Možnost a zářijová záře

Verze pro tisk
Anotace: 
Čtěte Možnost, časopis toho, co se stává skutečným. www.moznost.info
Číslo: 

Motto: Život je obdobím zkoušek.

„Věci jen reprezentují to, co stojí za nimi (a nad nimi)“? Ne, to je málo! To by byla jen drobná korekce školských deformací. Nebo snad: „Člověk prochází tím, co se děje, a ví, že za tím vším děním je něco, co dává smysl nejen jednotlivým krokům, ale i dění jako takovému“? Ale i to je nedostatečné, je to moc suché, snaživé.

Víme, co je to „záře“, něco jiného než světlo. Světlo rozumu může být světlem jen v tom, co je ozářeno zdrojem důvěry, smyslem.
To, „co září“, je přede vším. „Cosi“ září nocí jen proto, že ve dne jsme zaslepeni sluncem. Ukazuje se nám, co je „zářivé“, co „září“. Nemusí být září, nemusí být noc.
Září to, co ukazuje ke světlu prvních dnů stvoření.

Na počátku je záře, světlo prvních dnů stvoření.
Na počátku je důvěra v záři, osvětlující úplně jinak než světlo rozumu!
Zlo pak je spojeno s nedůvěrou v tento základ, ať už byla zaseta jakkoli. Proto je zlo spojováno s temnotou. Proto není rozum a jeho „světlo“ imunní vůči zlu.!

Revue Trivium vykazuje jistou pravidelnost co do podoby článků a jejich rozsahu; i rozsah čísla je předvídatelný. Naproti tomu časopis Možnost je co skladby a obsahu nevypočitatelný: ve většině obsahuje neidentifikované útržky vět, jakási naléhavá sdělení, sentence, části dopisů, článků, poznámky, odkazy, nebo je naopak celé číslo jedna báseň v próze…
Dalo by se říci, že „lecjaká“ Možnost doplňuje standardní podobu Revue Trivium, ale opak je pravdou: Revue Trivium vyrostlo na zkušenosti s desetiletími vydávání časopisu Možnost, v samizdatu vyšlo od r. 1980 do r. 1989 57 čísel, citace začínající tento článek jsou z aktuálního půlčísla 143. Dá se v tom vyznat? Není toho řečeno příliš – nebo naopak málo?
Možnost lze číst na internetu a je možné ji číst tak, jak jsme v sedmdesátých letech četli celé ročníky Hostů do domu a dalších časopisů „ z druhého břehu“, bez ohledu na aktualitu, je možné procházet se starými ročníky a vidět skrze jejich svědectví do souvislostí tehdejšího a dnešního myšlení. Jenže tehdy to byl břeh, který vytvořily okupační tanky, a dnes jde o zcela jiný břeh, je těžko popsatelný, ale v jednom je stejný – je stejně normalizační, vede ke stejnému vyhýbání se „přímé řeči“.
Ale nechme mluvit aktuální Možnost:
Revue Trivium vykazuje jistou pravidelnost co do podoby článků a jejich rozsahu; i rozsah čísla je předvídatelný. Naproti tomu časopis Možnost je co skladby a obsahu nevypočitatelný: ve většině obsahuje neidentifikované útržky vět, jakási naléhavá sdělení, sentence, části dopisů, článků, poznámky, odkazy, nebo je naopak celé číslo jedna báseň v próze…
Dalo by se říci, že „lecjaká“ Možnost doplňuje standardní podobu Revue Trivium, ale opak je pravdou: Revue Trivium vyrostlo na zkušenosti s desetiletími vydávání časopisu Možnost, v samizdatu vyšlo od r. 1980 do r. 1989 57 čísel, citace začínající tento článek jsou z aktuálního půlčísla 143. Dá se v tom vyznat? Není toho řečeno příliš – nebo naopak málo?
Možnost lze číst na internetu a je možné ji číst tak, jak jsme v sedmdesátých letech četli celé ročníky Hostů do domu a dalších časopisů „ z druhého břehu“, bez ohledu na aktualitu, je možné procházet se starými ročníky a vidět skrze jejich svědectví do souvislostí tehdejšího a dnešního myšlení. Jenže tehdy to byl břeh, který vytvořily okupační tanky, a dnes jde o zcela jiný břeh, je těžko popsatelný, ale v jednom je stejný – je stejně normalizační, vede ke stejnému vyhýbání se „přímé řeči“.
Ale nechme mluvit aktuální Možnost:

Chlap má zemřít v botách, i kdyby to byly jen poutní sandály.

