Pochybnost a jistota

Občas se někdo zeptá, kde beru svoji jistotu, nebo naopak zpochybňuje moji sebe-jistotu. Ale zatím se mne nikdo nezeptal, jak je možné spojovat pochybnost s jistotou, nebo snad jistotu s pochybností? A jak se vlastně dobíráme jistoty z pochybností? Nebo snad nejprve máme jistotu a pochybnosti přicházejí později a vlastní jistotu zakrývají, rozmlžují tak, že je v jisté chvíli třeba vzít zase svoji jistotu vážně, očistit ji a dát jí, co „její jest“?

Nejhorší jsou ti, kteří staví na  metodicky pojaté pochybnosti. Jako by se s pochybností dalo začít. Pro jistotu pochybují o všem, kromě toho, že skrze takovou systémovou pochybnost se mohou dostat k něčemu pevnému, co již bude definitivní, nebude to přístupno pochybnosti. Vůči každé další pochybnosti to již bude inertní, stane se to tím, vůči čemu se pochybovat nesmí. Známe to všichni: dnes každý druhý aktivista, který boří něco, co má hodnotu, tvrdí, že o všem se musí pochybovat, kromě toho, že se o tom, že se pochybovat musí, se nesmí pochybovat.
Prostě pochybování samo o sobě nevede nikam jinam než k svévolně založeným ideologiím. Nejdřív si (na základě nějaké ideologie) řekneme, o čem se pochybovat nebude, a pak celkem efektivně zpochybňujeme vše ostatní. Vidíme to okolo sebe, kam se podíváme. Rovnost 24 pohlaví, škodlivost CO2, zhuntovaná planeta, dějinné procesy, jednotný světový očkovací systém, schéma, kde na jedné straně je pokrok (a tedy „západní“ hodnoty) a na druhé straně zpátečnické a ze své povahy zlé síly reakce… všichni „staří“ to zpackali, a mladí to musí vzít do rukou atd., ad libidum.
Ale to je poměrně přihlouplý, ale smutný obrázek ukazující, jak se ve světě vládne skrze zpochybňování, včetně zpochybňování toho, aby se řeklo, kde vůbec může zpochybňování začít. Ale jsme tam, kde jsme byli na začátku a měl bych odpovědět, kde beru jistotu o tom, že by se něco zpochybňovat nemělo, a hlavně, jak poznám a přesvědčivě obhájím, co že by se to nemělo zpochybňovat?

Především je třeba začít u jistoty, alespoň já jsem u ní začal, protože jsem se jako sebe-jistý už jako dítě našel. Tedy ve světě jsem si byl dosti nejistý, protože jsem se občas cítil ohrožený, bylo to nepohodlné, a hlavně, věděl jsem, že to není tak, jak to má být. To samo o sobě je pozoruhodné, u toho je třeba se zastavit. Na počátku je jistota, pochybnost může přijít až po ní. A pak mám zcela jistě nespornou schopnost ptát se na to, co je správné. Už od dětství jsem si (nějak intuitivně) uvědomoval, že moje přesvědčení, že to (občas) ve světě není tak, jak by to mělo být, se úzce pojí s mojí sebe-jistotou. Jsem ten, který v jistém smyslu nahlíží do světa a vidí, že leccos se neděje tak, jak by se to dít mělo. Ještě jsem neuměl do světa zasahovat tak, abych alespoň v rámci svých sil přispíval k tomu, aby se dělo to, co se dít má, ale tím, jak jsem poznával svět a učil se jednat, také jsem se vůči dění světa stále více vymezoval. Pochopil jsem, že nejde „jen“ o chtění, svázané se mnou, s tím, co je příjemné – kdyby to tak chtěli všichni, svět by se skrze samou příjemnost (toho a onoho) stal dost nepříjemný. A nakonec i můj život by se skrze samou příjemnost stal nudný, nezajímavý. A pochopil jsem, že v dění o něco jde a že stojím jednou nohou mimo dění, protože mohu o dění přemýšlet z pozice svojí jistoty, a skrze druhou nohu jsem děním zmítán a plavu bez opory v pochybnostech o všem, i o sobě. Prostě pochybnost je jen druhou stranou jistoty – ale jaké? Jistoty, ve které mám odpovědnost za své jednání – ale opět: vůči čemu?

A tak jsem se postupně ve své jistotě nalezl v situaci, kdy řeším otázku „Co se světem?“, že řeším celkem obecný problém, jak se ke světu postavit. Stojím před světem, a v tomto smyslu je tato otázka zcela správná, a na druhou stranu jsem ve světě a pak má tato otázka jinou podobu: „Co sám se sebou ve světě?“. A kam se ztratila pochybnost? Neztratila se, jen se váže k tomu, co se nabízí jako odpovědi na jednu i druhou polohu otázky, která souvisí s mojí podvojnou jistotou člověka, s postavením člověka ve světě.

Jestli je o něčem svoboda (svoboda myšlení a jednání), tak o tom, že je spojena s odpovědností za to, jak si na tyto otázky odpovím. Kdo chce jen pochybovat, a bude pochybovat o obsahu svojí svobody, podtrhne si s touto pochybností i vlastní sebejistotu; zbaví se odpovědnosti, ale stane se „hříčkou“, elementem, který svoji jistotu musí odvodit od nějaké zfabrikované jistoty. Stává se hříčkou svých chtění a hříčkou v síti manipulací upředených chtěním těch druhých. Hříčkou toho, že mu někdo namluví, o čem že se to nepochybuje a co že je ta věc, za kterou se dá bojovat, jak kdysi dávno zpíval Vladimír Merta. A Merta zpíval o chytání větru, o hledání svého stínu atd. – o tom, že člověk se může snažit o nemožné, ale nemá chtít mít nemožné ve svých  rukách. Nemá chtít vládnout z pozice, kdy říká, co je dobrem pro druhé. Všeliké pochybování, které vede k přílišné jistotě, toliko pro hovada dobré jest, řekl by klasik.

Pochybovat je nutné – právě na pozadí jistoty, že sice mohu ve svých otázkách a ve svém jednání selhat, ale také mohu obstát. A že není jedno, jestli a jak se své svobody a odpovědnosti za svoji svobodu zhostím.
Resignovat na svoji svobodu a odpovědnost je snadné: přitulím se k „dubisku“, tomu či onomu ideologickému schématu, najdu si nepřátele – a pak proti nim bojuji. Jak snadné a jak hloupé. Nemá smysl nic dodávat. Lituji všech, kdo se zřekli své svobody a odpovědnosti s tím, že se nechají vést černobílostí té či oné ideologie, kdo proto zajištěni před vlastní pochybností papouškují schémata o tom, kde je ono „zlo“, které překáží tomu, aby na světě bylo nastoleno cosi jako ráj.