Povinný rozestup

Uvědomil jsem si to včera, když jsem šel z baráku do města a zastavil se nahoře u křížku, a bez promýšlení jsem tam spontánně poděkoval Pánu za to, že nám otevřel novou příležitost. A zachvátil mne strach, že je to výzva, které nedokážu dostát, až se stane nepříjemně konkrétní. Prosil jsem o vedení.

Vzpomněl jsem si na tu dusivou atmosféru posledních let, kdy byl svět jako svázaný, nedalo se s tím nic dělat, lidé ohluchli a přece v tom bylo jasně cítit, že se něco stát musí. Když to na jaře začalo, nejprve jsem šel do obrany a vnímal to jako útok na sebe a na svůj svět. Před podzimem se mi už trochu rozsvítilo a já začal jsem psát a rozesílat články, které odvozovaly aktuální krizi od úpadku víry. Když selhala i církev, uvědomil jsem si, že rozměr té léta vyprošované změny je mnohem větší, než jsem si dovedl představit.

Začínám úryvkem z dopisu spisovatele Jana Drnka, jeho postoj je symptomatický a především ukazuje, že je možné se vyhnout zákeřné pasti, která je tu nastavena pro všechny, kdo chtějí být „zastánci starých dobrých pořádků“.
Prdlajs! Právě tyto staré dobré pořádky nás všechny korumpovaly, právě v nich mohlo vyklíčit všechno zlo, manipulace a strach, které nám dnes vládnou, zde mohlo vyrůst ono příšerné rozdělení mezi lidmi. Vidíme, že člověk člověku již není obrazem Boha, ale je vnímán jako potenciální vrah, bližní už pro mnohé (a mainstreamově) znamená „ohrožující“, protože je „moc blízko“!
Moc chce být vzývána za to, že bude stanovovat rozestupy mezi lidmi!

Musíme se rozejít nejen se skupinami lidí, musíme nejen opustit struktury, které se nám zdály pohodlné a nosné: musíme především pracovat na tom, abychom byli schopni zcela nově myslet: abychom si nenechali rozdat karty ještě hůř, než jak jsme je měli rozdány v oné dusivé době minulých desetiletí, kdy „samozřejmost“ prezentovali postmodernisté a levicoví radikálové, a sekundovali jim v tom hloupí pravičáci, kteří věřili jen penězům a v horším případě Tomáši Akvinskému. Jenže ono se ve světě stále něco děje a je třeba odpovídat na výzvy.
U toho se musím zastavit: středověké rozdělení mocí mělo dlouho svůj význam, ale pokud dnes slyším, že máme poslouchat mocné, dokud nás nenutí hřešit, tak se ptám, jestli taková výzva už sama o sobě není hříšná: mám skutečně zapírat své bližní jako bližní? Mám nechat umírat své staříky v osamění, protože mě k nim „mocní“ (pandémiové) nepustí? Mám tomuhle všemu přitakat? Ne! Hraje se tu o hodně a já jsem přesvědčen, že ti, kdo jsou dobře zakonzervováni v tradici a v „pokladu Církve“, dnes především svědčí o své neschopnosti, slabosti, neschopnosti pastýřů, neschopnosti těch, kdo mají nést odpovědnost i proti moci. Vůbec jim nevadí, že respektují moc právě v tom, v čem nás nutí hřešit nejvíc! Nemají kouska citu ani rozumu, jinak by to buď věděli, nebo si to domysleli.
Velká část hierarchie především svědčí o své neschopnosti připustit si, že tato doba je dobou příležitosti svědčit, vykládat, postavit se do role, která se opírá o to, co se nevejde do světa. Proč vůbec i jen připustit myšlenku, že bychom měli klást oběti na oltář moderního boha „zdraví“. Vždyť právě v onom přitakání k povinnému rozestupu mezi lidmi se vzdáváme blízkosti, toho nejdůležitějšího v lidském světě: Bůh přichází a my od něj vyžadujeme povinný rozestup! Říkáme mu: odstup od nás do bezpečné vzdálenosti!

