Hledá se konzervativní časopis

Článek v RCM v části „Ze života společnosti“ je již druhým pokusem o interpretaci naší mediální scény, zdánlivě o něco podařenější než pokus první (Mazancovo prvoplánové zamyšlení nad tím, že liberálně laděný časopis Respekt má rostoucí počet čtenářů).
Redakce RCM se zjevně začala tématem médií zabývat soustavněji a nejde tedy o náhodný „krok stranou“, to je dobrý podnět pro analýzu v Revue Trivium.
„Hledá se sekulární konzervativní časopis“, tak zní podtitul článku. Výhodou článku je že alespoň v náznaku ukazuje, co se tím míní. Shrnujeme názor autora: německý konzervatismus je založen na kulturní jednotě, francouzský odmítá revoluce a hájí společenský řád a britský zastává skepticismus a vychází z hodnot jednotného suverénního státu. A dále je zde uveden shrnující výměr: „Konzervatismus obecně se vzpírá radikálním změnám, nebrání však pozvolnému vývoji. Má důvěru v osvědčené společenské a rodinné hodnoty a nedůvěru v utopie, sociální řízení a anarchii. Podporuje autoritu a tradici, má zdravou stabilizační funkci také v hospodářství a je trvale přítomen ve světové politice“.
Ve snaze, aby šlo o výměr „konzervativní“, je vlastní vymezení velmi vágní. Pochopitelně že konzervatismus není nějaká jednoduše vyložitelná ideologie, ale výše uvedený popis nastoluje víc otázek, než jich bylo před tázáním. Např.: Jaká je to kulturní jednota německého konzervatismu, v čem spočívá její identita? Co se míní oním společenským řádem konzervatismu francouzského? Jak chápat hodnoty státu u britského konzervatismu, reprezentuje je královna nebo jde o pozitivně-právní výměr? A ve shrnující části je to ještě viditelnější: Konzervatismus se vzpírá radikálním změnám, ale které změny jsou radikální a co znamená ono „vzpírá“? Co má obsahovat a jak poznat, co je „pozvolný vývoj“, který je přijatelný? Jakou autoritu konzervativec podporuje? O co se opírá tvrzení o jeho „stabilizační funkci“ v hospodářství etc.

Na první pohled je tu zřejmé, že podobné pokusy o definici obsahem jsou předurčeny k nezdaru, že vlastně ani nejde o „výměry“ v pravém slova smyslu, ale o ilustrace nebo spíše jen náčrty jakési základní myšlenkové výbavy. Pokud se ale máme opírat jen takovouto „pomocnou konstrukci“, je marné se ptát, čím by se měl vyznačovat dobrý konzervativní časopis. Na tuto otázku z podtitulu článku také Peroutkův text ve skutečnosti vůbec neodpovídá.
Ale dá se na ní odpovědět tam, kde se budeme ptát jinak, kde se budeme ptát na podstatu konzervatismu, nikoli na jeho politický výměr. Klíčovou věcí u konzervatismu je přeci především vztah ke změně: konzervatismus není pouhý politický směr, ale životní postoj. Pokud ale někdo odmítá změny, ani zdaleka to nemusí být ničím „pozitivním“ ani v očích politického konzervativce. Důležité totiž je, čím je „nechuť ke změně“ motivována. Pokud je motivována pouhou snahou o zachování statu quo, strachem ze změny atd., pak jde o postoj nesporně nezdravý, umrtvující, odpudivý, a každý katolík by měl takový oportunní konzervatismus odmítat, protože v jistém smyslu jde o klanění se světu v podobě, která nám aktuálně „vyhovuje“, jde o snahu vzepřít se Duchu, který je „život“ a tedy změna. Takový oportunní konzervatismus v sobě obsahuje odmítnutí výzvy, je mimo jiné snahou obrnit se proti výzvám, ve smyslu toho, k čemu jsme vedeni.

