Co je to „sociální otázka“

Když jsem se chystal na konferenci do Plzně, která se měla věnovat „sociálnímu“ 19. století, měl jsem nad čím přemýšlet. Co je vlastně ono „sociální otázka“, to, co je tak složitou otázkou, spojenou skoro by se dalo říci se smyslem společenského bytí? Proč jsme byli tolikrát ujišťováni, že Církev nikdy nezanedbala sociální otázku: kdo ji vlastně položil a jak a kdo na ni má odpovídat? Proč používáme toto slovo, které evokuje politické vzorce jako socialistický, sociální, které evokuje sociologické a ekonomické rozvrhy pro řešení?

Můžeme nejprve postupovat obsahově: pod pojmem sociální otázka si dovedeme představit něco, co se týká chudoby, nezaměstnanosti, nějaké katastrofy, řešení nějakého dramatického sociálního problému – a nebo strukturně důležitého jevu, který je chápán jako patologický. A jak se vztahuje tato „sociální otázka“ k jednotlivcům, skupinám, místům, tradicím, nějakým skrytým či otevřeným preferencím moci? Samá záhada. Vidíme, že na jedné straně je chudoba, bída a nouze, ubohost - a na druhé straně bohatství, blahobyt, marnivost, přepych… Je sociální otázka otázkou, jak nalézt nějakou rovnováhu v přístupu k statkům světa, která by byla všestranně přijatelná? Ale komu by taková otázka měla být kladena a kdo by takovou rovnováhu měl nastolovat a jak? A proč si takovou otázku vůbec klást? Jenom proto, že tu vznikla interpretace dělnické třídy jako nositelky „pokroku“, dějinnému procesu, skrze který bude nastolena onu „kýžená materiální rovnost“ v budoucím komunismu?
Nebo jde jen o to, abychom tuto disproporci viděli a sami nepřispívali k té „nekriticky chamtivé straně“ bohatství, marnivosti, blahobytu a přepychu – a sami udrželi cit pro to, co je sice chudé, ale cti netratí, a co již je ve vztazích k druhým ponižujícím? Nebo jen máme vidět, jak obtížné je „třít bídu s nouzí“, tedy pohybovat se mezi ubohostí na straně jedné a prostotou, chudobou na straně druhé? Pak ale označení „sociální otázka“ vůbec nepotřebujeme.
Sociální otázka nemá adresáta, a pokud předpokládáme, že ji má řešit „stát“ nastavením nějakých mechanismů, pak jsme padli do pasti hegelovsko-marxistického myšlení.

Existuje slovo societa, které je velmi široké, a rozhodně netvoří samo o sobě nějakou „otázku“. Na konci 19. století Tönies ukázal na rozlišení mezi pojmy společenství a společnost – kdy pro abstraktní uvažování o společenských strukturách používáme slovo společnost, a tam, kde zároveň uvažujeme jednotlivé osoby jako žijící subjekty vztahů, mění se náš předmět a zkoumáme společenství – tedy ty, kteří skutečně „mají něco společného“. A tak se pomalu dostaneme do oné tíživé situace, ve které dobře cítíme, co je to „sociální disproporce“ (nikoli otázka), jen si zpravidla neuvědomujeme, jak to správně pojmenovat. Protože jde o otázku odpovědnosti za druhé.
Co totiž máme dělat, když se setkáme s bezdomovcem, který od nás samozřejmě chce nějaké peníze a snaží se chovat vůči nám „na rovinu“, tedy na nějaké rovině ne-lži, na nějaké eticky vyvážené platformě? Tím, že mu dám pár drobných, přispívám… k stabilizaci toho, co dělá, k udržitelnosti jeho (neudržitelného) modelu života. A právě to mě trápí, že tím neměním jeho situaci, že „nepomáhám ke kvalitativně lepšímu stavu“ jeho života. Není to ale chybné uvažování? Někdy pár drobáků dám, jindy ne. Vím, že jsou celé skupiny lidí, kteří žijí v podmínkách, které mi připadají „nedůstojné“, a vím, že se s tím nelze smířit, i když s tím přímo nemohu nic udělat. Ne že by to byly konkrétně u tohoto bezdomovce podmínky nějak dramaticky ohrožující život, to je na tom asi dost chudých lidí na světě hůř, jsou na hranici smrti hladem, a „můj“ bezdomovec klidně krmí rohlíkem holuby a jde mu o peníze na víno, ale nemohu zaujmout takový postoj, který by pro mne tuto otázku „jednou provždy vyřešil“. Právě v tom je sociální otázka manipulativní, umělá: neexistuje jenom různost v „majetku“, ale také různost v životních cílech, strategiích,v životních hodnotách. A ta nelze nijak „zavést“.
Proto, že si neuvědomujeme manipulativnost „sociální otázky“, jsme znovu stavěni před otázky, které se zdály „překonané“, mysleli jsme, že nás dokonale chrání náš „sociální systém…“, až jsme znovu narazili na nouzi, ubohost těch, kdo nemají zajištěny ani základní životní podmínky. Už zase potkáváme lidi, propadávající sítem zákona o dávkách sociální nouze, už jsou opravdu „na konci“, vypadávají „ze systému“. Systém, který chtěl řešit „sociální otázku“, se rozpadá, nevydržel ani 120 let. Rozpadá se ze dvou stran: jednak na něj nejsou peníze, ale hlavně – je zoufale demotivující a neefektivní a snižuje přirozenou lidskou pociťovanou povinnost pomáhat druhým.

