Milan Glaser a odsouzení nominalismu

… neporozumění je nynějšímu pontifikátu společným znakem nejen disidentů, ale i nadšenců současného papeže. Navzdory protichůdnosti svých postojů zůstávají totiž stoupenci obou táborů hermeticky uzavřeni ve světském horizontu, který nepřipouští svobodnou inspiraci, přicházející jedině od Boha. Ve Františkově pontifikátu se totiž vyskytují nejen akcenty, které odporují představám obou táborů, ale i takové, které s nimi souznějí. Každá strana však přikládá váhu jen jedněm, protože neumějí snášet neporozumění, které patří k životu z víry.
Nemožnost plného porozumění patří i k jádru samotného papežství, které nelze chápat v rámci pouhé politické čili mocenské (anti)logiky tohoto světa, jakkoli se v minulých dobách mohlo zdát, že se spása uskuteční „dějinným triumfem církve, cestou vzestupného pokroku“ (KKC, 677).  Pontifikát je nástroj Boží prozřetelnosti, která jediná je neomylná. Neporozumění je tedy druhou stranou mince často nesprávně chápaného dogmatu o papežské neomylnosti.
Nominalismus však postupně rozleptal lidský jazyk, vztahující se ke srozumitelné realitě, a nahradil jej verbálním nálepkováním, jehož jediným smyslem je získávat příznivce. Používáním slov a gest ve sdělovacích prostředcích se tak člověk postupně učí tomu, aby se k realitě a zejména k samotným lidem nevztahoval, nýbrž se jich zmocňoval, ať už jako příznivců či odpůrců.

Protože do Revue Trivium píšu články optimálně na dvě, max. stránky textu, rozumím dobře zadání M. Glasera; ten má navíc ztíženou pozici, protože musí předpokládat náhodného čtenáře, který není „intelektuálně náročný“, texty na RaVa v rubrice Komentáře "Církev a svět" by měl být schopen číst i člověk, který není v teologii a filosofii nijak „zběhlý“. Ideální dokonce je, aby vůbec nebyl zběhlý, aby nebyl „zběhem“, který utekl z místa, na kterém měl být. Důležité je, aby byl ochoten a schopen přemýšlet. Glaser opakovaně píše o tom, že je třeba rozumět pontifikátu nynějšího papeže, aniž bychom jeho jednání poměřovali vlastními očekáváními, aniž bychom ho soudili podle toho, zdali naplňuje naší představu o tom, co by měl papež dělat. Schéma, které Glaser staví, je názorné, je však, bohužel, umělé a v lecčems nesedí.
Předně není pravdou, že v každém táboře se z Františkova jednání a z jeho postojů oceňuje „jen něco“. Existují tábory, které na něm neoceňují nic. Tomisté budou vždycky odsuzovat cokoli, co bude v rozporu s jejich naprosto nezpochybnitelným „věděním“, které je přeci tak jisté jako „zjevení“, proto nebudou souhlasit téměř s ničím, pokud zrovna neudělá vstřícné gesto k lefebvristům. Jiní zase nad ním dávno „zlomili hůl“, považují ho za liberála, který se chce zavděčit dnešním elitám, a ignorují ho. V něčem tak souhlasím s Glaserem: ano, věřím v Prozřetelnost a je tedy jisté, že i ignoranta (pokud už umožnil, aby seděl ve Vatikánu na papežském sicu), „si“ Bůh nějak použije, právě v rámci Prozřetelnosti. „Pán Bůh ten to všechno srovná“, jak se zpívá v písni „Vzal jsem svý nohy na maraton v Bostnu“. Ale jich se to netýká, mají „svůj program“ (více či méně namyšleně), nebo naopak docela skromně se každé ráno ptají „co mám dělat“ ve snaze jít Prozřetelnosti naproti.
Ještě jiní „bojují“, protože se jim nelíbí, jak současný pontifik mění to či ono v institucích Církve, třeba Janem Pavlem II založený institut pro rodinu atd. Prozřetelnost ve věci papeže je věc jedna, ale vlastní aktivita má smysl a projev nesouhlasu, když je opodstatněný, by měl být následován snahou, aby nenastalo to, co člověk považuje za nesprávné nebo špatné. Protože za svoje činy neseme odpovědnost my sami, a na papeže ji nemá smysl svádět. Říci s Glaserem, že papež prostě nějaký je, a Bůh si to srovná „sám“, znamená dostat se do situace blbého vtipu, ve kterém se dobrý katolík utopí při povodni. Když se před bránou nebeskou ptá Boha, proč to dopustil a nechce ho navíc ještě pustit dovnitř, dozví se: „posílal jsem ti tam hasiče třikrát, a ty, místo toho, aby ses nechal odvézt, ses pořád jen namyšleně modlil“. Je třeba, abychom se přičinili, jinak se na Prozřetelnost spoléhat nemůžeme.

