Odhlašuji se z odběru

V RCM č. 4 ze dne 24.2. si Roman Cardal nadělil (jako člen redakční rady) v RCM prostor tří stran pro další „fiktivní rozmluvu“ mezi tím, komu je dáno (jím samým jako filosofem) a tím, kdo se ptá, táže. Těmito třemi stranami byla pro mne překročena mez a odhlašuji se z odběru RCM.

O tom, jak jsou tyhle fuchsovské a cardalovské „rozhovory“ umělé, jsem již psal a psal jsem také o tom, že tahle produkce (při které se cítím trapně) výrazně poškozuje úroveň tohoto časopisu. Trapně je mi za ty, kteří jsou vystavování špatným přednáškám univerzity třetího věku, „celkem poučným“, jejichž smysl je zaměstnat mysl, ale zároveň ji konejšit s tím, že vše je v zásadě v pořádku a křesťanský filosof dbá na to, aby žádná z jeho oveček nebyla nějak zneklidněna nebo znejistěna.
Že je to medvědí služba, jsem již ukazoval, protože skutečná otázka je otevřená, taková, ve které je odpověď teprve hledána a ve které se sama otázka v rámci odpovědi ukazuje vždy jako nějak nedostatečná, předběžná. Ale Cardal neumí pracovat s ničím otevřeným, a pokud ano, neumí o tom podat svědectví. Neumí svědčit o tom, že by snad měl nějaké pochybnosti a otázky, které by ho trápily a ke kterým by teprve hledal odpovědi, postupně je nalézal. Spolkl kdysi nějakou formuli a teď už ví – a může nám (čtenářům) říkat, jak to je, ať jsou naše otázky jakékoli… totiž umí nám ukázat, jaké si máme klást „ty správné“ otázky.
Ale psát o tom je jako hrách na stěnu házet. Odhlašuji Monitor, nechci už nad podobnými texty ztrácet čas, a naposledy ukážu, že Cardalova tvrzení jsou zavádějící, svádí na bludnou cestu. A začnu tím posledním, protože to je vrcholem, ze kterého se dá pyramida jeho sebestředných omylů snadno přehlédnout.
Poslední věta (ze souvětí) zmiňovaného článku se dá přepsat takto: v lidském společenství má být každému jedinci umožněno všestranně rozvinout své schopnosti.

Domnívám se, že je to teze, kterou Cardal vůbec neobhájil a je dle mne ze své povahy vadná. Lidské společenství nekonstituujeme, už vždy nějaké je a není ideální, ani nemůže být. Konstatujeme, že se v něm nalézáme, a lidé zpravidla nejsou zvědavi na to, aby jim někdo proti jejich vůli nastolil nějakou „ideální společnost“. Ale i kdyby se na něčem nějak shodli, byla by taková ideální společnost skutečně organizována tak, aby pokud možno všem poskytovala možnost „všestranně rozvíjet svoje schopnosti“? To přeci vůbec není křesťanská maxima! Člověk by měl naslouchat Božímu vedení, a pokud má někdo povolání být knězem a přijme ho, neměl by mít ambici rozvíjet svoje schopnosti milence, otce atd. Mezi svými možnostmi vždy volíme, jak se rozhodujeme pro jedno a nikoli pro druhé. Cardalova teze zavání bezbřehým, dnešní společností vzývaným „chtěním“, libovolností (slovo jasně ukazuje na spojení libého a vůle bez korekce). Co podle Cardala znamená ono „svoje schopnosti?“ Buď jde o moje „poslání“ – a to může být formováno právě v opozici ke společenskému tlaku, a nebo je to skutečně nějaký obecný „rozvoj“, ze kterého na mne jde hrůza. Jsem schopen lecčehos, a lecčehos až poté, co jsem se to naučil – např. schopnost překládat do cizího jazyka mám, až když jsem se to naučil, a naučit jsem se ho mohl, ale nemusel; co když jsem mezi tím rozvíjel jinou svoji schopnost, třeba hrát fotbal a vydělávat si tím velké peníze a získat slávu? Cardal v celém článku teoretizuje o společnosti, ale vůbec nevidí člověka, který se táže a který se rozhoduje tak, že pokud se pro něco rozhodne, vyloučí tím to, pro co se nerozhodl.
Není žádná společnost, ve které by šlo uvažovat o obecném, „všestranném“ rozvíjení schopností každého – protože v každé situaci je někdo starý, a chce si udržet to, co má, a někdo je mladý, a chce získat to, co nemá. Někdo je ambiciózní a někdo ne. Někdo se narodil v prostředí, které ho kultivuje a vzdělává, a jiný má velmi omezené společenské vzory a tedy i výběr z modelů „uplatnění svých schopností“. Atd. Jistě, dovedu si představit, že Cardal jako moudrý vládce Athén by ve společnosti postupně všem nastavil takové podmínky, aby měli v rámci možností maximální přístup k rozvinutí svých schopností… jen se důvodně obávám, že by mu nedělalo problém výrazně korigoval všechny, kdo mají jiné představy než on. Byla by to typická tyranie, sebevýmluvnější Cardal by všechny k dobrovolnému přijetí jeho „společenského dobra“ nepřesvědčil. Ale spekulovat o tom nemá smysl, protože, doufám, Cardal nikdy nedostane příležitost, aby nám zařizoval takovou společnost „všestranného rozvoje“. Je to totiž podle mne největší omyl a v podstatě i blasfémie. Ježíš nic takového nezaváděl, dokonce se (pro mnohé, ne pro všechny) nepochopitelně obětoval a racionálně viděno celkem zbytečně, když Cardal je nyní celkem snadno schopen směřovat ve světě k „všestrannému rozvoji člověka“.

