Jako by nebylo o čem mluvit

Jako by nebylo o čem mluvit, vidím to, ale nedojímá mne to. Není to zvyk, je to neradostná akceptace spojená s resignací mnohých, s resignací, která je podle mne zbytečná, která je daná složitou sítí selhání; podle mne této resignaci dokázali vzdorovat jen nemnozí, za všechny budu jmenovat alespoň prof. Stanislava Sousedíka.

Ale to je jen úvod navozující atmosféru k mojí reflexi sborníku vydaného před téměř 30 lety, sborníku O posvátnu (Křesťanská akademie Praha, 1992).
Jsou v něm publikovány příspěvky patnácti lidí, velké části z nich si velice vážím: a tito lidé byli schopni se sejít a mluvit o tom, co je obtížně uchopitelné, i s vědomím, že mnozí z dalších účastníků vnímají význam tématu „posvátného“ zcela jinak než oni sami.

Četl jsem tento sborník znovu po více než dvou desetiletích a byl jsem (opět) nadšen: tak inspirativní! Nejméně deset zcela odlišných pohledů na skutečnost, na řeč, na základní kulturní kontexty, na to, co je určující a co odvozené. Byl to krásný večer. Pár sklenek červeného vína, ne víc než bylo nutné, to proto, abych se po skončení četby nepropadl do pesimismu. A ten se vnucuje: dovedu si představit, jak by dnes i v nejlepším možném případě podobná konference vypadala. Dovedu si představit tu hromadu rozplizlé akademické produkce, všechna ta „ohnutá“ grantová témata, která jen rozemílají to, co se rozemílat má…
Kde že jsou osobnosti, které před 30 lety tohle vše naplnily mnohotvárným obsahem? Proč dnes i intelektuálové znalí věci projevují okázalou skepsi, že by se o takovýchto tématech mělo smysl bavit?
Dnes by nanejvýš nějaký guru postmoderní tendent-korektnosti typu „halík“ uvedl hned na začátku vše na správnou míru, a pak by dal prostor svým doktorandům, aby jeho základní teze rozváděli až ad absurdum.
Kde se vzala ta nedůvěra, vždyť mnozí z těch, kdo tenkrát do tohoto sborníku přispívali, ještě žijí. Kde jsou? Co publikují, kde? Proč jsou „zalezlí“, proč nekřičí něco ve smyslu „kam se to všechno zvrhlo?“. Ano, to, v čem intelektuálně žijeme, je zvrtlé!

Téma tohoto starého sborníku je v jistém smyslu klíčové, neboť v dnešní době zapomínáme a sami si zakrýváme, že posvátné je vždy v centru kulturního prostředí, víceméně vytváří jeho „těžiště“, i kdyby bylo „zamlčené“, skryté. V citovaném sborníku se můžeme setkat s celou škálou pokusů se nějak s posvátnem vyrovnat, a čím mi jsou některé pasáže textu toho nebo onoho autora „bližší“, tím víc musím polemizovat s jinými myšlenkami téhož autora nebo s tím, co z jím popsané povahy sakrálního vyvozuje. Jen málokdy jsem měl tak silný pocit, že musím po přečtení sborníku přednášek autorů mnoha zcela rozdílných přístupů a způsobů myšlení napsat o vlastním pojetí daného tématu! Měl jsem opět chuť hned se tomu věnovat a pokusit se shrnout to, co pro mne posvátné je a co znamená. A právě to je důkaz o tom, že sborník O posvátnu neztratil nic ze své aktuality, to jen doba je jiná, je plná únavy a zapomnění. Ale proč dnes není posvátno téměř pro nikoho relevantním tématem? Vždyť už ani mnoho dětí neví, co to slovo má znamenat, a pokud mají nějakou představu, tak souvisí s magií. Proč není zájem o to konfrontovat názory na nesnadná témata a vše se rozplývá v šedi?
Není právě teď správný čas pro to, abychom se zabývali tím, proč nám posvátné jako téma v našem myšlení, v našich životech „nechybí“?

Citovaný sborník ukazuje zásadní rozpory v přístupech jednotlivých autorů: vůbec se neshodují v tom, jak vůbec chápat to, co není „profánní“, co není „pouze světské“. Posvátno je tu vnímáno v celé škále rovin – jednou jako pouhou součástí kultury a její produkt, jindy jako „mimořádnost“, jako cosi, co už vždy musí být nějak kulturně pojednáno, uchopeno v lidském „sebe-přesahu“, nalezneme zde konstataci, že až doposud nelze chápat kulturu bez posvátného atd. Ale to je podle mne málo: jak se vůbec zformovalo myšlení, které nejprve oddělilo jako témata profánní a sakrální, aby se pak povahou sakrálního (a posvátným vůbec) přestalo zabývat? Jak se formovalo myšlení světa, ve kterém je posvátné v jakémsi slabém smyslu pouhou (více či méně významnou) součástí kultury? Jak se myšlení světa dostalo do „osvícenské“ pozice, ve které se staví jako nadřazené posvátnému, dívá se na ně „svrchu“?
Cožpak není každé myšlení součástí nějaké kultury, třeba i kultury popírající posvátné ve jménu libovolnosti nebo čehokoli jiného, co se tím pádem dostává do pozice posvátného?

Heidegger se po analýze pobytu, svojí povahou prý zcela světského, vrací k posvátnému skrze Hölderlina, Patočka takový návrat nikdy neudělal, u něj je posvátné spolehlivě skryto, zasunuto pod Kacířskými esejemi. Ale co znamená, že se člověk ztracený ve svém vědění o světskosti světa, filosof, který vidí svoje filosofické vědění jako klíč k překonání této žalostné pozice, může postavit do kacířského postoje? Nic víc a nic méně, než uznání přesahu přes světskost světa, na který kulturní člověk reaguje!

Dnešní doba je ve své povaze plná zakrývané tabuizace toho či onoho způsobu myšlení, ale co je to tabu? Vždyť to vidíme kolem sebe: celé vějíře myšlenkových schémat, které nesmí být zpochybňovány, jejichž „platnost“ je nadřazena kritickému myšlení…
Má smysl psát nyní šestnáctý příspěvek ke konferenci, která proběhla před 30 lety?
Jistěže ano. Snad se k tomu v nejbližší době dostanu. Visí to ve vzduchu, ostatně program sociologů šedesátých let byl jasný – zakouzlit svět tak, aby se oni sami stali jeho kněžími. Bude zajímavé podívat se, jak se jim to podařilo.