Pokušení

Článek o pokušení od Milana Glasera ukazuje, že se z františkovské „líhně“ dá tvořit nejen mládežnický optimismus (někdy dost nesnesitelně plochý a sebevědomý, a la Český svaz mládeže 50. let), ale i něco víc: že se dá zamýšlet nad skutečnými významy slov, která používáme, a hledat jejich vztah ke světu, jak ho žijeme, ne jak nám ho servírují média. Milan Glaser jako autor roste, a systematicky se ve svých promluvách věnuje řeči, kterou používáme, a proto je na nás, abychom reflektovali tento výrazný prvek nejvýznamnějšího katolického média působícího česky.

Pokušení je „sladké“ a je krásné mu podléhat…, tak alespoň je představováno v reklamách. Pokušení je něco, co nás „vytahuje z ulity“ – přičemž „být v ulitě“ je v současnosti představováno jako něco divného. Pokušení znamená přitakání nabídce něčeho, co nás „aktuálně láká“, je „svodem“, zesiluje význam toho, co je teď a tady, odkrývá aktualitu jako neopominutelnou dimenzi „žití“. Přitakáním svodu pokušení říkáme „ano“ světu, a je to „ano bezvýhradné, je to ano okamžiku. Svět je tu přeci proto, abychom v něm dosahovali štěstí (viz např. RT 2012/5 - pojetí osoby v OZ). Světu je prý v usilování o štěstí v jeho plodech a nabídkách třeba „přitakat“. Všechny tyto hodnotící soudy a ohledy světa shrne M. Glaser stranou: pokušení je od Ďábla.
Pokušení nemáme podléhat, naopak, máme se mu bránit. Je třeba mluvit jinou řečí, než je řeč „světa“, který adoruje aktuální pokušení. Štěstí nespočívá v tom, že podléháme pokušení, naopak. Pokušení je podvod. Přitakat aktuálnímu pokušení v tomto světě je způsob, jak dosáhnout jakési extrapolace, po které může přijít katarze – po které se vůbec může něco dít, proto nás svody světa tak lákají. Svody vítáme, protože jinak se ukáže, že v nahraditelném světě je vše dosažitelné, a vlastně nudné, jako jsou nudné ty ženštiny, které se stokrát podle pokynu fotografů snaží nahrát svůj přiblblý orgiastický úsměv: „mé magnum…“.

Glaser ale nejen odkrývá skutečný smysl slova pokušení, jde ještě dál. Píše: Pokušení je nabídka, která člověka láká, aby přijal určité rozhodnutí, přičemž (se) mu tají, jaký (to) bude mít pro něho samého konečný důsledek. Je tedy jakousi pastí a zároveň zkouškou lidské svobody. Pokušení ve své vlastní nesekularizované podstatě ohrožuje samotné lidství a má tedy metafyzický či transcendentní rozměr.

Glaser vidí, že každé „pokušení“ je pokušení proti Boží vůli: buď jde o pokušení proti přikázání (Adam s Evou ještě neměli Desatero, měli jen přikázání „nejez ze stromu…“) a nebo pokušení, které je v rozporu s tím, co má člověk dělat. Může mít individuální charakter, pokud stále držíme benediktovskou tezi, že Bůh má pro každého připravený plán, ve kterém dotyčná osoba může ve své svobodě Bohu přitakat – právě a jedině tak, jak může přitakat jen ona sama. Vidíme tedy, že pokušení může mít více „aspektů“. Jsou pokušení „snadno rozeznatelná“ – např. bavím-li se s vlídnou a sympatickou ženou, která s postupujícím večerem zvýrazňuje „žijme touhle chvílí, dnes je dnes a neměli bychom zmeškat to, co může minout nenaplněno…“ pak vím celkem snadno, že je na mně, jestli tomu pokušení podlehnu, protože snadno identifikuji, že jde o jednání proti smyslu přikázání „nesesmilníš“. Ale je ještě jiný typ pokušení, pokušení, u kterého to není tak „jasné“, černobílé. Pokušení, ve kterém mě do sebe vtahuje svět – a vtahuje mě nemenší silou než výše zmíněná ženština – a skoro nic za to nechce, jako ona. Tou silou a tou cenou, která se platí, je úspěch. Není to žádné zjevné porušení desatera, nic, co by bylo na první pohled „na zpověď“. Glaser píše o pokušení v nesekularizované podstatě, ale podle mne žádné sekularizované pokušení není. Jde o stále stejné pokušení, totiž pokušení, abychom dělali to, co dělat nemáme. Metafyzika není něco „vzdáleného“, nedostupného: žijeme ve světě těla a žijeme ve světě ducha – a to je svět metafyziky, protože na světě ducha není co fyzicky uchopit. A pokušení je na úrovni ducha. Ulevím si a vynechám ranní modlitbu? Co je to za pokušení? A proč mu podléhám?
Největší pokušení světa je lákavé, svůdné – je to pokušení „nebýt sebou samým“, ztratit se, zapomenout se. Protože být sám sebou je těžké a plné nejistoty. Víme to, ale nedomýšlíme reálnost těchto výrazů, jejich „sílu“. Tak, jako nás Bůh vede, tak nás Ďábel podvádí, svádí, odvádí. Od Boha, jistě, ale hlavně od nás samých: takových, jaké nás chce mít Bůh.
Glaser to popisuje tak, že pokušení je lží - podle mne není lží: je návodem k nepravdě. K jakési upadlosti, zapomenutosti, resignaci. Je to svod k pohodlnému stavu nahraditelnosti, kdy už nevnímáme, že náš podpis (signace) něco podstatného „nese“, znamená, ve kterém zapomeneme, že naše řeč nemá být náhodný ornament, ale naše slova mají být Ano ano – Ne, ne.

