Občanský zákoník
Od přijetí nového občanského zákoníku uplynulo již deset let, a tak není neobvyklé, že se leckdo „ohlíží“ – pro Revue Trivium je to pochopitelné, protože jeho vydavatel se jednak přímo účastnil procesu připomínkování (a v některých důležitých věcech úspěšně). A také v té době a v prvních letech po jeho přijetí vyšlo v Revue Trivium několik článků o nejdůležitějších tématech, ve kterých OZ sice poměrně dobře nakročil ve vymezení základu občanského práva, ale konkrétní úpravy v té či oné věci nakonec „neprošly“ sítem těch, kdo si jednoznačnost úpravy nepřáli.
V tomto krátkém shrnutí se vrátím k základním tématům OZ, které považuji za důležité i k širšímu rámci – významu normotvorby.
Hlavní autor nové úpravy občanského práva prof. Karel Eliáš udržel široké vymezení občanského práva jako práva přirozeného. Hned v prvních paragrafech tak „ustál“ (za pomoci mnohých) tlak na to, aby úvod zákoníku obstaralo jen několik frází.
První tři paragrafy stojí za to uvést v plném znění:
§ 1
(1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
(2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
§ 2
(1)Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.
(2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu.
(3) Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
§ 3
(1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.
(2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že
a) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,
b) rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,
c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,
d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,
e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a
f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.
(3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.
Zvýraznil jsem v textu, co považuji za zásadní.
V definici soukromého práva tak hned v §3 čteme, že Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých.
Použito je slovo „štěstí“, které je ve svém smyslu spíše spojeno s náhodou, osudem, loterií – ale dá se o něj také usilovat. Můžeme si představit, že v původním návrhu byly slova „… o dobro a hodnoty vlastní … rodiny a blízkých. To zcela jistě neprošlo, ale zůstalo to zachováno v obecnosti v §2. Je zcela jasně definována nadřazenost hodnot: Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat … i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.
Máme tu tedy jasně řečeno že soukromé právo lze vykládat jen ve vztahu k hodnotám, které má chránit. Jaké jsou to hodnoty, o tom není sporu: Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Máme zde tedy komplexní odkaz k hodnotám, dobrým mravům, lidskému citu pro spravedlnost… a lidskému usilování… bohužel jen o štěstí.
Dovedu si představit, že by podobnou úvodní pasáž (jako má občanský zákoník) měl mít také kodex - zákoník o veřejném právu. Do něj by se daly shrnout obecné principy, které popíší správu státu, krajů a obcí skrze volené orgány samospráv, které dají limity vrchnostenskému právu, které popíší základní parametry voleb do parlamentu a prezidentských voleb a fungování státní exekutivy vč. práva na interpelace a práva na všeobecné hlasování o otázkách v referendech místních i celostátních atd. Každý si může vyzkoušet, jak by na podobném půdorysu a na odkazu k obecným právním zásadám, dobrým mravům etc. podle jeho vlastního návrhu vypadaly první paragrafy takového „veřejného zákoníku“.
Že je to iluze, nereálná představa? Proč? Stačí, aby si to (příští) strana, která vyhraje volby a bude mít většinu v parlamentu, dala do svého volebního programu. Že to píši v marginálním internetovém periodiku s max. desítkami čtenářů? A co na tom záleží? Leccos platí, a může to zmizet, a leccos, člověk by to nevymyslel hlavou, zase platit bude.
V r. 1989 by nikdo nepomyslel, že Statut hl.m.Prahy bude mít v r. 1994 preambuli, která bude vyhlašovat jakýsi rámec pro veřejnou správu v Praze. Měla – a dnes již nemá a preambuli (i když je to právní formou vyhláška a měla by tedy být veřejná) Dnes ji nelze najít v internetově prezentovaných vyhláškách Hl. m. Prahy (pokud neznáte její číslo 12/1994 Sb HMP). Po několik let tato preambule „platila“ a uvozovala statut jako celek, ale zmizela pod hladinou. Nehodila se, nelíbila, bylo třeba ji schovat, zakrýt v odkazech na novelizace novelizací. Ale co to znamená? Přinejmenším to, že se tu (ve světě) jedná o nemálo. Protože zjevně jde mnohým o to bojovat proti přirozenosti člověka.
