Do hrdel a statků: není mi to jedno

O „jedno“ jsem se zlehka otřel v knize Viděné, zobrazené a Obrazy. A ukázal jsem, že moderní malířství je ve své povaze radikálně anti-moderní právě v tom, čím se modernita vychloubá, totiž schopností pracovat se statistikou, se skutečnostmi, které jsou převedeny do homogenní hmoty, materie. Právě v tomto smyslu začala již v 18. století věda hospodářská pracovat se statistikou, shodou okolností ve stejné době, kdy docházelo k prvním unifikacím výrobků, zejména pro armádu, a začaly být zaváděny první standardy výroby: bylo potřeba, aby všechna děla měla stejné průměry hlavní a všechny šroubky stejné stoupání. Vůbec to nebylo samozřejmé a nebylo snadné to zavést, ale Napoleon to dokázal a kdyby to ostatní nedokázali také, neprohrál by u Waterloo. Na konci 18 století se proto rodí velkopanská věta: je to „ganz egal“ – je to jedno-stejné, ujednocené, a jedno zde má jasně pejorativní význam – je to jedno ve smyslu je to zanedbatelné, nahraditelné, neboť to nebo ono „pouhé jedno“ se od sebe neliší, z hlediska statistiky je to jen položka, která slouží jako element pro významná (tedy velká) čísla, která vypovídají o tom, co je.
Tak začalo národohospodářství opovrhovat tím, co je jedno, vzalo si to za své hned po dělostřelectvu. A my dnes říkáme „je to jedno“ s takovou snadností, že si to ani neuvědomujeme, a znamená to pro nás, že se nás to netýká. Jde to mimo nás, nemusíme se tím zabývat. Ale to je hluboký omyl – a považuji za věc svojí cti, abych se postavil na stranu toho, co je právě jen jedno. Nenahraditelné to, toto; to, co vůbec to není „pouhé jedno“ jako něco zaměnitelného, nahraditelného, započteného do celku, který teprve má význam.

O něco jde a toto něco není jedno ve smyslu nahraditelného ganz egal. Je to právě ono jedno, a ne jiné. A měl bych vědět, že kdykoli řeknu, že „je mi něco jedno“, tak bych měl raděj půl dne držet bobříka mlčení, nebo se kousnout do jazyka. Ano, některé věci jsou mi lhostejné, nezáleží na nich. Příliš mnoho lidí mi vnucuje, že je pro mne důležité to a nebo ono a já na to kašlu. Ale neříkám, že je to jedno, říkám, že si nenechám rozdávat karty. Říkám: „co je pro mne (dobrý), na to přijdu sám“. Rozhoduji se a udělám to nebo ono. Ale vím, že to není „jen tak“, není to věc libovůle. Protože na každé jednotlivině záleží. Toto jedno znamená, že je to právě toto a nic jiného. O nenaplněných možnostech nemá smysl přemýšlet, neboť se stalo právě toto.
Chápu, kdokoli mne může otravovat, vstupovat mi do života a když ho chci „odrazit“, říkám „je mi lhostejné (jedno) ,co říkáš“, „kašlu ti na to, říkej si, co chceš“ – ale právě v tom, jak se bráním, přeci přiznávám, že mi to jedno v tom odpudivém slova smyslu není! Právě naopak, týká se mě to, ale já se tím nesmím nechat vykolejit; mohu se tvářit, že mám hroší kůži, ale nezakryji, že zranitelnost je jeden z podstatných rysů člověka, že jsem druhému vydán a on mi může vstupovat do života proti mé vůli a tak, že mi to škodí – a tohle vše já vím a říkám, že se mi to nelíbí a udělám vše pro to, abych se tomu napříště vyhnul – ale jedno, jedno mi to není. Vážím si toho, že nic není nahraditelné, zaměnitelné, nebo lépe, že jakákoli náhrada či výměna proměňuje situaci, výsledek. Vážím si toho, že není žádné rozhodnutí, které by bylo „ztracené v bezvýznamnosti“.

