průměrný Evropan se mu podobá v tom, že žije bez budoucnosti. Nepotřebuje hledat porozumění tomu, co se děje. Nepotřebuje se pohybovat v hodnotovém rámci světa, neptá se, co je správné, nanejvýš co je pro něj výhodné, zvykl si žít v manipulacích, kde se cokoli dá prezentovat jako výhodné, jen se vždy ukáže, že je to výhodné jen pro někoho, a to na úkor druhých.
Jenže svět je spojen s naším životem, protože máme vhled do toho, co má význam, co je hodnotově určeno, protože se ptáme na smysl. Musel jsem ještě jednou zopakovat tuto zvláštní větu. Klíčové na ní je, že máme vhled do toho, co se děje, svět není něčím, co se přes nás valí tak, že bychom byli „odstrčeni stranou“. Vždy je podstatné, co si myslíme, vždy je podstatné, že hledáme způsob, jak se k tomu či onomu dění postavit, jaký zaujmout ve světě postoj. Skutečný postoj nezaujímá ten, kdo je k nějakému „postavení těla“ manipulován, nebo kdo napodobuje postavení těla ostatních. Jen ten, kdo má do celé situace vhled a uvědomuje si souvislosti, ve kterých daný postoj zaujímá.
A u tohohle můžeme skončit, protože jsme se dobrali toho zásadního: život se nedá napodobovat podle nějakého vzoru nebo stavět podle ideologické konstrukce, a kdo se o to snaží, svůj život marní. Opakovat to, co je osvědčené? To nedělá ani Jihoameričan ze zmíněného vtipu – sám dobře ví, kdy se z písku zvednout, nekouká kvůli tomu kolem sebe.
Porozumění tomu, že jsem nezaměnitelná osoba otevřená světu a odpovědná za svoje jednání, je nejzákladnějším vhledem do světa, který je darem.

Kdykoli, kdy někde čtu: „staňte se osobností, buďte trendy…“, lituji ty, kdo podléhají takovéhle manipulaci, když se v „osobnostním růstu“ nechají vést nějakým celosvětovým „hitem“. Když čtu „nevaž se, odvaž se“, je to podobné – není lépe si připustit, že je lepší se snažit porozumět tomu, jaké jsou moje vazby ke světu a k druhým? Vytvářet je?
Nápodoba je již dlouhodobě rozpoznána jako věc „opičí“, význam opičení je právě v směšném neporozumění významu daného jednání. Opičení se je něco jiného než karikatura, vypadá směšně, je spíš důvodem k lítosti. A je smutné, že žijeme v převaze bezduchého napodobování. A jeden z důvodů je, že se vyhýbáme otázkám, které by nás vedly k porozumění sobě i světu, že se z pohodlnosti a strachu spokojujeme s takovými představami o světě, které jsou jako polotovary produkovány k tomu, aby byly opakovány, aby se ostatní mohli „opičit“, zříci se odpovědnosti za své jednání.