Otázky a názory

Od roku 1958 vycházela v nakladatelství Čs. spisovatel edice Otázky a názory, tematicky zaměřená na výtvarné umění, literaturu, ale i film, architekturu, hudbu a kulturu v užším slova smyslu vůbec. Za dvanáct let existence v ní vyšly 74 knížky celé plejády autorů našich – od Nezvala, Josefa Čapka, Halase přes Teigeho a E. F. Buriana ke Škvoreckému a Jiřímu Černému, ze světových od Platona po Antonio Gramsciho, od Cézanna po Roberta Musila atd.
Úvahy, eseje, dopisy a deníkové záznamy, soubory článků, ale i sborníky: to vše otevíralo pro čtenáře kulturní prostor, ve kterém byla podstatná mnohotvárnost – po desetiletí vynucované (ideologické) kasárenské jednoty, kdy bylo jasné, co je správné a společensky oceňované (stačilo citovat z příslušných spisů komunistických politických špiček), bylo pro mnohé zase důležité otevírat prostor pro otázky, pro setkání, protože při setkání jde, mimo jiné, i o prezentaci názorů. Zase se prosadilo jako samozřejmé, že druzí mne zajímají především proto, že mne může obohatit to, jak vidí, myslí, jaké otázky si kladou a co je zajímá. Do kultury je třeba vstupovat a vstupovat tam jako odpovědná osoba, která má své zájmy, která ale také má své pochybnosti a nejistoty, která je otevřená a ptá se.
Cílem této edice nebylo „mapovat danou problematiku“, nešlo tu o „seznamování s tématem“, nešlo o vytváření jakési encyklopedie na pokračování, o popularizaci nějakých vědeckých a ověřených „pravd o kultuře“. Kultura se „děje“ tak, že se setkáváme a že ukazujeme, jak se o ní dá myslet, jak lze interpretovat to, co již je a jak jde usilovat o to, co teprve vzniká atd.

Vyrostl jsem v tomto otevřeném optimismu kultury 60. let, i když jsem si až mnohem později začal uvědomovat, že v něm chyběla mnohá témata a mnohé způsoby myšlení, které už se do omezeného optimismu 60. let „nevešly“. Takové způsoby myšlení jsem pak hledal v letech sedmdesátých a osmdesátých a bylo co nalézat. Jednak věci zamlčované (např. Jiří Kolář, autoři v emigraci), věci nové, které zazněly až po společenských změnách konce šedesátých let. S otevřením kulturního prostoru po r. 1989 pak vytryskl celý gejzír různých „seznamovaček“ s tím, co nám na „západě“ uteklo. Petříček tiskl v časopise SAD (Svět a divadlo) pravidelné komentáře a překlady z moderní kulturní filosofie a esejistiky, Petrusek v nakladatelství Slon představoval to, co nám v naší izolaci uniklo – ale nešlo už naplno o „otázky a názory“. Šlo ještě o seznamování se, ale spíš proto, že člověk by „měl být obeznámený“, nikoli už v tom smyslu seznámení se s někým, při kterém vzniká osobní vztah – spíš ve smyslu obeznámení se s okruhem témat, se způsobem jakým „se myslí“.
Petrusek vydal několik knížek, které nazval „Spor“ – Spor o spravedlnost, Spor o liberalismus a komunitarismus … Ano, ukázal diskusi Rawlese, McIntyra, Taylora a dalších jako to, co se „dělo“, jako příklad, kdy „o něco šlo“ – jako by bylo důležité vytvořit obraz o historii myšlení. Byla to od všech (nejen dvou zmíněných) překladatelů a oznamovatelů nesmírně záslužná práce, ale byli už vedeni jinak, než že by vytvářeli prostor pro setkání: ukazovali. Ještě to ale byla poukázání do prostoru, kde se citlivý čtenář sám mohl setkat s otázkami a názory. Ale uběhlo dalších dvacet let… a… kultura zahynula?
Koho ještě zajímají nějaké názory – jako názory jsou prezentovány ideologické postoje vzhledem k nějakým „kauzám“. Jsme obklopeni produkcí, jsme obklopeni pragmatismem mainstreamového úspěchu, úspěchu jako „prosazení se“. Jsme obklopeni „pravdami“ vzniklými göbbelsovským stonásobným opakováním nesmyslů. Kdo má ještě snahu se s někým druhým setkat tak, aby skutečně došlo k setkání? Ano, setkáváme se, protože v kulturní produkci, která nás obklopuje, se cítíme sami, ale setkáváme se nikoli proto, abychom se ptali, ale proto, abychom se skryli do intimity, abychom z „toho všeho“ vystoupili, abychom se „tím nemuseli zabývat“.
Jistě, točí se filmy a vydávají knihy. Vystavují se obrazy a hraje hudba všeho druhu. Ale cosi mi chybí, a chybí mi cosi zásadního. Chybí důvěra, že má smysl přemýšlet o světě, který se děje, který je mnohotvárný, ve kterém o něco jde. Pop-kultura nás zahltila nahraditelností a nikoho jako by ani nenapadlo, že bychom se mohli zeptat: „Za koho považujeme sami sebe?“, „O co nám jde a proč?“, „Jsme si sami schopni klást si otázky?“, „Máme vůbec nějaké názory, neutíkáme před tím, abychom si je museli udělat, neskrýváme se v tom, co nás unáší v beztvaré každodennosti?“ Atd. Ano, celá řada lidí se o to vše snaží, ale proč nevzniká cosi společného? Co to je za dobu, která nenabízí nic než náhražky?