Ale nejdůležitější chybu dělá Glaser, když vše velmi zjednodušeně „svádí“ na „nominalismus“. Už terminologicky, protože přeci nemůže čekat, že jeho čtenáři jsou si jisti, co že tím myslí. Nominalismus – co to je za zaklínadlo? Pokud si otevřu wiki, zjistím, že je to s realismem a nominalismem nějak složité, čtení o nominalismu na wiki je dokonce ještě delší a nepřehlednější, než Glaserův článek. A naopak, kdo se filosofií zabývá, má zpravidla poměrně vyjasněný vztah k tomu, jak používat „stará“ a nesmyslně historicky zatížená slova tohoto typu. Co tím chce Glaser říci? Jak „nominalismus leptá jazyk“? Čím?
Jde o to, jak myslíme, jistě, ale jediné, co lze říci s jistotou (když se příslušným heslem na wiki prokoušeme), že tu jde o nějak divně neřešitelný spor slepice s vejcem. K čemu Glaserovi slouží nálepka nominalismu? Co mám po přečtení dělat? Mám psát na zdi „nominalismus je vůl?“ Mám jít na demonstraci proti nominalismu? Z toho, co jsem si přečetl, to vypadá, že snad je nominalismus nějak skryt v samé povaze sdělovacích prostředků a ve verbálním nálepkování? Ale opět, co si pod tím mám představit? Možná bych se měl nechat nenápadně postrčit k tomu, abych se začal zabývat protikladem nominalismu, realismem, objednat si a číst časopis „Na hlubinu“ nebo se přihlásit na kurs myšlení u Fuchse či Cardala? To bych ale od Glasera nečekal, bylo by to v jasném rozporu s předchozí částí článku o pontifikátu. Chtělo by to všechno říci nějak jinak.

Současný katolicismus je představován, teologicky vykládán a veden lidmi, kteří ve velké míře ztratili mnoho z bohatství, které Církev jako Tělo Kristovo dostala. Jsme svědky velkého vyprázdnění a velkého zploštění víry, zejména u těch, kdo přikládají velký význam slovům současné moderní teologie a společenských věd. Žádný návrat k realismu (jako opaku nominalismu) nám nepomůže, neboť filosofický realismus se na současném úpadkovém stavu katolického myšlení podepsal možná ještě více, než nějaký Occam a jeho břitva. Musíme znovu začít brát vážně slova, která říkáme. Nic víc a nic méně. Je úplně jedno, jak budeme rozumět nominalismu a realismu, podstatné je, abychom nedělali ze „skutečnosti“ sen (představy a dojmy) a brali ji vážně. Je jedno, jak se budeme stavět k problému těchto slov, jejich „bytí“, podstatné je, že se skutečným stane naše vyslovení ve smyslu ANO – NE, ve smyslu pojmenování, ve smyslu díku, prosby, vyznání. Slova nejsou hadr, a pokud se z nich hadr dělá, není to věc nominalismu, ale lidského selhání, zlovůle, manipulace, podvodu. Hajzl není hajzlem proto, že je nominalista, ale protože jako hajzl myslí. Nejde o to, jak vnímat obecniny a jednotliviny, dávno se to stalo sporem zcela zbytečným. Jde o to, jak rozumět tomu, čemu bychom se neměli vyhnout: přijetí odpovědnosti za své jednání tváří v tvář tomu, co nás překračuje; a překračuje nás to docela radikálně. Až tak, že to překračuje i všechny naše, tak sebejisté, učitele realistických jistot.