Co je to za dobu?

Jsou lidé, kteří chtějí rozumět dějům, včetně dějů společenským, a tak od sebe izolují to, čemu rozumí jako „jednotlivým dějům“ a zabývají se tím, co je podle nich nějaký „dobrý vzorek dějů“, „element dějů“, kvantifikuji to a ono, identifikují trajektorie a tak. Nepostřehnou přitom nic, zanedbají fakt, že se zabývají pouhými procesy. Tohle už jsem popsal mnohokrát, tentokrát to má ale zvláštní význam, protože mnoho z těch, kdo takhle „myslí o světě“, začíná panikařit, začíná být nervózní. Vůbec to totiž nevypadá dobře. Už i ti, kdo jsou dobře zabydleni v procesech a dění jako takovém, odmítají dát tomu, co se děje, nějaký (jakýkoli) význam, ztrácejí půdu pod nohama.
To, co se děje, už jim totiž nedává žádný smysl, ať to rozdělují na fragmenty jakkoli. Začíná je to dohánět. Má to několik důvodů, především ty, které jsou dány alarmujícími tvrzeními hned v několika rovinách – jsme strašení kolapsem planety, a zatím kolabují naše infrastrukturní systémy. Jsme strašeni vnějšími nepřáteli demokratického světa, jenže je vidíme spíše „uvnitř“. Jsme strašeni tím, že svým dýcháním ohrožujeme planetu, jsme strašeni pandemií, která se nějak stala věcí každodennosti nejrůznějších omezení, jsme strašeni a vydíráni. Ale k čemu? Nemá to hlavu a patu, mezi realitou těchto myšlenkových diktaturních rámců a normálním světem je čím dál tím větší propast. Svět, diktující co je a není fungující, co jsou „hrozby“ a „nutnosti“, se úplně odtrhuje od reality, to musíme konstatovat, pokud jsme vůbec schopni si k ní ještě udržet nedeformovaný vztah.

Je ještě možné mluvit o něčem „normálním“? Pamatuji se velmi dobře na instruktivní obrázky, kterými nám ve škole ilustrovali proces (proces!) vzniku korálového útesu. Sopka se potápí a okolo ní rostoucí koráli jsou to jediné, co zbude, když se sopka potopí zcela. Kromě toho, že vím, proč mají korálové útesy uvnitř lagunu, také vím, že sopky se někdy propadají a někdy rostou. Vím, že přístavy z doby Říma jsou mnohde desítky kilometrů od pobřeží. A celá Jižní Amerika má dávná pobřeží vytlačené horotvornými procesy vysoko nad… hladinou. A teď mi někdo jako jakousi samozřejmost vymyslí jako standard „hladinu oceánů“, která v důsledku tání ledu stoupá a ohrožuje miliardu lidí. Nějak mi to nejde do hlavy, ale nešť. Hladina oceánů je dogma, o tom se nepochybuje. Jen už by si alarmisté měli vymyslet něco jiného, protože si pamatuji, že tenhle kolaps zatopených pobřeží měl podle jejich prognóz zatopit Holandsko již před desetiletími, poprvé jsem o tom četl na začátku osmdesátých let, a pořád se hladiny oceánů (tam i onde) ne a ne shodnout, že budou stejnoměrně stoupat! Teď se dokonce navzdory hrozivě stoupající hladině (ach těch emisí!) zvedla kdesi po zemětřesení část pobřeží a na suchu se octly japonské válečné lodě potopené v roce 1945… Byla to senzace, nešlo to ututlat. Ale tak nebo tak, „hladiny stoupají“ je nezpochybnitelné dogma, a snadno se někde můžete dočíst, že je o tom přesvědčena naprostá většina (jinde dokonce údaj: 99%) vědců.

Ale mohu tohle vše brát jako důvod, proč budou zakázána auta, proč bude skokově růst cena energií, proč bude dřív nebo později „vše v pohybu“ (tedy vše, kromě hladin oceánů). I ten největší vyznavač „fungování“, i ten nejzavilejší obhajovatel „procesů“ a jejich analýz už si nemůže zakrývat, že tohle vše okolo nás je nějaká „levá“. Musíme přestat jíst maso, protože dobytek produkuje metan? Ale metanový koloběh je přírodní proces, vymyslel někdo, co s rostlinami, když je nebudeme smět spásat, pálit, ani kompostovat (vyjde to nastejno)?
Racionální rámec už tohle všechno, v čem žijeme, přestalo mít dávno, ale čím dál tím víc už je to tak daleko, že to nepůjde „přehlížet“, takovou míru ignorance už zvládne málokdo. Pokud kdokoli jen trochu přemýšlí, musí mu docházet, že takhle to dlouho nepůjde. Něco přijde. Nějak se to „setřepe“.

Všechno nasvědčuje tomu, že to nebude válka, ale možná to bude něco ještě horšího. Jakákoli obludná lež postavená jako aktuální ohrožení života a planety, ohrožení, které je třeba neodkladně vyřešit, může změnit danosti, které považujeme za naprosto neměnné a za tak samozřejmé, že nás ani nenapadne, že by samozřejmé být nemusely.
Každý trochu rozumný člověk vidí, že je systematicky připravována energetická krize. Kdo vymyslel emisní povolenky? Kdo ve jménu ekologie omezil těžbu v severní Evropě, kdo otevřel emisní povolenky pro komoditní (spekulativní) trh? Kdo formuloval plynové zákony v Evropě? Kdo vytvořil takové podmínky, aby klesla výroba elektřiny, protože zakázal a odstavil uhelné elektrárny?... Každý myslící člověk se ptá: Byl to sebevrah? Ó jistě nikoli. Ale co tím tedy sledovali ti, kdo tohle vše připustili? Samo se to „nesesypalo“ shůry.

Přijde kolaps, a přijde, protože ho někteří chtějí a ostatní jim nebrání. Nevíme, jakou povahu ten kolaps bude mít, ta věc s energiemi se nakonec může ukázat jako marginální. Jen je vysoce pravděpodobné, že těm, kteří se „na to těší“, se to zcela jistě vymkne z rukou. Alespoň na chvíli, tak, aby se do toho namíchala budoucnost – ta nepravděpodobná, ta jediná budoucnost, která není připravovaná, vymýšlená, režírovaná.