Ale jaké přikázání to vlastně porušujeme, když „zapomínáme „sebe“, když sama sebe rozmělňujeme tím, jak se necháme svádět pokušeními světa? Není to podle mne žádné z přikázání Desatera, ani „v jednoho Boha věřit budeš“, protože víru v jednoho Boha si může udržet i tímto způsobem dosti „upadlý“ člověk, doslova „propadlý“ svodům světa. Podle mne jde o přikázání lásky: Miluj Boha – a miluj bližního jako sám sebe.
To je klíčové: nejprve je třeba přitakat Bohu, který nás k ničemu nesvádí, jen se nám nabízí, v ničem nás neklame a nic neskrývá. (Na kříži ani není co skrývat.) Pak teprve, vybaveni tímto přitakáním, můžeme začít mít rádi sama sebe tak, jak nás Bůh vede a jak nás chce mít. A právě v tom pak odoláváme svodům a pokušením. Staré a trochu proti-fyzické „tělo, hřích, Ďábla odmítej“ – je vedeno nepochopením: nejde tu (jen) o svody těla a nejde tu (jen) o hřích ve smyslu překročení přikázání. Celé je to dynamičtější a dnes už to jasně vidíme: nezakopávej hřivny, které jsi dostal, ba naopak, rozmnožuj je, usiluj o to právě v opozici k tomu, že svět tě svádí, abys je prohýřil, abys je „využil“ pro radosti dne a marnou slávu a nebo je zahrabal. Poklady v nebi si nevytváříme tím, že odmítáme svět a uzavíráme se do sebezáporu, ale naopak, právě tím, že přitakáme sami sobě v té podobě, jaké nás chce mít Bůh.
Jestli je nějaká rovina, ve které je možné dobře rozumět papeži Františkovi, tak je to tahle.

Glaser bohužel nakonec zavede svůj článek k mocným tohoto světa a k tomu, že i obrazy světa, které jsou nám předkládány, jsou jakýmsi „podvodem“, ale krok od svodu k podvodu je zbytečný, je navíc, a tak se závěr článku rozostřuje, autor nás zanechává trochu otřesené s otázkou „co tedy máme dělat?“.
František na to odpovídá: nebuďte pokrytci, nedělejte nic jenom proto, „že se to tak dělá“, Ptejte se „co mám dělat já, teď a tady“, dodávám, nebo jinak, „co můžeš, Bože, zařídit jen skrze moje rozhodnutí, skrze to, co teď mohu udělat, ale nechce se mi do toho, je to pro mne nepohodlné“? František odpovídá: nedělejte z konkrétních situací kazuistiky, aby se pak podobné problémy „technicky“ podřadily pod nějaký „typus“ případu a měli jste to „pod kontrolou“. Je to hřích! „Mít to pod kontrolou“ je „NE“ vmetené do Boží tváře, protože každá lidská situace je nenahraditelně teď a tady a každá taková situace si vyžaduje plné napření v odpovědi. Nemám se právě teď zcela změnit, odejít na poušť nebo naopak na misie? Nebo naopak? Nemám se z misií vrátit? Nemám právě já tuto situaci řešit zcela jinak, než mi napovídají všechny kazuistiky světa? Právě tohle je otevřenost svobody jako prostoru otevřeném individuální Boží výzvou. Nepodléhat svodům světa znamená především nepodléhat pokušení z největších, totiž svodu, že si to umíme ve světě zařídit, že se ve světě dovedeme zabezpečit, že víme, jak a co se dělá v těch či oněch situacích. Nakonec takto „svedeni“ pokušením moci nad sebou a nad druhými ani nevíme, že žijeme daleko od sebe, a že jsme podvedeni, že „sami sebe“ nemáme rádi tak, jak bychom se měli mít rádi, abychom mohli mít rádi druhé.

Glaser píše komentáře „Církev a svět“ a chce do svého textu dostat Sýrii, Ukrajinu a další konkrétní témata, na kterých se dá ukázat, že jsme klamáni v mediální manipulaci mocných, že je s námi manipulováno. Rozumím jeho snaze ukázat, v čem nelze přitakat světu. Jen se tím trochu oslabuje náboj toho nejdůležitějšího – jasného, přímého vyslovení: Ne svodům světa znamená Ano Bohu. Jedno není bez druhého, ale není to nic jednoduchého a předem daného.