Cardal je schematik, nerozumí lidem. Žiji v každodenních radostech i starostech a mám-li sílu, ptám se každé ráno v modlitbě „Bože, co mám dělat“. Neptám se: „Bože, jak mám všestranně rozvíjet svoje schopnosti“, připadal bych si jako idiot. Nemyslím si, že „všestranně rozvíjet svoje schopnosti“ je můj úkol, protože pokud tomu rozumím, tak okolo sebe vidím většinu lidí, kteří mají na mysli především svoje, většinou krátkodobé zájmy, a já se snažím vidět celek svého života jako jednotu, která má svůj smysl v důvěře v Boží vedení. Pokud tomu dobře rozumím, tak jsem zasetým zrnem. Mám spousty darů a vím, že vše, co bych mohl, se mi nemůže vejít do života, a ani po tom nelačním. Zavázat se slibem znamená navždy vyloučit něco ze své všestrannosti, omezit ji, zúžit. Pro mne to neznamená ztrátu – omezení se ve svých možnostech rozvinout svoje schopnosti… rozumí tomu Cardal?
Asi se všestranně rozvinul do příliš plochého útvaru, česky se tomu příhodně říká, že se „rozplizl“. Co ho jinak ho může vést k takovým nehorázným tvrzením? Nechci ho podezřívat, že to napsal jen proto, že „se to tak říká“.

Cardal porovnává Athény a Spartu a ve své jednoduchosti přímo chválí pozitivně-právní postupy Athéňanů, jak jinak lze interpretovat jeho chválu „racionálnímu základu zákonů“? Zásadně nesouhlasím. Základ zákonů přeci nelze hledat v žádné racionalitě – je vždy vztažen k tomu, čemu dnes říkáme „přirozenoprávní zdroje práva“, tedy k danostem spravedlnosti a práva, která nelze nijak zdůvodnit a nelze je ani diskutovat. Co je na Desateru racionálního? Desatero je nám dáno, k tomu nelze nic přidat. Kdo tvrdí, že Desatero je racionální, buď podřizuje racionalitu zjevení a nebo zjevení racionalitě.
Školské postupy v rukou Cardala vedou k tomu, že čeho se dotkne, to mění ve svůj protiklad. Pokud chtěl Cardal psát článek o chybném pojetí společnosti ve Spartě, jistě by našel ukázky deformací, kterým je třeba se pokud možno vyhnout. Pokud chtěl psát článek o athénské společnosti, mohl leccos zajímavého a podnětného ukázat, ale také by jistě našel ukázky takových forem společenského a politického života, kterým bychom se měli pokud možno vyhnout. Jenže on to pojal jako fanda dvou týmů a ten svůj (Athény) si idealizoval, aby vynikly hrůzy, vady toho prvního.
Asi o tom neví, a je trudné, že opakovaně dělá medvědí službu kritickému myšlení katolíků, přispívá k tomu, že se o nich mluví jako o „hodných a hloupých“. Takto „infikovat“ katolické noviny, které se snaží o tradiční přístup k životu, to považuji za srovnatelný zločin, jako je liberální infikace v Perspektivách.

Není čas na hlouposti. Není čas plácat, žvanit zbytečnosti, opakovat ornamenty. Nezajímá mne, jak mi dnešní společnost umožňuje rozvíjet moje schopnosti, protože to je fráze vhodná tak do volebních programů, které slouží jen jako vata, nikdo je nebere vážně. Až zjistím, že podobné kreace již nehrozí, přispěji a objednám si Monitor znovu.