Kulturní a politický konzervatismus je přijatelný tehdy, pokud není zcela uzavřený změně a zároveň je kritický, tj. vždy se ptá na smysl změny, na to, čím je vedena a co vlastně „znamená“ v rámci dějin spásy. Kulturní a politický konzervatismus, má-li být věrohodný, tedy nemůže vůbec používat slov jako je „pozvolný vývoj“ nebo „radikální změny“, protože vůbec nejde o rychlost nebo pomalost a o větší či menší radikalitu změn, ale jen a jen o to, zda jde o změny, se kterými je možné souhlasit, ke kterým je možné přitakat. Vždyť není důležité ani tak v jakém rozsahu a rychlosti jde o změnu, ale o obsah této změny. Politicky a společensky konzervativní je, pokud vycházíme z ucelené koncepce člověka jako odpovědné osoby. Pokud vycházíme z kultury jako jeho prostředí, ve kterém je člověk jako osobnost vázán a ve kterém má smysl jeho jednání, ve kterém se však smysl jeho jednání zdaleka nevyčerpává. Konzervativní je vnímat člověka celého – tedy člověka s jeho historií a zároveň otevřenou budoucností, tedy především člověka jednajícího v nezajištěnosti a odpovědnosti. Společenský konzervatismus je veden přesvědčením, že odpovědnost za jednání dospělého člověka (jako konkrétní osoby, jejíž život má smysl) nemůže nikdo zvnějšku převzít. A v konkrétním křesťanském smyslu je tato odpovědnost vztažena k tomu, co přesahuje člověka i kulturu, k věčnosti. A ještě jedna oblast je pro tento konzervatismus typická: tou je vztah k institucím. Nejde jen o obecný respekt k autoritám, naopak, konservativní myšlení se může projevovat odporem vůči nim, což bylo zjevné např. v nacistickém Německu, v komunismu ale i nyní v rámci unijních společenských a kulturních experimentů. Instituce jsou v konzervativním pohledu společenským prvkem pozitivním, ale zneužitelným; ideální pro konzervativce proto je, pokud jsou v politickém smyslu funkční a přitom „neutrální“ a minimální a nejsou nijak zásadně vázány na konkrétní světské cíle a agendy. Teprve tak mohou mít skutečnou autoritu.

Není třeba ukazovat, že konzervatismus v tomto obsahovém vymezení abys v našich společensko-politických reáliích „prstíkem hledal“. Natož pak abys v českém prostředí našel časopis, který by ho cíleně reprezentoval. A ptáme-li se, jak by měl takový časopis vypadat, je to téměř stejné, jako bychom se pokoušeli vytvořit pro takovýto „nový“ časopis programové prohlášení. Ale to není Peroutkův cíl: Peroutka vlastně jen chce referovat o několika (podle mne náhodně vybraných) časopisech, které se nějak spojují s nálepkou „konzervativní“ a nebo „s obsahem konzervativních témat“, konkrétně o Konzervativních listech, dvouměsíčníku Svědomí a Reflexu, který autor považuje za hybrid s bulvárem. Některé jeho odsudky jsou až příliš zkratovité a nedivil bych se, kdyby se někdo ze jmenovaných autorů cítil uražen, ale to zde pomiňme. Důležité je, že nakonec se autor vyznává, že pro něj je nejbližší skutečně konzervativnímu časopisu týdenník Echo (internetové Echo 24). Tento časopis běžně nečtu, neb k tomu nemám důvod, považuji ho za mainstreamový, ale krátkou aktuální sondu do způsobu jeho údajně „konzervativního“ psaní jsem pro potřebu tohoto článku udělal – a potvrdilo se mi tušení, že důvod Echo nečíst jsem měl vcelku dobrý.

Se skutečným konzervatismem nemá tento časopis, alespoň ve své internetové verzi, nic společného. Zato tu nalézám úplně stejné manipulační stereotypy jako v Respektu, který byl předmětem naivního článku v předchozím čísle RCM. Hlavním nebezpečím podobných textů je omyl, snad neúmyslný, který svým čtenářům článek vnucuje: totiž že od „opravdového“ konzervatismu tento časopis (a mnohé jiné) dělí snaha zavděčit se „průměrnému čtenáři“. To myslí Peroutka vážně? Jde přeci o něco úplně jiného! Vůbec přeci nejde o to zavděčit se čtenáři. Jde o to udržet čtenáře v jistém stereotypu, ve kterém se čtenář podílí na pohodlnosti toho, co je mu představováno. Podle náhodného vzorku článků, který jsem četl, jsem si jen potvrdil svůj dlohodobější dojem: jde jen o jednu konkrétní formu v celé škále manipulací, jimž jsme vystaveni po desetiletí. Články jsou napsány tak, aby „se nám dobře četly“ a měli jsme z nich dojem, že „jsme v obraze“.