Před pár lety neprošla (naštěstí?) schvalováním v některých státech evropská ústava, velký boj byl veden o to, aby v ní byla zakotvena role křesťanských kořenů Evropy. Ale já v tomto smyslu kašlu na kořeny Evropy, vidím aktuální podobu sporu, který se táhne napříč životem nás všech. Není-li evropská ústava, nahradí se Lisabonskou smlouvou, mocní si dokážou najít cestu ke svému cíli. Ale něco (jedno) nedokážou, pokud nebudeme chtít. Nedokážou nám vnutit, že to nebo ono je „jedno“, jedno v té rozplizlé, beznadějně egalizované skutečnosti, ve které se dá cokoli zaměnit za něco jiného. Opakovaně píšu o tom, co je na praktickém křesťanství nejdůležitější: když se ráno v modlitbě ptám „Bože, o mám dělat?“, mám na mysli právě toto: vím, že není jedno, co budu dělat. Není jedno ve smyslu není to zaměnitelné, nahraditelné. Kašlu na rady, že mám žít jako dobrý křesťan, to je málo. Proč neslyším, že mám být sám sebou, jedním, nahraditelnou jednotlivinou v množině dobrých křesťanů.
Hraběcí rady vyplývající z obecných křesťanských pravd vyhánějí rozumné lidi z kostelů.
V neděli do kostela, zbytek patří světu, hlavně se necukat. Každodennost se nám snaží vnutit, že je jeden den jako druhý, že je doba svátku, kdy nemám pracovat, a pak doba, kdy v potu tváře ( a nebo v přemáhání jiného vopruzu) vydělávám peníze a za ně si kupuji svůj životní standard… a pak je doba odpočinku, kdy relaxuji, abych mohl další jít do práce…
Ale tohle vše je zločin, podvod, nanejvýš omyl – je to podvod, schéma, které možná cosi vypovídá, ale můj život je naplněn zcela jinak – a já ráno slyším zpívat ptáky, v autobuse potkám někoho vlídného, nebo naopak sedím vedle zpruzeného morouse nebo navoněného skoro-muže; nic není „jedno“ v tom hnusném smyslu anonymní egalizované cesty do práce. A „relaxace“? Pokud jdete do posilovny, tak se může stát, že nasednete do vlaku s nápisem „je to jedno“ a díváte se pak na tachometr nebo jiné měřidlo testosteronu či potu, pak jdete na drink a přemýšlíte o věcech, které zdaleka nejsou jedno v té hnusné zaměnitelnosti čehokoli, ani tam nejste zaměnitelní za kohokoli (jednoho) jiného cvičence na testosteronovém a potním stroji.

Hutka kdysi dávno v písničce Litvínov zpíval: „lidičky bratři, za hodinu vstáváte, za byt a za stravu, za oděv děláte“ – ale to samo o sobě by vůbec nebylo nic smutného nebo ztraceného. Ale čím byla tato píseň tak chmurná? Protože ukazovala že ráno, ve kterém prochází městem, je pro ty vstávající jednotlivce nahraditelné, zaměnitelné, s muklovskými myšlenkami se oblékají do muklovských stejnokrojů. Hutka zpívá, že chce potkat člověka – a toho se mu nedostává! „Gans egal je král!“ zívá ráno dělnická třída, Ganz egal vládne! A k tomu patří útěk ze světa, odevzdanost a přijetí ponižujícího „je to jedno“ ve smyslu „kašlu na všechno“, ve smyslu resignace na vlastní jedinečnost.

Znám lidi, kteří přednášejí filosofii, píšou chytrá ponaučení pro ty hloupější, ale pokud se podívám blíž, vidím, že spousta věcí je jim „jedno“, sedli na lep smrdící sírou, žijí ve svém Litvínově; dobře vědí, jak co pojednal sv. Tomáš Aquinský a umí katechismus nazpaměť – a všechno ostatní je jim tak trochu (GE)… Ne, tudy cesta nevede. Lidovci mají nové vedení, určitě chtějí začít nově, lépe, mají mladé tváře, které uspěly v komunální politice… ale nevšiml jsem si, že by si dali jako cíl prostou věc – odstěhovat se z Litvínova. Jít pryč, jinak, aby jim už nic (žádné „jedno“) nespadlo do smrduté jámy, které se říká egal, nezájem, to neřeš…
Jestli vůbec někde koření životodárný zájem o svět a jeho dění, jestli někde vzrůstá, bere živiny, jak je to u jednoho – u toho, co je jen jedno, co je nenahraditelně samo sebou. Kdo nezačíná u jednoho, ke kterému má vztah, nedobere se nikam, marně bude přehazovat cizí pojmy na vidlích statistiky, bude vážit průměry a falšovat výzkumy veřejného mínění, protože ty pro něj jsou skutečností nepominutelnou, bude se klanět úspěšným metodám politického marketingu a bude se tytéž metody pokoušet zavést v pastoraci Církve, vydal se na špatnou cestu, marnost a nic než marnost. Kdo ví, jak to je, a ostatní je mu blábolem, který ho nezajímá. Kdo nezačíná ráno u individuálního jednoho, toho, co má být a co je tak nesamozřejmé, kdo nekončí večer stejně tak… napomáhá tomu, že šikmá plocha, po níž se pohybujeme, se stává stále více kluzkou, podráží nohy těm, kdo by se ho rádi zachytili jako někoho důvěryhodného, toho, kdo je… „sám sebou“.
A jen na závěr, prohlíželi jsme se ženou, jedinou mou ženou, etymologické slovníky, překladače, diskuse o jazykovědných otázkách – a je to tak jak říkám: Buď je to jedno, a nezáleží na tom, nebo je to právě to jedno, a s tím to stojí a padá. Podle jednoho poznáte je.