Neztratit se v propastné tůni nahraditelnosti

Kniha Jarmily Štogrové (vydala Knihovna kardinála Berana, 2017) o Janu Hertlovi je svým způsobem výjimečná a v jiném ohledu zase samozřejmá. Neboť není výjimečnost právě tím, co očekáváme, hledáme, co by nás tedy nemělo překvapovat? Výjimečná je postava Jana Hertla, křesťanského intelektuála, o kterém by se dalo napsat „katolického“, kdyby toto slovo dnes nebylo zatíženo tak velkým balastem. Výjimečná je proto, že ukazuje Hertlův hluboký vhled do vnitřní rozporuplnosti rodící se „moderní“ doby. A nakolik byl Hertl ve správný čas na správném místě, aby postřehl hlubokou diskontinuitu etablujícího se moderního myšlení, natolik měl na druhou stranu těžší úkol sdělit to, co jasně rozpoznal a navíc dovedl pregnantně formulovat. Byl již ve svém velmi mladém věku jedním ze skupiny intelektuálů okolo časopisu Řád, kteří takříkajíc „drželi ruku na tepu doby“, aby se po pár letech odmlčel, doslova „vyklidil pole“, protože doba přinesla nejdříve předválečné ideologické hysterie, pak německou okupaci, poválečné vymknutí společnosti z kloubů řízené Edvardem Benešem (zákaz agrární strany, dekrety o lidových soudech apod.) a nakonec komunistickou zvůli. Jan Hertl umírá v polovině šedesátých let – vyhnul se sice přímým persekucím, ale de facto zůstal sám se svým mlčením a regionálním badatelstvím.

Proč patří avízo této knihy do Revue Trivium? Protože Jan Hertl pojmenoval na moderní době to podstatné, to, co je pro mnohé křesťany (a katolíky především) dodnes kamenem úrazu. Pokud bude Evropa stavět na principu společenského liberalismu v té podobě, jak se ustavoval po světové válce (první v našem pohledu), pak směřuje nevyhnutelně ke katastrofě, protože v sobě ničí všechny životodárné síly, zdroje, které jsou potřeba na společenskou obnovu. Hertl jasně ukázal, že sociologie reprezentovaná Weberem je smrtícím základem pro společenské vědy. Neboť to, co bylo doposud chápáno jako obecný rámec vědění, bylo ve své povaze tajemné a člověku v jeho časovosti nedostupné. Weber si „společnost“ postavil před sebe jako objekt zájmu, vyvýšil se do postavení „vědce“ a sám sobě přiřkl absolutní postavení: napříště již to bude věda, která bude pro sebe uzurpovat právo rozhodovat o tom, co je dobré a špatné, co se má a co se nemá dělat. Napříště to již bude věda, která bude vytvářet racionální podklady pro ideologie (ty budou nahraditelné – tak, jak je nahraditelná socialisticko-komunistická ideologie ideologií nacionálně-socialistickou (a dnes bychom řekli ideologií makroekonomicko-determinační a nebo lidskoprávně a genderově korektní). Hertl ukázal a racionálně předvedl, že skutečný život je touto žárlivě panující vědou (a ideologiemi, které bují na jejím základě) vytlačován do zapomenutí. Že jsou to společenské vědy, které připravují a upevňují prostor pro ideologie a zakrývání světa.

Hertl si ze svého studijního pobytu v Belgii přinesl porozumění dějinně neopakovatelným situacím, ke kterým ale lze hledat „klíč“, nahlížet do nich. U Henri Pirenna se naučil, že zajímá-li nás kultura, základní otázka vždy má znít „co bylo ve správný čas na správném místě a za správných podmínek“. Děje musí mít pochopitelný základ, i když ten není „dostatečný“ k tomu, aby se něco událo. Ještě je důležité … aby se to při splnění podmínek skutečně událo (!).Sledujeme pak události jako to, co nastalo, protože to nastat mohlo (ale nemuselo).

A právě v těchto postupech se u něj Hertl mohl inspirovat. Ukázat na to podstatné, analyzovat to a v syntéze pak načrtnout aktuální souvislosti. Právě tohle muselo Hertla fascinovat a právě v tomto smyslu se musel začít ptát, jaké jsou souvislosti a dílčí procesy, které by se daly popsat v rodící se sociální struktuře (kultuře) „dneška“, tedy prvních desetiletí 20. století, tedy v době vlády nastupujícího liberalismu, doprovázené společenskými katarzemi, komunismu nastupujícímu v Rusku, v době společenských proměn na území většiny Evropy.

Hertl měl široký studijní záběr, ale vědecká kariéra ho nelákala, nezabýval se spory o metodu. Šlo mu o toto „pojmenování typického“, a k tomu není potřeba metoda, ale cit a intuice. Proto tíhl k publicistice, uvědomoval si, že právě aktuální pojmenování probíhajících společenských procesů znamená to nejvzrušivější intelektuální dobrodružství – možnost aktuálně formulovat svoje vhledy do ustrojenosti dění a bezprostředně to sdílet.