Autor článku o Respektu se přiznává, že byl po jednu dobu jeho náruživým čtenářem: co v něm hledal? Podle mne zcela jasně sebepotvrzení, pocit, že patří k intelektuální elitě, která „má vhled“. A především je zjevné, že neprovedl žádnou sebereflexi, protože se se čtenáři nepodělil právě o to nejdůležitější, totiž co vyvodil z lákavosti, kterou pro něj Respekt měl. Jak tuto svůdnost analyzoval, Ale nic.

Ferdinanda Peroutku jr. fascinují v Echu 24 novinářské texty, které „neulpívají na povrchu, analyzují skryté souvislosti a přesně míří k podstatě věci“ Chtěl bych vědět, co míní touto „podstatou věci“, ke které články „přesně míří“. Je to jen uměle v řeči gradující zbožná fráze (ledaže by právě ve znalostech „podstat věci“ byl Peroutka junior odborníkem, který na to má kulaté razítko).
Zjevně mu uniká, že dnes je jako vrchol profesionality novináře oceňována schopnost, která je srovnatelná se schopností právníka. Právník musí umět být obhájce i žalobce. Je dobrý, když dokáže pohnout jazýčkem vah spravedlnosti na tu stranu, kterou zastupuje. Novinář pak je v tomto rozvrhu profesionál, který stejně tak umí vyhovět zadání – vypodložit analytickou strukturou závěry, za které je placen nebo které jsou od něj očekávány. Tak, jak se právník vztahuje ke spravedlnosti, tak se novinář vztahuje ke skutečnosti: Jako právníka nezajímá, co je spravedlivém, a neptá se po tom, tak se ani takovýto novinář neptá, co je skutečné, co je „pravda“. Právník ví, že tvoří to, co se stane „spravedlností“ skrze výrok soudu, novinář ví, že tvoří to, co se stane skutečným, protože se to stane mediální skutečností. Polopaticky ještě jednou: dnes se přeci novináři učí, jak napsat takovýto (na analýze dostupných reálií postavený) článek, ve kterém z jeho závěrů v jedné variantě „vyjde“ jako anděl strana A (a strana B je gauner), a v druhé variantě článek je ve svém vyznění zcela opačné. Novinář je podle současné všeobecně přijímané doktríny „tvůrce mediální skutečnosti“ /viz http://www.revuetrivium.cz/clanek/frantisek-papez-krestan-a-masmedia / a právě Echo se snaží o vše, jen ne o popření této mediální doktríny.

RCM si „zadělal na průšvih“, protože v naprosté naivitě vstoupil do problematiky, ve které se redakce předem nikterak nezorientovala. První krok byl rozbředlý, zmatený a hned v dalším kroku poskytl svým čtenářům medvědí službu doporučením víceméně mainstreamového manipulativního média. Hraje tedy o svoji vlastní věrohodnost.
Na osobní kritiku prvního z článků odpověděla redaktorka, že na článek byla „řada pozitivních ohlasů“. Je to skutečně měřítko? Není to právě proto, že řada současných čtenářů RCM sama také před deseti lety „ráda četla Respekt“. Že zde cítí sebepotvrzení? Že se tím pádem „nemusí stydět“? Je to dětinské, jde o využití příležitosti zakrýt si, že se v mém životě něco děje, že o něco jde, že selhávám a měl bych si vyčistit stůl, pojmenovat, abych mohl začít znova. Jde o využití svůdné možnosti vyhnout se pojmenování problému.

Ano, rozumím těm, kteří po r. 1990 chtěli „něčemu věřit“ a četli Respekt, věřit něčemu ve světě, pravdě a lásce, chtěli spolu s druhými sdílet intelektuální interpretace této víry. Někdo dřív a někdo později pochopil, že jde o lest a víru klamnou. Není třeba se stydět, je ale třeba věc analyzovat poté, co tuto klamnou víru identifikujeme a pojmenujeme. Ale pokud ještě nyní hledáme poslední zbytky této své závislosti na stránkách Echa, je to tragédie. Redakce umožnila, že vyšel článek nabízející starý omyl v jiném balení, namísto toho, aby přispěla k pojmenování, které je očistné.

Jsem přesvědčen že je možné, aby vznikl skutečně společensko-politický konzervativní časopis, dovedu si ho představit, a vůbec nevadí, že neznám nikoho, kdo by ho mohl uvést v život. To je věcí Ducha. Ale také jsem přesvědčen, že je nutné varovat redakci i čtenáře RCM před tím, aby naivně lezli do rafinovaně nastražených pastí.