František – papež křesťan a masmédia
Ve věci práce novinářů je možné se setkat s řadou kritik, některé z nich jsou více nebo méně radikální, ale komplexnější analýzu toho, co dnes vlastně „je“ tisk, aby člověk pohledal. Dobré je si tuto otázku klást v souvislosti s aktuální novinářskou produkcí těch, kdo vytvářejí katolická média a vytvářejí mediální profil představitelů Církve. Co a jak očekávat od katolických médií jako např. Katolický týdeník v nové úpravě, co a jak vůbec čekat od novin, novinových zpráv, od obrazu, který vytvářejí. Ale i to by bylo málo. Klíčová je tato analýza pro porozumění promluvám a kázáním mediálně „geniálního“papeže Františka.
Setkáváme se s názorem, že novináři jsou žumpa – a slyšíme to ze strany mocných – protože se někdy skrze svoji moc domohou prostoru v médiích a občas usvědčí nějakého novináře, jak cenzuroval jejich řeč a změnil její význam apod. Ať už nám je daný politik jakkoli nesympatický, umožní nám podívat se do rozdílu mezi„záznamu a střihem“, do nahrávky a přepisu – a my vidíme, jak se původní řeč v rukou novináře proměňuje. Pak se divíme a jsme nakloněni o novinách jako o žumpě uvažovat. To, co se děje v novinách, je z nějakého důvodu odporné – to víme, ale příliš se tím nezabýváme a hlavně, nemáme žádnou moc a nemůžeme s tím nic dělat.
Jiný názor vychází z přesvědčení, že novináři lžou ze zásady a principiálně. Jsou totiž placeni za to, že manipulují. Za takovým názorem stojí přesvědčení o nějakém „velkém spiknutí“, či spíše profesním komplotu, protože každý novinář je už ze zásady nucen se danému stavu „lhaní ze zásady“ přizpůsobit, nebo je vyvržen ze stavu novinářů, takříkajíc si „neškrtne“.
Ale jak by to potom bylo s katolickými médii a proč se nijak výrazně neodlišují od“běžné produkce“? Proč tu není principiální odlišnost?
Podíváme-li se blíže, uvidíme sice tu a tam dílčí cílené manipulace ze strany těch, kdo dané noviny vlastní, ale jinak je to docela jednoduché. Novináři dělají svojí profesi. Nic víc. Novináři dělají svoji profesi a ta spočívá na vytváření reality; každý novinářský elév musí pochopit, že realita sama je nezajímavá, ba dokonce, že „žádná není“, a pokud je, není jak ji sdílet. To, co novináři píší a stříhají ze svých záznamů, se sice tváří, že se týká reality světa, ale ve skutečnosti jde o vytváření „nějakého“, „jakéhosi“ obrazu světa. Takového nebo onakého, ale vždy obrazu. Novinářská praxe vychází z přesvědčení, že obraz světa je to jediné, co máme, to je to jediné, o čem se mohou lidé bavit, co mohou mít společného: mistrovství světa, ceny na komoditní burze a nebo návštěva papeže v Africe. Lhostejno o jaké jde téma, ale vždy je to „produkt“.
Nás, kriticky myslící katolíky, ale nezajímá novinářský produkt, ani „jak je to uděláno“. Spíš nás zajímá, proč už není jako samozřejmá sledována maxima „věrnosti, přiléhavosti obrazu ke skutečnosti“. Ta dnes jako by sama o sobě neměla žádnou cenu. Celý úzus novinářské práce dnes spočívá na základních tezích, podle kterých žádná „skutečnost světa“ neexistuje. Vše, co jde o světě říci, vychází z řečových her a z mocenské struktury řeči – skutečnost je vytvářena pojmenováním. Slovo „pravda“ nemá žádný obsah, který by se dal nějak ukázat na světě a ve světě, existuje jen fakticita výroku a jeho sociální akceptovatelnost. Pravdivé je to, co je akceptovatelné a co se skrze média stává akceptovaným. Kdepak je Goebbels se svou stokrát opakovanou lží – ten ještě věděl, že nějaká pravda je a že cesta k tomu, aby bylo za pravdu považováno něco, co pravda není, je dlouhá. Dnešní novináři už ví, jak mocné je samo pojmenování, vyslovení, pokud je ve správné formě – tedy ve formě, se kterou pracují sdělovací prostředky. Slovo v novinách a televizi, ať už jakékoli, které je akceptovatelné, je už zcela automaticky akceptované – stává se skutečností – a ta se nedá nijak popřít, už vždy bude v dané societě „žít“ svým životem. Jiná slova a věty na tuto skutečnost budou reagovat, budou se snažit ji „napravit“ (opět akceptovatelně a zcela bez ohledu na to, čemu my, staří, říkáme skutečnost).