Proto také Hertla zajímalo vše, co se kolem něj dělo, věděl, že není cesty zpět, že nelze „restaurovat středověk“,vrátit se ke stavům nebo k baroknímu étosu. Byl vědec a sociologii studoval, věděl, že je možné ukazovat společenské mechanismy moci i kooperace, že je možné ukazovat úpadek tam, kde se nedbá řádu světa, znal i klíčový prvek pokory před tím, co nás přesahuje. Ne náhodou se časopis, který se svými blízkými založil, jmenoval Řád. Řád pro něj nebyl něčím, co by člověk mohl mít pod kontrolou, nebyl něčím „dostupným“. Člověk ale o řádu ví – právě tak, jako ze zjevení ví, že je stvořen k obrazu Božímu. Teprve ten, kdo přijímá řád jako garanci smyslu, může se ve vztahu ke světu na důsledky řádu ptát, může zkoumat svět a jeho části jako předměty zájmu, které patří do světa.
Aniž by to pojmenoval, přesně odmítl představy o nějakých strukturách (dnes bychom řekli třeba „eko-celcích“), které by byly člověku k dispozici, odmítl a ukázal vnitřní rozporuplnost představy, že by člověk mohl „spolupracovat s dějinami“ tak, že by konal v souladu s „poznanou pravdou“. Imanentismus tohoto typu lze snadno vyvrátit, protože po celá staletí (a velmi podrobně se to dá ukázat na minulých desetiletích) bylo myšlení imanentistů stále znovu budoucností usvědčováno z pýchy a namyšlenosti. Není žádný „Vývoj tvořivý“, na který by bylo „spolehnutí“, není žádný ve světě zakódovaný „pokrok“, žádné samovolné procesy, které mají nějakou „skrytou pozitivní hodnotu“, jak se to snaží ukázat společenské vědy. Všichni, kdo se na základě vědy staví na stranu „pokroku“, kdo tvrdí, že „stojí na správné straně dějin“, se jen chvástají, jsou to jen manipulátoři. To proto se symbolicky opakovaně „vysmál“ levicovému historikovi Janu Slavíkovi.
Ano – stále jsme stavěni před výzvy, abychom správně interpretovali to, co se děje. Nic víc, ale také nic méně. Je třeba se ptát, co je dobré a správné, a je třeba ukazovat, co je špatné, chybné. Pokud to jde.

Jan Hertl nesdílel tradicionalistické představy o tom, že vše podstatné o světě řekl sv. Tomáš Akvinský. Svět se děje a není náhodou, že jím kritizované moderní společenské vědy měly v tomistické „namyšlenosti“ výsadního postavení racionální teologie svůj vzor. Právě tuto aristotelosko-tomistickou pozici si přeci na sebe moderní společenská věda strhla! Byla to lidská ambice v Církvi, která se zvrátila ve svůj bezvěrecký weberovský protiklad!
Hertl viděl až příliš jasně, že Církev v tomto smyslu nebyla schopna dobové reflexe, že snaha mnohých v Církvi přizpůsobovat se světu byla prováděna těmi nejhoršími možnými způsoby: vstupem do ideologických diskusí, na hřiště, které bylo vykolíkováno s přijetím relativizujících myšlenkových konceptů. Proč by měla Církev soutěžit na trhu ideologií? Proč by měla přinášet vlastní vědecké společenské modely? Je pravděpodobné, že Jan Hertl o tomto tématu se svými přáteli mluvil, ale nic v této věci nenapsal. O svých názorech v této věci mlčel – nechal hierarchii odpovědnost, kterou měla a má.

Hertl byl schopen poměrně přesně popisovat společenské situace, mechanismy moci, dynamiku dění. Ale po čtyřech letech intenzivní práce v rámci Řádu postupně umlká – přestává „bojovat“, tedy v jeho případě pojmenovávat. Nevěří již, že by mělo smysl pozvedávat hlas volajícího na poušti? Zklamali ho v intelektuálním smyslu jeho souputníci, postupně vtahovaní do světa? Nevíme.
Jeho zjasněné vidění způsobovalo řadu nedorozumění a konfliktů s blízkými. Platil tak za svoji výjimečnost. V této své výjimečnosti mohl tušit, že poválečný liberální svět je „jen“ pomíjivým světem meziválečným. Polemizoval s liberály všeho druhu, ale nemohl překročit hranice toho pomíjivého – i když si nezvolil působení na universitě, svoji roli mohl hrát jen jako etablovaný příslušník „vědeckého světa“. Hertl věděl, že svět humboldtovské university je jen předstíranou fasádou závislou na mechanické aplikaci přírodních věd, na podpírání této fasády se sám aktivně nepodílel, zpoza ní ale nemohl vystoupit, měl-li si uchovat svoje společenské postavení. To proto zřejmě nevyslyšel volání Florianovo, jistě lákavé, aby spojil Řád s Florianovým Dobrým dílem.

Hertl byl člověkem událostí, které nenastaly, příslibů, které nebyly naplněny. Byl člověkem, kterému v jeho vztahu k řádu, který nás přesahuje (ale který se otevírá k vhledům), nerozuměli ani jeho blízcí. Přesto se v propastné tůni nahraditelnosti neztratil. Mimo jiné i díky knize Jarmily Štogrové.