Připouštím, že mohu být nařčen z hereze, ale v tuto chvíli mě Církev vůbec nezajímá a texty z Říma čtu jen proto, že se tam občas vyskytne pár slov někoho, kdo ještě je katolíkem. Co se to stalo, že jsme dnes, podobně jako kdysi Židé, v diaspoře, rozptýleni ve světě a téměř vše, co se nám jako křesťanům nabízí, je mainstreamová náhražka a chlácholení?
Je doba příležitosti, je doba znamení. Jak na to reagujeme? Snažíme se přežít? Ve zdraví? Takže obětujeme svoji úlitbu na oltář moderního pandemického Boha slibované ne-smrti, boha podvodníka, který už ani není ze dřeva, je jen mediálním produktem. Ne, nezpochybňuji nemoce a nezpochybňuji, že jsme vystaveni útokům druhých, jsme zranitelní, smrtelní. Ale především jsme bližní vůči bližním.
A nenechám se nutit k tomu, abych tento mediální produkt, jehož důsledkem je akceptace rozestupů, sebe-izolace a skrytí tváře, vzal jako nespornou skutečnost světa, kterou je nutno vzít tak, jak nám je předestírána. Ne! Ale ani toto „Ne“ nestačí, i tohle „Ne“ je málo!

Stará společnost, která nabízela pohodlí za jakousi neutrální konformitu, definitivně skončila. Žádná hraná konformita „ na oko“ už nikoho nezachrání – je třeba přijmout náhubek jako symbol úlitby, znetvořující tvář, je třeba přijmout, že to nebude šátek nebo něco osobního – náhubek je třeba standardizovat a tuto standardizaci kontrolovat. To není jen symbol, to bude zasahovat hluboko do lidských životů. Nic z toho, co bylo individuální, nemá naději: Je třeba připustit, že vše podstatné se bude odehrávat v komunikaci na sítích, na společných úložištích dat, protože počítače už nebudou personální, personální bude jen pracovní platforma, klávesnice, napojení na centrální databanku. Vše zajistí jednoduché komunikační platformy: ty je snadné automaticky vyhodnocovat, jakékoli sdílení by mělo být standardní, i jen co se týče výskytu slov: kdo píše tak, že mu jich nestačí zhruba tisíc? Kdo píše příliš často o tom nebo onom? Jak snadno se stane předmětem „zájmu“. Zcela automaticky „vyleze“ z šedi! Jak snadné je dosáhnout toho, že si pak sociálně „ani neškrtne“?

Kdysi mi synové řekli, že se sociálních sítí nebojí, protože nemají co skrývat. „Hlupáci, utíkejte!“ říká Gandalf, když bojuje svůj smrtelný zápas se zhmotněním zla a ostatní přihlížejí. Doba bude zlá, Gandalf byl stržen do hlubin a ostatní? Skupinka poutníků neví, kam mají jít a na koho se mohou spolehnout. Ale jsou na cestě, která není „jen“ o tom, že by byl ohrožen „jejich“ svět. Až se hobiti vrátí domů, budou si svůj svět muset vybojovat, tady jde o něco jiného. Nevíme kudy, ale víme, že nesmíme svoji cestu vzdát, protože se nějak týká způsobu, jak porazit zdánlivě neporazitelnou moc. Nevíme jak? Nevíme, kudy se vydat a co dělat? Ale to je jediné, co je osvobozující, protože kdybychom se řídili některým z námi vymyšlených plánů, zcela jistě selžeme!
Gandalf se zcela jistě objeví znovu – a budeme mu lépe rozumět, bude čistý, bělostný jako sníh. Už nebude šedý jako Církev, prosáklá pachem kancelářských klotových rukávů, celá zešedlá špínou světa a nesčetnými vrstvami osobních ambicí. Ale kdy a jak? Nevíme.

Je to vše jen obraz? Jistě. Ale můžeme z něj čerpat sílu – ani ti, kdo by se rádi drželi při zdi, dnes nemají příliš na výběr, protože dnes se žádná přizdisráčská cesta nenabízí: klaněj se virtuální modle, nebo se postav do prázdna a nepodělej se z toho. Drž rozestupy se standardizovaným náhubkem, nebo žij dál mezi lidmi. Bezprostředně, naplno. To tě povede. Někdy ke konfliktům, tomu se nejde vyhnout. Ale je to vedení správným směrem.

Jsme nuceni k modloslužbě: její součástí je obětovat vše modle společného „zdraví“. Pod pohrůžkou trestu, likvidačních pokut, vyobcování, zařazení do druhé, podřadné kategorie lidí, kteří nebudou moci cestovat, být zaměstnáni tam nebo onde, a možná nikde…
Zatím ještě ne přehození lvům, ale jistá podoba bezdomovectví se před námi rýsuje jako alternativa k požadované modloslužbě.
Inu – lepší než hniloba, ve které jsme žili dosud.