Posvátná a zbožná hudba
A opět je to snaha ukázat jakýsi protiklad. Protiklad posvátného a zbožného. Jenže to je jen jiná forma pokusu ukázat identitu toho, co je samo sebou: jenže právě identita jako taková je problém pro všechny, kdo se v pojetí skutečnosti a pravdy opírají o adequatio. Ano, je snadné říci, že na ikoně JE Marie, zatímco obraz jakéhokoli „západoevropského“ malíře je obrazem madony. Proč je ale pro nás obraz obrazem a pro raně středověkého člověka a Byzantince ikona Marií či Kristem? Na to neodpovídá ani Guardini, ani JiKu.
Jak se to stalo, že jsme ztratili to, co „JE“, a nalezli způsob, jak pracovat s obrazy toho, co je?
Pro JiKu je obtížné připustit, že to souvisí s výkonem právě toho rozumu, který sám vyznává, obdivuje a používá k obživě.
V jiném článku tohoto čísla Revue Trivium obhajuji tezi, že tomismus je prvním velkým vlomem osvícenství do západoevropského myšlení. Právě proto se všichni racionalisté Evropy mohou spojit stejně tak jako proletáři: mají stejný imanentní nástroj, který podle nich „odpovídá povaze světa a myšlení Boha Stvořitele“ – cožpak již dnes není zřejmé, že jde o sebezbožštění ambiciózního člověka, které vede ke vzpouře proti Bohu a vlastně již od počátku je takovou vzpourou? Ano – u Tomáše ještě v poloze spíše latentní, jen v ambici: Rozum nějak „sleduje“ myšlení Boha, uspořádání světa jako stvoření – to Tomášovi nikdo neupírá. Ale jak toto myšlení „sleduje“? Právě proto vyškubli teologovi Tomášovi tento původně metafyzický rozum fyzikové, Newton a JiKu, právě proto mohou naivně tvrdit, že kniha přírody je psána (božským) jazykem matematiky. Je to největší omyl západní civilizace.
JiKu hledá u Guardiniho oporu proti plodům vlastního rozumu. Je nasnadě, že ji nemůže nalézt. Velmi dobře ví (vzpěčoval by se asi tvrzení, že „cítí“) o rozdílu mezí tím, co v silném slova smyslu „JE“ a tím, co je jen „něčím“. Ale jeho nástroj strukturalistické analytiky (rekonstrukltivní hermeneutiky, jak sám říká) ho nikdy nemůže vysadit mimo obzory a horizonty významů. Píšu „vysadit“ ve smyslu „výsadního“, jenže JiKu podle mne neumí dát tomuto slovu obsah. Autor úvodníků Psalteria to podle mne ví. Právě proto používá „cizí autority", aby se případně mohl distancovat od jejich chyb, které vyplývají z nejasného „nevýsadního“ východiska. Právě proto používá cizí texty, u nichž využívá dílčí výsledky analýz aniž by se musel „podepisovat“ pod rozporuplná východiska, o kterých ví, že jsou neudržitelná.
Těším se na článek od JiKu, který bude o výsadním místě toho, kdo zpívá posvátný text. O výsadním místě, které jistě dobře zná, protože to mnohokrát zažil, ale doposud nenašel řeč, kterou by o tom mohl cokoli napsat, řeč, kterou by mohl odlišit tento posvátný zpěv od vší té nadprodukce „produkce“ a „reprodukce“, která nás obklopuje.
Je třeba odmítnout imanentnost rozumu v té podobě, v jaké je obvykle chápán, totiž že jde o nástroj v rukou člověka – suveréna. Rozum je výkon. Vždy znovu a znovu se jím je možné dobírat pravdy, kterou je třeba přijímat jako něco nesamozřejmého.