Populismus a otroci mainstreamu

Milan Glaser: „Populismus je slovo, které patří do výbavy relativistů, nominalismu gnostické kultury“.
„Nominalistický mechanismus dnešní gnostické kultury produkuje a šíří předsudky, které vydává za morální postoje. Jsou rozsévána nedorozumění, která jsou lidsky stěží překlenutelná, a mezi lidmi budí pouze nevraživost a agresi. To vše jsou příznaky působení otce lži, který je od počátku vrahem.“

Tak Milan Glaser formuluje podstatné vhledy z článku o používání slov „populismus“ a „populista“, které má pejorativní charakter, aniž by bylo zjevné proč.
Glaserův článek asi naplňuje očekávání většiny těch, kdo publicistiku na RaVa čtou, ale právě proto je třeba ukázat, v čem zůstává „na místě“, proč je „jen“ novým naplněním starého schématu, který už známe z jiných autorových článků. Glaserovi jde o to ukázat na „otce lži“ a „vraha“ – tedy utvrzovat minoritní, ale celkem jednoduché schéma porozumění dnešnímu světu. Podle něj liberalisticko-nominalistická agenda slouží zlu a mnozí z těch, kdo spřádají její plány, to zcela jistě ví. Autorovi jde o to, aby tato „skutečnost“ byla nahlédnuta a co nejvíce lidí odmítlo se na této službě zlu podílet. V jistém smyslu jde o paralelu staré dobré „péče o spásu duší“ – Glaser jako představitel Církve ve svém prostředí systematicky buduje obraz, na jehož základě je možné to nebo ono učinit „přehledným“, orientovat se, aniž bychom museli detailně rozumět.
A tady právě je slabé místo celé věci. Podle tohoto modelu nemusíme detailně rozumět ani tomu, co se nás bezprostředně týká. Pastýř pase stádo a používá nástroje, ve kterých mu právě o toto stádo jde. Ale nejsme už opravdu v jiné situaci? Jde nyní opravdu o to, aby co nejvíce lidí „nahlédlo“, že za podivným zneužíváním řeči v současném světě je… zlý, jak píše Glaser? Rozhodně je dobré, aby se do našeho běžného uvažování dostalo zpátky zcela makavě, hmotně chápané zlo jako protiklad dobra. Jde o to ukázat, že skutečným dobrem není neurčité „dobro“ bez protikladu, které je šířeno v amorfní a nahraditelné podobě dnešním mediálním průmyslem a také prostřednictvím indoktrinovaných ideologů.
Ale jde v posledku o to, aby byli věřící „vyzbrojeni“ jakýmsi návodem jak se orientovat, jak chápat současnost a dějiny? Nemělo by jít (a nejde?) o mnohem víc?

Glaser je zaměřen na teologický rámec sporu dobra a zla a v konkrétních tématech se pak vydává na tenký led. Pro každého jeho oponenta je přeci snadné ukázat, že slovo „populismus“ má reálný obsah, že se v politologii běžně používá. Označuje takové postupy, které nabízejí zjednodušená vidění reálných problémů s vědomím, že tak, jak je věc „prezentována lidu“, ve skutečnosti řešit nejde, „protože je to složitější“. Typickým populistou byl třeba nám známý Mečiar s jeho skrytým heslem „Co já vám slíbím, to vám nikdo jiný nedá“. Populismus je spojen s pragmatickou mocí, která chce jen jediné – legitimizovat se většinou. To je skutečně odsouzeníhodné! Populismus jako slovo má jednoznačné významové jádro, které právě v sobě nese i pejorativní aspekt. Jde ale o něco jiného – proč je používáno k očerňování čehokoli, co není „v souladu s liberální agendou“?
Slovo populismus je přeci užíváno cíleně k tomu, aby se ti, kdo manipulují, mohli opírat o zcela uměle vyvolané pocity nadřazenosti u zdánlivých elit, které přitom tvoří jejich „futrkanón“, tedy nejvíce manipulovanou a zneužívanou vrstvu všech, kdo si myslí, že se mohou vyvyšovat nad druhé. Nejvíc populistický je přeci mainstream – který ukazuje svět, jako krásný a snadný, ukazuje svět ke kterému je tak pohodlné přitakat. Je to typicky dialektická zlomyslnost: křičet „populisté jsou ti, kdo nejsou s námi“, známe to ze sedmdesátých let, rozvraceči, nespokojenci etc. Glaserova argumentace je možná zajímavá pro velmi malý okruh těch, kdo jsou „integrálně věřící“ a potřebují se osmělit, aby sami začali přemýšlet a mluvit o zlu jako o něčem, co se nedá ze světa vykázat v optimistické „metakultuře“ multikulturalismu. Ale tudy nejde jít dál, to vede k izolaci. Hlavním nedostatkem toho, co Glaser píše nebo spíš co ukazuje, není podcenění vlastního tématu, např. zde populismu. Glaser používá osvědčený koncept, který ale má svoje nepřekročitelné limity – a přitom by mohl a měl jít dál. Není tu přeci jen „zlý“, je třeba také vidět jisté reálné společenské reálie a procesy (nejde o mechanismy, protože nejde o něco imanentního). Do reálných procesů a mechanismů mohu zasahovat tím, že je ukážu, že ukážu, jak vtahují celé skupiny lidé do takových způsobů jednání, které je zotročují, deformují jejich chápání stvořeného světa.
Současnou agendu je třeba ukázat jako výsledek cílevědomých snah, resp. souběh dějů, do kterých se promítají různé cílevědomé snahy (za nimiž stojí zlý, to Glaserovi neberu). Pak má smysl vyložit i tak často používanou nálepku populismu. Jak krásně je to v současné agendě rozehrané: vládnutí je věc odbornosti, a tak se jedná jen o těch zformulovaných „politických tezích“, které jsou nám předloženy jako skutečnost. A kdokoli se snaží ukázat, že jde o umělé rozvrhy, a odkázat na to jiné, čím žije, dostane nálepku populista. Ten, kdo se odkazuje ke skutečnosti a nikoli k ideologizovanému schématu, se kterým pracuje moc, ten… může snadno získat odezvu lidu, jeho řeč oslovuje, protože ukazuje na společně sdílené rozvrhy.
Kdo se vymaní z mocensko-mainstreamové vyprázdněné řeči, kdo jednoduše pojmenovává, ten dříve nebo později nálepku populisty dostane. Nikoli proto, že by hlásal něco nesplnitelného – naopak, resp. zcela jinak, protože potenciálně ohrožuje obecnou shodu o status quo.
Pohoršovat se nad populismem je snad mimo jiné současný mediální trend, jak píše Glaser. Ale to právě jen „mimo jiné“. Především je toto nálepkování zásadním nástrojem manipulace, ve které se nejvíce ovládané a myšlenkově závislé skupiny lidí cítí jednak „intelektuálně na výši“ a jednak pociťují ohrožení ze strany takto pojmenovaným „plebsem“, opovrženíhodným nevzdělaným, nekomunikativním „plebsem“, který je děsí svou „jinakostí“.