K některým situacím se nedá dojít jinak, než že člověk nějakou dobu jde.

Někdy musí člověk dlouho jít, aby na to přišel.

Život je období zkoušek.

Nejlepší je jimi procházet.

Píšu pro ty, kdo umí číst. Číst je obtížné, nepohodlné, a ti, kdo čtou pohodlně a vyhýbají se obtížím, číst neumí; neumí číst v tom smyslu, v jakém, předpokládám, bude číst můj čtenář. Je to jako se slepicí a vejcem. Blízkost umí pocítit jen ti, kdo vědí, co to blízkost je, ti, kdo už ji pocítili. Blízkost umí pocítit ti, kdo rozpoznali, jak se liší od narcistního sebedojímání.
Vzdálenost? Může za to samozřejmost a strach z toho, co samozřejmé není. Nějak jsem se s ní od počátku nekamarádil. Štvala mě.
Samozřejmost je největším nepřítelem chlapů, kteří by měli zemřít v botách. Zemřít v botách není nic samozřejmého, zemřít v botách, i kdyby to měly být jen poutní sandály, znamená do konce vzdorovat samozřejmosti. Nemyslet si, že tam, kde právě jsem, to všechno končí. Vidím okolo sebe ty, kdo se jí nechali semlít; samozřejmostí a strachem, že by nás opustila. Nechali se semlít každodenností a strachem, že by zmizela. Proč? Neptáme se, kde bychom se ptát měli, a nespočíváme v tichu tam, kde má vše zmlknout. Na to vše se budu ptát a o tom všem budu psát.

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil tu faleš: bezpohlavní, neplodná samozřejmost vytlačila ze světa důvěru. Důvěru jako cosi individuálního a závazného, vytlačila ze světa důvěru v přitakání. Samozřejmosti se nepřitakává, samozřejmost naopak vyžaduje jen resignovaně se poddat. Jak jsem na to přišel? Jak jsem přišel na to, že se mi samozřejmost ukázala být ve světle důvěry čímsi plochým, papírovým, podvodným?
Cosi se prolamovalo do mého světa, cosi nesamozřejmého, co si říkalo o slovo.
Žil jsem v diktátu samozřejmosti, kroutil jsem se a vzpouzel, jak to šlo. A pak jsem našel možnost možného. Možnost se ukazovala jako klíč k tomu, co nastává, jako forma re-formy. Co je možné, není samozřejmé. Není samozřejmé jako takový běh věcí, který reprezentují kolečka hodinového stroje. Nejprve se musím zabývat diktátem samozřejmosti, protože jsem se ho z větší části zbavil, a o tom píšu, a když o něčem píšu, nepíšu o ničem jiném. Svět není samozřejmý a to, co mne zajímá, není „svět“ jako suma všech věcí, ale život jako celek všeho, co se děje. Je to totéž jen zdánlivě!
Když tvrdím, že to není totéž, mohu čelit námitce, že „žiji ve světě“ úplně stejně jako ostatní, mohou mne nahnat na apelplac a přepočítat, jako se přepočítávají motýli připíchlí dlouhými tenkými špendlíky v kazetách. Mám „přiděleno“ nějaké číslo, a pod tímto číslem jsem evidován stejně tak, jako každá součástka v té knížce „Jawa 350“, kde jsem poprvé uviděl rozkreslený motor. Jistě. Nemohu se bránit, když jsem vnímán jako člověk ve světě tak, jak je dnes obvykle člověk ve světě vnímán. Jen jsem se zbavil diktátu a vím, že jsem především lidskou bytostí, která dostala svoje poslání, a nejde mi „o svět“, ale o život. A život je období zkoušek.

A ještě něco optimismu:

Když člověk věří, zjistí občas, že kráčel po vodě.