Nepodílet se na nenávisti a nízkosti

Dnešní doba se nevyznačuje nějakým skvělým étosem – dalo by se říci, že je v mnohém prázdná, plná bezcenné nahraditelnosti. Vzletná slova o tom, jak se bude ten či onen politik či jeho seskupení „starat o lidi“, jsou jen fráze, kterým nikdo nevěří – je jasné, že politika je umění dostat se na místa, kde se rozhoduje o finančních tocích státu a kde rozhodující je vyjít s těmi, kdo mají skutečnou moc a celé politické divadlo kontrolují z bezpečného odstupu. Ti, kteří nic neriskují. Nepěkné divadlo; jeden aspekt manipulace je ale v dnešní době zvlášť odpudivý. Je to rozšíření nenávisti: protože už téměř o nic nejde, je třeba vzbuzovat vášně vždy na úkor někoho „druhého“, jiného, někoho, kdo je nepřítelem. A to je nejlepší ukázat na příkladu, který nás vůbec nemusí zajímat meritorně, na Zemanovi.

Stalo se normou říkat, že je hajzl, a i někteří lidé v mém okolí dávají najevo, že by byli rádi, „kdyby už zdechl“, „chcípl“. Budou se divit, že si od nich začínám udržovat odstup?
Bohužel až příliš často ve svém okolí slyším velmi hnusné věci, které zde nehodlám opakovat: zkrátka pokud je někdo náš nepřítel (brání nám v tom, co chceme), je možné nazývat ho těmi nejhnusnějšími jmény, je možné strkat ho do rakve, vysmívat se jeho stáří a nemoci. Proč? Protože nepřítele je třeba nenávidět? Nenávidět? Kam se to dostáváme?

Za sebe mohu říci, že Zeman rozhodně není člověk, kterého bych si nějak významně vážil. Je o něm možné říci mnoho negativního: je to mstivý narcis, demagog, manipulátor – a v tom všem mnohem úspěšnější než řada jiných nalevo i napravo. Nepůjdu mu na pohřeb, ale je mi zcela jedno, jestli zemře teď hned, jak by si to přáli mnozí, nebo třeba za deset let. Ale vím jedno – to není věcí člověka – a přát někomu smrt znamená zahrávat si.
Rozhodně nebudu nějak přehnaně chválit žádného politika, ale na druhou stranu vím, že sem tam zaslouží pochvalu každý. A nesnížím se k tomu, abych si na něm něco dokazoval, nesnížím se k projevu nenávisti. Protože nechci s nenávistí žít, protože považuji nenávist za nízkost, musím se zděšeně zastavit před vlnou zla, kterou někdo pěkně pomaloučku rozdmýchal a ke které se, a to je nejdůležitější, přidávají i lidé, o kterých jsem si myslel, že ještě mají alespoň základní stud, že ještě ctí alespoň základní etickou „hráz“, barieru, za kterou slušní lidé nejdou.

Množství těch, kdo se nechali vlákat do nenávistné polohy, mne děsí: co je za tím? Vlastní nejistotu a pocit bezmoci, nedostatečnosti a viny zapuzují tím, že dají průchod tomu nejnižšímu v sobě, nenávisti, zlobě? Mohou ukázat prstem a říci „Fuj, hajzl, ať chcípne“. Mohou to udělat bezpečně, nic neriskují, není to nějaký hrdinský postoj, naopak, vezou se při tom na vlně, tak, jak byli předtím ztraceni a frustrování, cítí najednou, že nejsou sami, že se podílejí na něčem „velkém“. Ano, na velkém společném propadu do zla.
Ano. Podílejí se na velkém propadu, hnusu; je to katarze, ale ne očistná, naopak katarze zla a nenávisti. Mnozí se za to budou dřív nebo později stydět, jiným to zůstane. Ale především to nějakou dobu bude žít a ležet mezi námi: stane se něčím obvyklým, že k tomu, kdo je můj nepřítel, se mohu chovat jako mstivá svině já sám! A že je to správné, že na to mám „morální právo“.
Kam se to ztratila základní etická orientace člověka? Jak mohly tak snadno zmizet, do Šerých přístavů odplout kořeny evropské kultury?

Ještě před nějakou dobou jsem považoval za velký problém, že se společnost polarizovala, rozdělila se na „my a oni“ a pro toto černobílé rozdělení začalo platit, že „oni“ ze své povahy blábolí a není je třeba vůbec poslouchat. Naproti tomu „My“ víme (a já se podílím na tom, co víme), jak je to se světem a co je dobré, odpovědné. Proto není důležité, co „oni“ říkají, není důležité naslouchat, argumentovat: důležité je přenést na jejich mluvení jako na celek hodnotové znaménko „mínus“. Všechno, co říkají „tihle“, je vedeno snahou o něco, co my (všichni, kteří to myslí dobře) už dávno odhalili jako společensky nepřijatelné, jako zpátečnické, škodící, vyloučené ze zdravé společnosti… V posledku se extrémistickým a tudíž ze zásady popíraným stalo cokoli, co není „naše“, ono čisté, nesené dobrou vůlí a snahou o záchranu planety a svobodu pro všechny, kdo… jedou s námi.

Vnímal jsem, jak se v tomto de facto násilném a mocenském modelu mnozí ohýbali a lámali, dělali vše proto, aby zůstali komunikativní v tomto hodnotovém diktátu tak daleko, že zcela popřeli vlastní hodnoty, resignovali na cokoli, co je hledání přiměřenosti, správnosti a pravdy. Ošklivý pohled. Ale to, co se děje dnes, je ještě mnohem horší, propadáme se do zla a nenávisti k druhým. Copak si ti, kdo se nechávají strhnout nenávistí, neuvědomují, kolik si do sebe a svého okolí vpouštíme zla? Co se děje dnes, se svým hnusem dostává daleko nad dnešní vynucené, černobílé vnímání světa.
Dříve černobílé vidění deformovalo konkrétní osoby vnitřně – nyní už je běžné, že demonstrace „pozitivního“ přístupu k věci vyžaduje projevy aktivní účasti na nenávisti. Inu, pokrok spěje vpřed mílovými kroky. Dá se očekávat, že brzy bude takový projev nenávisti vyžadován jako naplnění společenské normy. Možná se ještě dočkáme toho, že se vrátí společně podepisované petice podporující trest smrti pro nějakou novou „Horákovou“ a mnozí budou ze strachu (a nebo i „jen tak“) podepisovat proto, že neúčast na házení kamení by mohla být vnímána jako společenský prohřešek.