Lidské bratrství

Čtu pravidelně přehled zahraničních zpráv z nejrůznějších webů – levicové, liberální na sto způsobů, od eurohujerských až po První zprávy a Sputnik. A během týdne od vydání jsem se dozvěděl o papeži leccos, že připustil zneužívání jeptišek kněžími, že Vatikán jedná s Madurem ve Venezuele, ale nikde článek o tom, že by při své návštěvě Arabského polostrova podepsal společně s vrchním imámem z Al Azhar nějaké zásadní prohlášení. Jen sem tam bezobsažný štěk pod hranicí běžné pozornosti.
Přečetl jsem si prohlášení a článek o něm na Radiu Vatikán: „Společná deklarace o bratrství je aplikací koncilu“. V něm obhajuje František tento text s tím, že jde o cílené pokračování koncilu, říká:
„Je to dokument, na němž se pracovalo téměř celý rok, byl odesílán z jedné strany na druhou, doprovázen modlitbami… A takto dozrával, tak trochu v utajení, aby se dítě nenarodilo předčasně, aby byl dozrálý.
Na podrobnější úvahy o dopadu textu jeho a zasazení v mezinárodním kontextu je brzy, snad bude mít nějaký význam tam, kde žijí větší komunity křesťanů a muslimů vedle sebe, nějak se to může projevit zde v Evropě vítačů, tam, kde se systematicky a cíleně islám radikalizuje. Na to je předčasné se ptát. Prohlášení může mít jistě pozitivní dopady, ale nás zajímají jiné aspekty věci – především jak takový dokument vůbec interpretovat. Pro mnohé je zjevné, že přehlíží dlouhodobé historické zkušenosti o základní nekompatibilitě mezi křesťanstvím a islámem, zejména ve vztahu k pravdě a k závazku. K tomu je třeba se podívat na to, jak je dokument „postaven“ a na čem.
Nevím, jak si zástupci „druhé strany“ vysvětlují hned v úvodu použitou větu „transcendentní hodnoty“. Na společné deklaraci těchto „hodnot“ stojí celá další shoda, ale je to společná základna hodně chabá, ba dokonce iluzorní. Kdo zná alespoň základy islámského práva, ví, že na nic takového jako „transcendence“ se zde nehraje, protože Korán je text, diktovaný přímo Bohem a nic mu není nadřazeno. Transcendence je evropský vynález, předpokládá, že cosi vychází z člověka směrem ven, povznáší ho to, on sám skrze transcendenci dosahuje k něčemu, co je „nad ním“. Je to tak trochu modernistická pomůcka pro polo-věřící, označení pro „sebepřesah“ u těch, kdo žijí v dnešní individualistické době. Pro skutečně věřící křesťany je to Bůh, kdo oslovuje člověka, z jeho strany přichází výzvy; víra je dar. Jakási neutrální transcendence existuje jen pro „skoro-věřící v něco“ nadkulturního. A takováto transcendence proto jen těžko může být nějaká společná platforma pro všechny lidi. „Ale třeba je zde skryto víc společného“, může někdo namítnout, „něco, co prázdnou transcendenci nějak vyfutruje, vždyť se oba představitelé svých náboženství shodli na lecčems v konkrétních výčtech…“ může někdo oponovat.
Jistě je správné hledat nějaký „společný jmenovatel“, ale v textu jsem nic takového nenašel.

Pokud došlo na konci středověku k překonání náboženských válek v Evropě tím, že byla idea „míru“ nadřazena nad věrouku, mělo to smysl, protože podstatné aspekty metafyzického ukotvení člověka zachovávaly všechny křesťanské denominace té doby, a hlavně, tato „shoda“ na nadřazenosti „míru nad víru“ byla možná jen spolu s pragmatickou zásadou čí území – toho víra. Nic takového dnes mezi křesťanstvím a islámem možné není – není tu ani společná myšlenková platforma, ani pragmatické rozdělení sfér vlivu. Tento dokument proto nemůže mít nijak zásadní vliv, nanejvýš může být využíván na mediálně-manipulativní scéně jako nástroj mocenskými elitami. Ale podle přijetí v tisku šlo o skrytou, partyzánskou věc, nikdo z mocných si ji zjevně neobjednal. Nikdo nevěděl, jak na ni reagovat. Dokonce ji nevyužil ani nikdo ze zastánců imigrace – a tak zůstává jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že se František jen snaží za každou cenu vetřít do přízně mocných a dokazovat, že křesťané jsou zcela neškodní a „použitelní“ pro cokoli, ale že se mu přes všechno úsilí tato strategie nedaří.