Kdybych dnes dostal k dispozici edici s podobným zadáním, jako měly „Otázky a názory“, s předpokladem dvanácti knih ročně, co bych publikoval? Dnes jde o to, kdo je „s námi a kdo proti nám“, motáme se v řadě ideologických sporů, vložených do veřejného dění jako drsnější hranice, než byly ostnaté dráty na hranicích v době, kdy tahle edice vycházela, dobře jsme z různých stran krmeni tím, „kdo je nepřítel a co je fejk“. Neustále slyšíme, že si musíme zvolit Losnu západu nebo Mažňáka východu (a nebo opačně), a když člověk nesměle nabídne mnohotvárnost, vícevrstevnatost, když položí otázky… je vyvržen, jako by byl vlažný. Ale vlažní jsou naopak všichni ti, kdo mají ideologicky jasno – a je lhostejné, že dnes nejde o ideologický pres plný násilí, jak tomu bylo v padesátých letech. Ptát se dnes na názory znamená ptát se na podporu Losny nebo Mažňáka s cílem zařadit podle odpovědi danou osobu mezi ty „naše“ a ty „druhé“. Téměř nikdo nepředpokládá, že by si z názorů toho či onoho pro sebe mohl něco „vzít“, že by mu mohly být v něčem „přínosné“ proto, že mu ukážou něco, co sám vidět nemůže. Kdybych vydával edici „Otázky a názory dneška“, odkud bych měl texty do takové „nové“ edice brát?
Sem tam vyjde cosi podobného, třeba ve Fra, ale zpravidla jde o autory šedesátých let. Kde jsou podobní autoři dnes? Odpověď je tristní: jsou v prostředí mlčení, znicotněném světě, ve kterém se na otázky neodpovídá, ve kterém se otázky ignorují. Ve znicotněném světě, ve kterém je názor ignorován, zesměšňován, nemá smysl – jako by bylo zbytečné zaujímat postoj jiný, než bezvýhradný souhlas nebo nesouhlas.

Žijeme v ideologické době, která není nakloněna myšlení – nejen kritickému myšlení, není nakloněna myšlení vůbec. Akademická sféra? Z toho, co znám, se až na výjimky pokrytecky rozmělňuje stále totéž, psal jsem kdysi jednomu začínajícímu akademikovi, moc mi děkoval a prosil mě, abych mu ještě doplnil citace, odkud to či ono „mám“, že by leccos rád uvedl, použil, ale nemůže bez citace autora. Kdekdo z mých přátel pohořel, když do vědecké práce napsal něco, co nemohl podložit citátem autority. Poradil jsem mu, aby na začátku napsal, že ty části práce, kde nejsou uvedeny odkazy na autory, jsou jeho, původní. Považoval to za vtip. S tím by (jako odborník) neobstál.

Deklarovat postoj a z něj vyplývající (založený) názor, mít o něco zájem, klást si otázky nikoli manipulativně, jen za účelem vytvoření tlaku na druhé – to vše se stalo klíčové okamžitě, kdy na konci 50. let padla výsadní pozice ideologie strachu. Ideologové ještě stále drželi reálnou moc, ale kultura již prahla po nadechnutí, po životodárném myšlení. Soudím, že konec trudné doby ideologické manipulace poznáme podle toho, že časopisy typu Revue Trivium přestanou mít polo-disentní podobu, bude mít smysl se veřejně ptát a vyjadřovat názory – nejen v předem vytrasovaných retardérech mediálně zpracovaného „veřejného mínění“ a opakováním všech dobře zabezpečených pravd o tom „jak to je“.