Jesse James

Romantický film o idealizovaném lupiči, který přepadával vlaky a banky? Proč se jím zabývat? Pokud ho někdo viděl, díval se na něj jako na nahraditelný „program na večer“, posloužil jako prostředek k vlídnému prožití večera. Ale přesto patří do tohoto čísla Revue Trivium jako příklad dezinterpretace, zakrývání.

Film ukazuje, že počátek příběhu souvisí s budováním železnice – a děj se rozvíjí skrze nucené výkupy farem pro budoucí zázemí železnice. Tyto pozemky po postavení dráhy nabudou na ceně a spekulující oligarchové tyto pozemky skupují víceméně násilně. Farmáři hájí svoji půdu a svoje farmy – a výsledek je předvídatelný, tahají za kratší konec provazu. A tak se z bratrů Jamesových a několika dalších stanou „lupiči“, kteří využívají podpory místních a neoblíbenosti těch, kdo přinášejí změny. V jednu chvíli se Jesse James rozhodne, že s touto činností skončí, ožení se kdesi v odlehlé části země … a farář, který ho oddává, si nejprve (po seznámení se s jeho jménem) nechá zaplatit novou střechu kostela, a pak stejně Jesse udá: ten je lapen a převážen na sever k soudu a popravě. Když je po cestě vysvobozen, nastává situace, která je pro film klíčová.
Jesse, ještě přikovaný v poštovním voze, musí poslouchat chvástavý monolog představitele železniční společnosti o tom, že příslušníkem oligarchie byl už jeho děd a od něho pocházejí zlaté hodinky, které jednou dostane jeho syn a pak vnuk. Vysmívá se mu a ukazuje marnost jakékoli vzpoury proti „železnici“ a těm, kdo ovládají rozhodující věci ve světě. To jejich je čas, který „tiká“, poslušně, přesně, je pod kontrolou. Když pak už je po přepadení vlaku a tento oligarcha stojí bezbranný před již ozbrojeným lupičem, mlčí. To Pinkerton, jeho ochranka, v této situace stejně bezbranný a vydaný, říká Jessemu: toho nezabíjej, šla by po tobě celá armáda. A Jesse se usměje, řekne si o zlaté hodinky a rozstřelí je ve vzduchu. Co tím získal? Moc je háklivá na symboly, a moc jde ponížit, potupit, i když je ze své povahy neporazitelná.

A slíbená dezinterpretace? Každý trochu vzdělaný člověk ví, že rozhodujícím podnětem pro odboj mladých mužů jako Jesse byl výsledek války. Byla to válka útočná, byla to válka Severu proti Jihu, a k jejímu konci přispěla neobyčejná brutalita, se kterou Seveřané vedli na jihu de facto vyhlazovací válku, pustošili systematicky jižanské území. Navíc zrušili platnost jižanských peněz a farmáři jiné peníze než jižanské neměli, proto o své farmy přicházeli v první chvíli, kdy měli cokoli zaplatit. Jestli se do toho náhodou někde přilepila i spekulace s pozemky okolo železnice, rozhodně to nemohlo vytvořit rámec pro porozumění tomu, proč měli bratři tak silnou podporu místního obyvatelstva: jak jednoduché – zpočátku loupili prostředky okupační moci! A loupit přestali (někteří, Jesse například), když se situace stabilizovala a zbylo by jim jen banditství. Jenže to se v korektním výkladu dějin (obecně se vykládá, že po válce prý přišlo mezi Severem a Jihem velké smíření) natočit nedá. Takže za vše může expanze železnice, dobrá.

Ale ta klíčová scéna by se dala interpretovat docela jinak: nebyl to majitel železnice, kdo tu byl ponížen a asi měl plné gatě. Byl to představitel těch, pro koho bylo nepřijatelné, že se jižní státy rozhodly a odešly z federativního svazku. Právo odejít měly jen formálně, na papíře. Nenechte si nakukat, že tu šlo o svobodu černochů – to byla jen politická fangle – šlo o mocenský vliv, zejména na „mladé“ státy na Středozápadě, které přirozeně spíše držely s Jihem proti centrální moci. Byla to seveřanská oligarchie, která nemohla dopustit, aby se rozpadl vznikající jimi ovládaný celek, potřebovali ekonomickou hegemonii od jihu na sever a od východu na západ. Film ukazuje, že nad touto mocí oligarchů nejde zvítězit. Nezvítězil Jih, státy, který chtěly být samostatné, nezvítězí odvážní a odhodlaní jednotlivci; dá se jen ukázat, že moc oligarchů je zranitelná skrze svoje symboly. Ale zároveň se tu ukazuje, že skrze symboly je třeba začít. A je to aktuální.

To, co se dnes děje v Evropě, je obdoba války Severu proti Jihu je stejně krutá, i když není tak teritoriálně „čitelná“. I za cenu zničení a devastace evropských států je třeba zajistit dostatečnou homogenitu pro výkon ekonomické a mocenské hegemonie. Tento boj Jižané nemohli vyhrát, také proto, že ho nedovedli správně pojmenovat, a dodnes jsou ochotni spolknout kdejakou korektní dezinterpretaci. Jen sem tam se nějaký Jesse James tomuto ne-pojmenování brání a dřív nebo později je vytlačen mimo přípustnou komunikaci.

Dnes se jednoznačně ozvali Poláci, že právo Evropské unie nemůže být nadřazeno polskému ústavnímu právu. Trefili se do zlatých hodinek všech, co si osobují právo rozhodovat. Přitom je to zcela jasné, žádná ústava Evropy neexistuje, mimo jiné i proto, že ji v referendu odmítli např. Francouzi. Státy EU mají jen smlouvy na úrovni exekutivy, zejména tu Lisabonskou, smlouvu zcela suverénních států. A mnozí to dobře vědí, i když nemají důvod to vykřikovat nahlas. Ale například teď před francouzskými prezidentskými volbami z toho bude zápletka větší než ta polská, každý prezidentský kandidát bude muset Francouzům odpovídat na otázky, které jsou ve Francii živé: francouzské referendum o sjednocené Evropě bylo před pár lety jednoznačné, řeklo „NE“! „Smlouva“, která tuto ústavu nahradila „jako by se nechumelilo“, obešla vůli francouzského lidu, jak jen to šlo. A teď je navíc v jejich mezinárodní roli ponížili Američané s Australany, sype se jim to ve střední Africe, jsou na kordy s Británií... Dá se proto očekávat, že na svoji ústavu si Francouzi sáhnout nedají stejně jako Poláci. Že jim to asi nebude nic platné? Že se proti taktice spálené země (infrastrukturní ekonomické likvidace) nedá bojovat?

Proč to zde píšu? Jde tu o věci stejně symbolické, jako rozstřelené zlaté hodinky představitele vládnoucí oligarchie: dá se to zlehčovat, dá se odevzdaně argumentovat, že se tím nic nezmění, jen přibude pár pokaděných kalhot. Oligarchie bude dál oligarchií, dokud … Pokud (pokud má pravdu Spengler) vše nepadne do rukou jednoho z oligarchů a podle všeho to bude nejspíš nějaký Číňan?
Ale já bych nesázel na Spenglera, ale na to, že Duch vane, kudy chce.