Sociální otázka? To je umělá otázka státu, jehož sociální systém selhal. A dnes znovu stojí před svou veřejnou re-formulací, protože bychom měli dojít alespoň rámcové veřejné shody na tom, jak pojmout majetkovou nerovnost, zejména chudobu na jedné straně majetkové osy, a jak se postavit ke skutečnosti, že se majetek kumuluje stále více v rukou stále menšího okruhu lidí. Zatím nic takového jako veřejná diskuse nad sociální politikou státu nehrozí, protože stát a všeliké veřejně působící instituce ideologicky deklarují izolovanost a rovnoprávnost jakéhokoli individuálního člověka a ve všech „sociálních“ problémech vidí nedostatečný přístup k socializici, vyplývající z minulého, předchozího. Oproti nepopiratelné reálné zkušenosti, že se do asociálního postavení propadá stále více lidí, vychází tato ideologie z předpokladu, že vše je řešitelné zlepšením sociální inkluze. Že je to jen nefunkční zaklínadlo? Nevadí, bude se omílat dál ad absurdum. Proč? Snad jen proto, aby se skutečné debatě o této věci zabránilo, aby byla „tabu“, jako je tabu cokoli, co se týče nerovnosti.

Ale není tu přeci jen polarita na ose bohatství - chudoba. Ta by se dala snadno řešit. Ale je tu také polarita na ose aktivita a schopnost na straně jedné a pasivita a neschopnost na straně druhé, musíme ale vzít do hry ještě třetí osu – totiž osu hodnotovou: a to je záležitost cti a jejího protikladu – který není jen „nečestnost“, ale má negativní hodnotové určení, spíše jde o neschopnost dostát tomu, co lze od člověka očekávat v běžných vztazích, neschopnost nést vlastní odpovědnost za svůj život. Do této neschopnosti být sám sebou se propadá stále více lidí, mnohdy zatím nejsou ani zdaleka na materiálním „dně“, jen je otázkou času nebo shody okolností, kdy se na takové dno dostanou.
Od samého počátku tkví jeden kořen bídy nejbídovatější v neochotě nést odpovědnost za svoje vztahy, za svoje budoucí, za své blízké, ode dávna je tu „lumpenproletariát“, lidská nízkost, která je cíleně proti-sociální. Ani tak velký „pedagog“ a lidumil jako je Komenský nevěděl, co s těmi, kdo nechtějí soustavně pracovat a chovají se jako příživníci, vedeni heslem Carpe diem, dnes bychom řekli, žijí stylem „No future“. Vydírají druhé svou bídou, ubohostí. Co s nimi? Humanistický postoj je dříve nebo později vyřadí z vytvářených společenských modelů, najde pro ně nějaké „konečné řešení“.

Jenže křesťané nejsou humanisté, a tak nemohou s humanisty říci „asociálové ven“, protože tím by se s vaničkou vylilo i dítě. V tom lze nalézt i racionální jádro ochrany asociálního jednání (pokud je „v mezích“ neomezujících přespříliš druhé) - nikdo nemá právo zkoumat důvody jednání druhého, vč. těch, které mu připadají „nesmyslné“ nebo dokonce ve společenském smyslu sebedestrukční. To bychom pak mohli jako Josef II. zakazovat poustevníkům žít v chudobě někde na okraji osídlené krajiny. Proč by tak žít nemohli? Nejsou žádným elementem „produktivní společnosti“, aby je někdo měl k nějaké zobjektivizované produktivitě vést. Pokud je nějaký životní styl důsledek jejich vlastního svobodného rozhodnutí, je třeba ho respektovat. Tuhle svobodu je třeba hájit, je to svoboda člověka s vnitřně zažitou integritou, který nese důsledky svého činění. Ale je třeba se bránit tam, kde se někdo rozhoduje pro svoji neodpovědnost a a-sociálnost s tím, že odpovědnost za toto rozhodnutí ponesou druzí. A proto můžeme upřesnit: jedním z kořenů bídy a ubohosti je sklon k rozhodnutím, které mají dopad na druhé, vnášejí odpovědnost na druhé. Stačí to pojmenovat, týká se to totiž „extrémů“ na obou koncích majetkového spektra.

Existují dva kořeny bídy – jeden je v člověku samém, a je možné ho překonat, a druhý je v uspořádání lidské společnosti, a tam je možné negativní sociální důsledky téměř jakéhokoli společenského uspořádání více či méně eliminovat na základě odpovědnosti a vztahu k druhým. Sociální otázka jako jedna otázka s jednou odpovědí je fikce. A fikcí je celý na ní postavený ideologický konstrukt, ve kterém jsme nuceni žít a který zakrývá povahu bohatství a bídy.