Novinář tedy pracuje s akceptovatelností – a tu si sám „předpřipravuje“ tím, že pracuje v jisté „režii“, která ale není nijak přesná, jasně návodná. U novinářů, které známe z většiny evropských novin a televizí, jde o jasné schéma: akceptovatelné je to, co je sociálně konzumovatelné bez „nebezpečí“, že čtenář bude vytržen do situace, kdy by začal pochybovat o sobě, světě, kdy by se začal zabývat věcmi, do kterých mu nic není. Akceptovatelnost je ideový podklad pro jakýkoli mainstream a z čehokoli, co je akceptovatelné, se mainstream může stát a stává.
Cílem agendy mainstreamu je změnit člověka, změnit společnost. Jak? K obrazu svému, k obrazu toho, jenž se klaní aktualitě a je závislý na aktuálně produkovaných slovech. To je zároveň odpověď na otázku „proč to novináři dělají?“, „proč nepíší o skutečnosti to, co se o ní mohou dozvědět"? Protože skutečnost není akceptovatelná!
Už jsme to naznačili výše: Čtenáři se při čtení chtějí ujišťovat, že jejich pohled na svět je „správný“ a jejich jednání je „v pořádku“, je v „mezích“, chtějí mít jistotu, že se ve světě neztratili, že je pořád stejný. A k této stejnosti patří model „vždycky nějak bylo“, doplněný jakousi werichovskou pseudomoudrostí „a tak koukám, abych byl…“
Ale je tu hrstka kverulantů, kteří mají jiné ambice. Tvrdí, že je něco „za slovy“, že nejsou jen řeči, „které se vedou“. A že se lze snažit stále lépe používat slova tak, aby ukazovala „za sebe“. Tento model byl v Evropě sice mnohokrát rozpoznán, ale stejně často opuštěn. A tak většina pragmatiků pracuje se slovy stejně jako novináři, mocensky. A dnes nejúspěšnější z nich je hlava Církve, papež František.
Ve vztahu k řeči je protikladem svého předchůdce Benedikta. Je to jezuita, a tak je pro něj zřejmě mediální řeč dobrým prostředkem, je tím, co vede nejefektivněji k dobrému cíli. Bylo to slyšet již z jeho prvních slov po zvolení. Nevím sice, jak má definovaný svůj „dobrý cíl“, ale z analýz jeho kázání, promluv a veřejných vystoupení je jasné jedno: Františkovy promluvy jsou „novinařinou“ – vycházejí z modelu masmediálního vztahu k realitě. František je mediální hvězda, protože to, co říká, je široce akceptovatelné, a říká to tak, aby to bylo akceptovatelné. A zároveň skrze tuto řeč nabízí redefinici oněch dnes již příliš kontroverzních barier „liberálnosti“, nabízí „novou korektnost“.
Je třeba říci, že to má jeden háček: to, co František říká, není akceptovatelné pro tradiční katolíky, kteří berou vážně slova nějakých „katechismů“, berou vážně církevní právo, a vůbec berou vážně slova. A on to dobře ví. A chce po nich, aby se naučili jeho řeči, aby akceptovali akceptovatelné tohoto světa. Upozorňuje, že kdo to nedělá, tak je plný pýchy, nadřazuje se nad druhé. Přesvědčuje svoje kritiky, apeluje na ně, aby to pochopili a alespoň „neškodili“ tím, že budou jeho strategii odkrývat.
Tradiční katolíci nějak lpí na tom, že jsou slova, která „platí“, platí, ať se děje, co se děje a ať se je kdo chce snaží rozmýt nebo překrýt jinými slovy. Tyhle lidi František může jen ignorovat, v mediální řeči totiž nelze vést diskusi. Má to jistou logiku.
Z naší analýzy novinové řeči vyplývá dvojí povaha slov, dvojí povaha „obrazu“. Nesporně mám ve světě jistotu toho skutečného, co vidím, ale je to prchavé, těžko zachytitelné. Zachycuji to jen s pomocí druhých: ukazuji jim to v obrazech, vyprávím jim to v dějích. Ti, kdo příliš umrtvili a svázali řeč, se nakonec dostali do pasti, protože se jejich svět stává rozpolcený. Když sami čtou noviny a dívají se na televizi, nadávají u toho a svůj svět přitom nepoznávají. Je třeba naučit se toho o řeči trochu víc: jak o té pevné, s logickou strukturou, tak o té měkké, která sice může být „ke světu přiléhavější“, ale je unikající, proměnlivá a zrádná.
František vsadil na řeč novin a podle toho si stanovil svůj cíl. Z toho, co říká, a jak na to reagují „masy“, se dá usoudit, že se mu daří měnit přijatelný obraz světa – už nikdy nebude tak materialistický jako dřív, bude k němu patřit široce pojatý nad náboženský „bůh“; v tom, co je doposud liberální a ateistické, se otevře nový prostor. V pojetí Františka to bude Bůh osobní, ke kterému můžeme mít blízko, který nás má rád a který nám odpouští. Třeba je to dobré, asi to je dnešní multimediální maximum a pokud František správně vyhodnotil situaci a správně zvolil prostředky a cíl, pak je to (třeba) i dobré východisko do budoucnosti. Není to moc katolické, spíš tak obecně křesťanské – ale i pro katolíky to otevírá novou příležitost znovu přemýšlet o řeči, kterou používají a o jejích limitech.