Poslušnost a víra v časech pandemie
Člověk má dnes globální příležitost rozpoznávat souvislosti mezi poslušností a vírou, mezi poslušností vůči světské moci a křesťanskou milostí víry …
Křesťanovi jeho víra ukládá poslušnost vůči světské moci, a to bez ohledu na to, zda je tato moc strukturována monarchicky nebo demokraticky. Ať už se to dnešním pokrokářům či konzervativcům líbí či nelíbí, shodují se v tom svatí Petr i Pavel, pochopitelně ve šlépějích Ježíšova svědectví.
Světská moc nepředstavuje Pravdu, k níž křesťana pojí láska a víra, a nemá přirozeně ani právo vyžadovat víru, ať již v náboženských či jiných otázkách. Poddaní či občané nemusí jejím tvrzením věřit, aby byli dobrými občany či poddanými, nýbrž jen plnit její nařízení, samozřejmě, pokud nepožadují spáchání hříchu.
A jak si můžeme všimnout, doplnil ke zcela správně použitému slovu „poddaní“ slovo „občané“. A u toho je třeba se zastavit.
Poddaný byl v tradičním evropském prostředí chápán jako člověk v podstatě pasivní, a ve velké většině „nevolný“ – neměl svoji vůli v tom smyslu, že jeho místo ve světě a tedy jeho „úděl“ bylo dáno – a jen v minimu případů mohlo dojít k průniku mezi „stavy“, např. pokud nějaký mimořádně nadaný chlapec měl to štěstí, že si ho všiml nějaký kněz či řeholník a „vytáhl ho“ do svého stavu – jistě, byla výjimka.
Ale svět se změnil a právě tato „stabilita“ se rozpadla pod vlivem myšlení, které nebylo katolické církvi nijak příznivé: Josef II., který u nás napáchal téměř tolik škod jako francouzská revoluce do jakobínů, rušil kláštery, nechal boural kostely, protože omezil jejich počet ve městech atd, … tento panovník zrušil poddanství! Osvícenci udělali hodně pro to, aby rozbili stavbu, kterou vytvořila křesťanská Evropa, ale na druhou stranu osvobodili člověka k odpovědnosti, kterou by jako poddaný nikdy neměl.
Naši vrstevníci, moderní novo-osvícenci na přelomu druhého a třetího tisíciletí odmítli, že bychom v dnešním duchovním marasmu měli otevřeně odkázat na naše křesťanské kořeny. Ptali jsme se: „Ale jak jinak ještě obhájíme Evropu?“, ale byli jsme zmanipulováni, překřičeni, podvedeni jako Francouzi, kteří sice v referendu řekli NE integrační smlouvě („bez kořenů“), a jejich političtí představitelé podepsali totéž jako „dohodu“, o které nyní říkají, že je to ve své povaze smlouva.
V téhle situaci již je jasné, že žijeme ve světě, ve kterém se rozpadají poslední institucionální a kulturní formy, které byly ustaveny na počátku středověku. A je docela důležité hledat jiné formy společenské reakce na mocenský tlak, který už není ve skutečnosti tlakem státu, ale globálních mocenských struktur, jejichž aspirací je zcela vytlačit vědomí o tom, že člověk jako individuum je druhému nenahraditelným „bližním“. Jako by už nemělo platit, že v každé lidské tváři můžeme číst něco z tváře Boha. A pokud se vyhnu teologickým formulacím, tak by již nemělo platit, že člověk je bytost metafyzického příslibu a metafyzické otázky, protože může vědět, že byl na svět poslán. A není náhodným smítkem prachu v nesmyslném vesmíru.
Ano – jde o to nehřešit. Ale je třeba zcela nově vyložit, co to znamená vzhledem k vlastnímu jednání a vzhledem k respektu vůči zcela novému typu moci a bezmoci ve zcela nové situaci post-modernity. Deklaruji svoji občanskou neposlušnost a stejně tak deklaruji, že poddanská poslušnost, kterou má na mysli Glaser, se mne v mnoha ohledech netýká. Není ani tak důležité, že se tento stát nechová podle vlastních pravidel, která si vyhlásil v Ústavě. Dnes jde především o to, že moc, která vládne, vládne ve skrytosti, podvodem, manipulacemi. Neumožňuje, abych byl poddaným, se vším, co k tomu patří, a snaží se mi znemožnit, abych jednal jako občan. Dá se tedy mluvit o otroctví? Ani to není výstižné, protože nejde o to, že musím poslouchat někoho, kdo je můj pán – pokud bychom měli současný stav připodobnit k otroctví, tak ke slepému otroctví, ve kterém je zjevné jen to, že nesmím projevovat svoji vůli. Nemám žádného pána, kterému bych mohl oponovat, pokud mne nutí ke hříchu. Komu dnes mám říci, že nebudu žít tak, jak podle své víry žít nemám žít, např. nebudu ubližovat svým bližním, že se nebudu klanět modlám. Atd. Této situaci se nedá přitakat, resp. přitakáme-li, hřešíme!
Je dobré, že nám Milan Glaser přečetl něco z katechismu. Ale dnes bychom měli zcela vážně mluvit o zcela jiném pojetí hříchu, který vyplývá z mešní modlitby k odpuštění hříchů, ta mi občas prochází myslí: „…a nekonám, co mám konat“.
Není to v Desateru ani v Evangeliích a jen postupně, velmi ztuha, se to dostávalo do křesťanské tradice: nestačí jednat tak, jak mi to předepisuje katechismus. V míře, v jaké jsem svobodná a odpovědná bytost, mám odporovat zlu.