Kdosi má zájem o zapomínání a zapomnění, o to, abychom žili „jen“ přítomností a chtěním – a také proto má velký význam vše, co se do občanského zákoníku dostalo. Přeci jen to bude trvat, než se podaří to úplně „vyzmizíkovat“. Zatím jsme jen svědky, že tuto úvodní pasáž OZ téměř dokonale ignorují soudy. Například smlouva, která je zjevně napsána tak, aby se dospělo k jejímu nenaplnění a mohla být vyplacena smluvní pokuta – by měla být soudem zrušena jako neplatná – ale to by někdo musel vzít v úvahu jasné důkazy o tom, že nebyla uzavřena v dobré vůli, nebyla uzavřena, aby byla naplňována. Ale soud „jen“ zkoumá smlouvu samou a cílená krádež ho nezajímá. Je to proti dobrým mravům? Nevadí, to prý není věcí soudů, protože ty o dobrých mravech zpravidla nic neví. Setkal jsem se s právníky, kteří nad OZ a jeho úvodními pasážemi „ohrnují nos“. Je to podle nich jen právní poesie. Ale podle mne je poesie důležitá, především pokud jsme schopni ji brát tak, jak se má brát, tedy vážně.
Stojí za to se snažit zformulovat do právních předpisů „co jde“, a někdy i tak, že si toho v době schvalování nikdo z vlivných hajzlů „nevšimne“. Právě tak se dostalo do OZ slovo „poslání“. Bylo to po dlouhých diskusích okolo tématu veřejné prospěšnosti. Profesionálové moci do vymezení právnických osob dali jednoznačné slovo: právnické osoby mají svůj účel. Žádné ohledy k historickým podobám právnických osob, žádná „pouhá poesie“. Jenže okolo tehdejších občanských sdružení a podobných právnických osob se to dost motalo, i okolo vymezení veřejné prospěšnosti, kterou v původním návrhu měl posuzovat státní orgán – a to bylo moc jak pro radikální levičáky a zelené, tak pro tradicionalisty, takže to „neprošlo“. Původní představa, že veřejnou prospěšnost bude novým spolkům přidělovat k tomu zřízený orgán vlády, byla neudržitelná. A jak to dopadlo?
Předně zůstal celkový kontext, který dal zákoníku prof. Eliáš:
Účel právnických osob
§ 144
(1) Právnickou osobu lze ustavit ve veřejném nebo v soukromém zájmu. Tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby.
Spolu se slovy „soukromý zájmem“ se sem (skrze zdánlivě neutrální slovo „zájem“) dostává celá úvodní část OZ. Ale je ještě třeba, aby se pro takový výklad „otevřel prostor“. A to se povedlo v § 146: Veřejně prospěšná je právnická osoba, jejímž posláním je přispívat v souladu se zakladatelským právním jednáním vlastní činností k dosahování obecného blaha…
Jednak je zde opět klíčové hodnotové slovo „obecné blaho“ a jednak je tu jasně určeno, že pro právnickou osobu je podstatné její poslání. To je klíčové. Z povahy věci je zjevné, že poslání nejde plně subsumovat pod „účel“. Účel je vždy popsatelný, racionálně uchopitelný, ale poslání nabývá svou konkrétní podobu podle situace, která nastává.
V mém ohlédnutí za občanským zákoníkem je tedy skryta velká porce optimismu. Na jedné straně jsou tu pracovití a chytří lidé, kteří chtějí tvořit a to tak, že se snaží, aby výsledky jejich práce byly společensky nosné. Okolo nich se vždy točí celá řada parazitů, kteří je chtějí jen využívat a z jejich snahy se snaží oddělit, zablokovat vše, co by jim komplikovalo jejich parazitický život. Ale když Bůh dá… (a nebo ono usilované štěstí sedne i na voly), motyka spustí. Samo sebou že se může stát leccos: budou otřesy a nepřehledné situace, ve kterých může z OZ zmizet celá úvodní pasáž, může zmizet celý § 146…
Ale to nás nemusí trápit. Podstatné je, že nikdy zcela neuspějí ti, kdo nenávidí člověka proto, že je jeho obraz přesahuje (pro křesťany „proto, že je člověk obrazem Božím“.)
A jen namátkou trochu starší odkaz na zajímavý rozhovor s prof. Eliášem:
https://www.ceska-justice.cz/2020/12/karel-elias-na-obcansky-zakonik-se-...