Čtu si proroky

Čtu si proroky, zajména ty pozdější. Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk. Atd. Že je neznáte? Nedivím se, je to na samém konci Starého zákona, a člověk má dojem, že četl dost, když přejde přes Žalmy. Už tak je toho až příliš. Ale já si čtu ty pozdní proroky. Připomínají mi totiž Sokrata. Cože? Ty řečičky o tom, jak věci jsou a nejsou? Ale já si nejraději čtu Obranu Sokratovu, a tam je pasáž, která jako by byla z proroků vytržena:

Děkuji vám, občané athénští, a mám vás rád, ale budu poslouchati více boha nežli vás, a pokud budu dýchati a budu schopen, buďte jisti, že nepřestanu filosofovat a domlouvat vám a vykládat každému, s kýmkoli z vás se kdy potkám, po svém obvyklém způsobu: „Ty, výborný muži, jsi Athéňan, občan obce, která je největší a nejproslulejší svou moudrostí a mocí, a ty se nestydíš starat se o peníze, abys jich měl co nejvíce, i o pověst a čes, avšak o rozum a pravdu a o duši, aby byla co nejlepší, se nestaráš a nepečuješ?“ …
To udělám na potkání i mladému i starému, i cizinci i domácímu, avšak více vám domácím, protože jste mi rodem blíže. Neboť to přikazuje bůh, rozumějte, a já se domnívám, že se vám ještě nedostalo v obci žádného většího dobra, nežli je to mé sloužení bohu. Já totiž obcházím a nedělám nic jiného, nežli že přemlouvám mladé i staré z vás, aby se ani o těla ani o peníze nestarali dříve a tak horlivě jako o duši, aby byla co nejlepší, a hlásám: „Nevzniká z peněz ctnost, nýbrž z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, i v soukromí i v obci“.

Asi nebudete číst proroky, je to taky dost těžké čtení a leckdo by po takovém čtení mohl potřebovat psycho-trenéra či jak se dnes všichni ti samozvaní a akreditovaní guruové duše pojmenovávají. Ale Obranu Sokratovu byste si přečíst mohli – je to velmi moudré dílo, na kterém je postaven jeden ze základních kamenů Evropy. Bohužel dosti opomíjený.

Propadli jsme racionalitě, jako bychom právě tím, že racionalizujeme, byli lidmi. Ale to je velký omyl, lidmi jsme proto, že se můžeme chovat jako lidé. I kdyby to bylo nevýhodné, nevýnosné, i kdyby nás to vedlo do problémů a konfliktů.

Hodnoty nejsou především v tom, co naměříme, navážíme a napočítáme. A ti, kdo nám z pozice racionálních autorit říkají „jak to je“ a dokonce nám podle toho něco přikazují a něco jiného zakazují, protože přeci vědí, co je „dobro“ a co je pro nás nejlepší? Zpravidla chtějí jen jedno – ovládat, získávat moc nad druhými a nad světem, v sokratovské maximě se vzdalují od možnosti, aby byli „lidmi“, takovými, jací by lidé mohli a měli být.
Trápí nás stav světa? Bojíme se? Buď čtěte proroky, nebo Sokrata. Ale tak i tak, má-li se cokoli změnit, pak bychom měli přestat být tak sebejistí a spoléhat se na mainstreamové návody na porozumění světu a zaručeně „vědecké“ pohledy na to, jak to se světem je. Měli bychom, alespoň na chvíli, přestat měřit a zamyslet se nad tím, co Sokrates míní tím, když říká, že je třeba „péče o duši“. A kdo na „nějakou duši“ nevěří, může si to formulovat jinak: měli bychom se starat, abychom byli lidmi, kteří se nebudou muset stydět, jestli jednou uvidí svůj život jako celek.