Jde o mnohé. V posledním rozměru samozřejmě o dobro a zlo. Ale pokud už začneme rozkrývat tuto manipulaci, je třeba jít hlouběji. Je třeba ukázat i reálné společensko-politické aspekty toho a celkový rámec, v jakém se s populismem jako pejorativním označením „pracuje“. Cílem současných mocensko-politických manipulací je rozdělovat, izolovat a zbavit vztahů, postavit jedny proti druhým.
Nejlépe se ovládají ti, kdo svého otrokáře milují a sdílejí jeho „bohy“. To jsou mimo jiné nejrůznější aktivisté, skutečně zanícené bojovnice a bojovníci za „cosi“ a proti „čemusi“. Pro ty platí rozdělení na „my“ a „oni“ zcela samozřejmě. Ale těch je malá menšina a navíc jsou někdy nevyzpytatelně setrvační, protože něčemu věří. Daleko nejdůležitější skupinou, udržující současnou moc, jsou ti, kdo chtějí mít „svobodu k vlastní vůli“, a přitom svou vlastní vůli nemají, jsou beznadějně ve vleku mainstreamu. A těm je „ty druhé“ třeba označit. Takto manipulovaní lidé se považují za „cosi lepšího“, přistupují přitom na nabídku nahraditelnosti v chtění, na nabídku pohodlí, resp. volitelného nepohodlí. Jsou pragmatičtí, podvědomě a nebo víceméně podvědomě ví, že tento jejich postoj je udržitelný právě jen v závislosti na dané společenské hře. A učinit je co nejvíce závislými, to je jeden z hlavních aspektů úspěchu manipulativních snah. Ukázat jim „ty, co škodí“ je nutné proto, aby se semkli v jistotě společného nepřítele. Proč je používáno slovo „populismus“ jako cosi odstrašujícího? Protože v takto prezentovaném kontextu je za ním skryt strach ze změny, která by mohla přinést nepohodlí, společenskou restrukturalizaci, nejistotu, ohrožení.
Současná nomenklatura se opírá o nijak nedoloženou, ale touto skupinou akceptovanou „odbornost“, vládnout by měli ti, kdo se dovedou opírat o odborníky – a tím lze zabít více much jednou ranou. Kdokoli může být odkázán do mezí, protože „tomu nerozumí“. Kdykoli je možné říci: o tomto odborném problému přeci nejde hlasovat. Atd. A právě teď je třeba odvětit: ale ti, kdo vládnou, tomu také nerozumí – nemají žádnou jinou legitimaci než jen volby. Pro ty si pěstují (a svým způsobem uplácejí) dostatečně silné menšiny, které se cítí být „nad lidem“ a deklarují ochotu akceptovat „odbornost těch u moci“ i za cenu popření standardních politických mechanismů.
Pokud píše Glaser pro malou skupinu „integrálních katolíků“, kteří berou vážně dobro a zlo a rozumí svému životu jako cestě, ve světle i šeru prozřetelnosti, aniž by se zajímali o současné dění, pak dělá svoji práci dobře. Ale pokud chce oslovit i jiné čtenáře, měl by jim ukázat něco víc o ustrojenosti současných společenských manipulací, o způsobu myšlení zainteresovaných skupin, o nástrojích, které používají… Ano, rámcem je tu personifikované dobro a personifikované zlo. Ale v tomto rámci bychom měli být schopni popsat společenské procesy. Je jen zdánlivým paradoxem, že mnoho evropských křesťanů je de facto oním futrkanónem liberálních manipulátorů. Nebylo by dobré ukázat to především jim, ukázat, že nemusí být v pozici pohodlných a vystrašených otroků sloužících zlovolným pánům? Nebylo by dobré jim ukázat, že nejvíc je síru cítit z … mainstreamu?