Vraťme se tedy k deklaraci samotné – dá se očekávat, že po počátečním němém úžasu vzbudí reakce v katolickém světě – a prohloubí se vnitřní konfrontace v rámci Církve. Je přeci zjevné, že křesťanství žádnou skutečnou společnou platformu s Islámem nemá a z hlediska Koránu mít nemůže. Islám je vázán na starou středovýchodní tradici pravdy, která je vázána jen na pravověrné, je natolik rozdílný od křesťanství, že to umožňuje docela zásadní „různočtení“ tohoto textu.
Úvodní odstavec je pro nás Evropany jasně univerzálním vyjádřením, je však třeba se podívat na to, zdali je tomu tak i pro věřícího muslima:
Víra vede věřícího k tomu, aby v druhém viděl bratra, kterého třeba podporovat a mít rád. Vírou v Boha, který stvořil veškerenstvo, tvory a všechny lidské bytosti, jež jsou si z Jeho Milosrdenství rovny, je věřící povolán vyjadřovat lidské bratrství, chránit stvoření a veškerenstvo a podporovat každého člověka, zejména slabé a chudé.

Celkem chápu, že to může podepsat kde kdo, protože se zde říká jen A, ale nikoli B – totiž, že z pohledu muslima má každý člověk přirozeně směřovat k tomu, aby uznal Boha, jehož prorokem je Mohamed. „Víra vede věřícího“ znamená pro muslima, že je to jen a pouze ta správná (jeho) víra, pokud to čteme takto, mění se obsah zcela radikálně. Pro muslima je věřící vždy a všude jen muslim. Rozdílnosti se projeví hned v následujícím kroku, kde se člověk „zařadí“ do nehomogenní společnosti podle toho, zdali ten „správný“ hlas uposlechne. A pokud neuposlechne, pak o svá práva přichází. Ano, je třeba podporovat každého člověka, aby správným způsobem směřoval k Bohu – jiná věc je, když toto jediné „dobré vedení“ skrze Korán odmítne. V celém textu jsem nenašel žádnou zmínku, která by takovéto čtení celého dokumentu vylučovala.

Vypovídající je následující citace:
Ve jménu Boha a toho všeho prohlašuje Al Azhar al Šarif s muslimy Východu a Západu a katolická církev s katolíky Východu a Západu, že přijímají kulturu dialogu jako cestu, spolupráci jako chování a vzájemné poznání jako metodu a kritérium.

Ano – přijímá to jako cestu – ale kam? Kritérium – ale čeho? Opět to nevylučuje výše popsané různočtení, pro věřícího muslima totiž není sporu o tom, že jde o cestu… k víře v jednoho Boha, jehož prorokem je Mohamed. A tak bychom mohli pokračovat. Ale nejdůležitější je nyní obrátit úhel pohledu: co je to za cestu a co je to za kriterium podle Františka?

Odmítal jsem se již zabývat Františkem a psát o něm, protože jsem nechtěl znovu klást otázku „kam směřuje?“ Ale tady je v jím podepsaném dokumentu vytýčena cesta tak, jako by záleželo jen na cestě, jako by cesta mohla být cíl, ale to je až příliš asijské, blízké pokleslé evropské víře „ v něco“ a nebo také baťovsky elitářské, protože Baťa údajně řekl „nemám cíle, chci dojít co nejdál“. A nebo je to jinak? Cítím zde povýšenecký postoj, podle kterého není třeba, aby se plebs zabýval nějakými cíli, aby se ptal na kritéria, má důvěřovat tomu, kdo ho vede.
Ano – aby byl podobný dokument vůbec podepsán, musí umožňovat různočtení, jinak by byl daný signatář z muslimské strany okamžitě vyobcován. Ano – podobný dokument musí umožňovat různočtení, aby ho mohl jako „duchem koncilu naplněným“ obhajovat i František. A při tom si neodpustím ještě jednu citaci dokumentu, zcela jistě „dodanou“ papežskou stranou:
Dialog ano, ale je třeba vyhnout se neužitečným diskusím.