Jakub Deml a samizdat

I.
…
Co pro mne bylo na začátku? Vyprávění. Vyprávění o tmě nad propastnou tůní. A vypravěči jako by byli dva. Ten, jehož hlas zněl, skutečný vypravěč, a Deml, na jehož jazyku mi vypravěč ukazoval, předváděl vztah jazyka a světa. Deml svědek, který chce svědčit, Deml mystik, Deml sokolský aktivista, buřič, Deml něžně se rozechvívající nad kvítky sedmikrásek, vášnivý pisatel dopisů, Deml zaznamenávající příběhy z krámu, přepisující dopisy strýčka poštmistra, zachycující své antisemitské výpady, Deml polemik, Deml Hradu smrti a Deml rozervaný milenec… katolický kněz a hříšník… Deml, stále znovu a znovu se krasopisně podepisující do svých knih, žárlivý a nesnášenlivý…
Dva lidé mi ukázali, jak se dá dotýkat světa, dotýkat se ho řečí. Znějící řečí a textem. Byl to literární historik Jiří Brabec a Deml, o kterém mi Jiří Brabec vyprávěl a kterého mi dával číst.

Samozřejmě jsem takto nečetl jen Demla, ona Célinova Cesta do hlubin noci se mnou také pěkně zamávala, ale v něčem byl Deml formující – v tom, že Šlépěje byl časopis. Časopis znamená, že člověk zanechává stopu, která v čase někam směřuje, i kdyby toto směřování šlo zjistit, jen když se kráčející ohlédne. A pokud člověk zanechává stopu, pak každá ta stopa je identický otisk, vtlačený do materie světa, protože čas protrhl tmu nad propastnou tůní, a každý z dalších dnů přináší zcela nové jitro a zcela nové hodnocení toho, kdo vidí: bylo to dobré.

II.
...
III.
…
Byl jsem na to sám. Sám a nad propastnou tůní už nebyla tma, spíš mlha, a ta tůň také nebyla tak spojená s propastí. To spíš jsem měl propastný pocit závratě z toho všeho. Ale neměl jsem pochyb. Věděl jsem, že i ve tmě a s propastnou hloubkou pod sebou se dá zabydlet, zabydlet tak, že si je člověk vědom svého tvaru. Od toho je třeba začít. Ale je třeba to ukázat ještě jednou, jinak.

IV.
…
Nic z toho, co se mi v sedmdesátých letech nabízelo jako samozřejmé, mi nesedělo. Nesedělo a byl jsem sám sobě záhadou, četl jsem všechno možné a postupně si osvojil pozici, která, teprve když jsem si ji osvojil, byla moje. Zdá se to jako protimluv? Ne. Osvojování si, to je ono. Vždyť to je proces, kterým mě Jiří Brabec s Demlem vedli! Osvojováním si získávám řeč, získávám řeč jako svoji schopnost vztahovat se ke světu, rozumět světu a sobě ve vztahu. Samozřejmě jsem to já, ale právě v osvojování si řeči a světa se stávám tím, čím jsem, a čím bych bez osvojování si světa skrze řeč nebyl.
A tihle dva mne vedli pomalu, donutili mě, abych nikam nespěchal. Mohl bych si osvojovat celé velké bloky jednání, vztahů ke světu, ale byly by „nestrávené“. Byly by to nepodložené pózy, epigonské prázdno. Vrůstat do světa „správně“ znamená něco jiného, než osvojovat si stylizace; za stylizací je prázdno, platí se za ni ztrátou kontaktu s okamžikem, s tím, co je teď a tady.
A navíc, nemohl jsem si osvojit něco, co je mi bytostně cizí. Snad jsem si neosvojil něco významného a jsem tedy neúplný, snad jsem si osvojil něco balastního, zbytečného a jsem tedy v lecčem nadbytečný, jist si být nemohu. Ale nic s tím nenadělám.
V.
Napsat o tom, jaký měl vliv Jakub Deml na samizdat sedmdesátých a osmdesátých let 20 století lze různě. Dalo by se ukázat, jak se tam či onde projevil vliv té či oné formy, používané Jakubem Demlem nebo ukazovat, kde se v samizdatu objevila přímá reflexe nebo autorská závislost na Demlovi. Mohlo by to být standardně nudné. Udělal jsem to jinak.
Deml se vysmíval všem, kdo považují řeč za něco, co lze mít pod kontrolou, jako kněz věděl, že řeč je především znějící médium a že literatura je imaginativní a magická. Magická v tom smyslu, v jakém je magie dosahování cílů s pomocí „sil“, a imaginativní v tom smyslu, v jakém se děje skrze zjevování se cílů. Řeč, jak Deml předváděl, je živlem, je otevřena pro intuici, pro to, co se ohlašuje, přichází.
Deml měl určitě iniciační vliv na samizdat, alespoň na ten dobrý nemainstreamový samizdat, nespoutaný a přitom neustále se kultivující, vrůstající do řeči. Deml byl a je vzorem pro osvojování si světa, osvojování si světa v aktualitě vzrušené doby, v přírodní lyrice i mystice, v temném i jasném: Deml rád podepisoval svoje knihy, považoval je za artefakty, i v tom byl vzorem, signum je pečeť identity. Kdybychom neměli jméno, nepoznali bychom, že jsme voláni, a netázali bychom se „kam“ na rozcestích.