Boží lid jako příklad

Revue Trivium má zřejmě velký polemický potenciál, a nebo se doba natolik proměnila, že se diskusi o povaze dění lze jen obtížně vyhnout, v každém případě jsme dostali řadu reakcí na uveřejněné články. Jedna z nich reaguje na článek http://moznost.info/sites/default/files/archiv/m_125_maly.pdf
na který upozorňuje redakční komentář RT 1/2016.
František myslím nezpochybňuje církev coby nositele řádu. Nejjednodušší motivací jeho chování se mi zdá na rozdíl od konspirativních teorií, že se nijak nepřetvařuje. Že mluví ze srdce o věcech, které mu připadají důležité. A péčí o svět, odpuštění ... tak právě zahrnuje i ten přesah k Řádu.
František neruší ani strukturu dogmatu. Dogma je článek víry a víra je především vztah, důvěra ... Z křesťanského hlediska Bůh přece uzavřel s lidmi v zásadě jednostrannou smlouvu. Nikdy Vás neopustím. Na to člověk odpovídá: díky Bože, tady jsem. A odrazem této sdílené zkušenosti s Bohem jsou dogmata. Nikoli obráceně.

Z obsáhlé reakce „obhajující“ Františka jako myslitele, ať již ve smyslu „zelené“ encykliky nebo aktuálních změn, které provádí, nemá smysl více citovat, jde o volnou řadu „tvrzení“ charakteru: „s tím souhlasím“ a „s tím nesouhlasím“ a závěrečným "a na to mám právo".
Z mé rozsáhlejší odpovědi vybírám.

Tvrdím například, že František pracuje s řečí systematicky, vyhýbá se důsledně některým formulacím a naopak jiné vazby opakovaně „využívá“ ke svým cílům, které jsou podle mne manipulativní (tedy jde o postupy, kterými je skrytě dosahováno předem promyšlených cílů). Ale toto své tvrzení nezakládám na tom, že jsem to právě já, kdo si to myslí, ale ukazuji, proč si to myslím a to jednak v obecném kontextu k ostatním mým tvrzením, která se snaží vytvářet smysluplný celek, ale také na jasné argumentaci.
Např. citace ohledně mytí nohou:
Podľa nových noriem Vatikánu môže byť na obrad vybratý každý spomedzi „ľudu Božieho“. To znamená, že účastníkmi môžu byť aj nekatolíci. „Každý z nás, všetci spoločne: moslimovia, hinduisti, katolíci, kopti, evanjelici. Ale ako bratia, deti toho istého Boha. Chceme žiť v mieri, v jednote,“ povedal František.
František tu nic netvrdí, ale provádí změnu obsahu slov „Boží lid“, napříště je obsahově totožný s pojmem „lidstvo“. To je zásadní změna, protože doposud bylo teologické chápání „Božího lidu“ zcela jednoznačně vázáno na „lid smlovy“ (původně Izrael) a pak na „lid nové smlouvy“, tedy křesťany. Je mi úplně jedno, co si o tom kdo myslí (tedy i co si o tom myslíš ty). Jen konstatuji, že František nevystoupil a neřekl: „lid Boží jsou všichni, a my bychom měli v důsledku II. vatikánu udělat tento krok a chápat katolicitu ne jen jako atribut lidu nové smlouvy, ale všech. Ale proč tedy vůbec používat přívlastek Boží, když jde o lid jako takový? O tom se řeč vůbec nevedla. Vyšlo to jaksi per partes z toho, co František udělal a jak to komentovali jeho píáristi. Přitom jde o věc zásadní, spolutvoří jednu z hlavních os jeho „agendy“. A tato změna je záměrně „provedena“ v konkrétním aktu, aby o tom nemohla být diskuse, jakoby „mimochodem“. Prostě papež umyje nohy muslimům.
Je třeba vidět, že to není náhoda – je to opakovaná praxe s využitím souvisejících aktuálních vyjádření, skrze které jsou (podle mne nekorektně) redefinovány významy tradičních katolických pojmů. Že nejde o náhodu, lze prokázat minimálně statisticky.
Doposud byl Boží lid lidem nové smlouvy a nohy bylo možné umývat příslušníkům tohoto „Božího lidu“. Nanejvýš se dala rozostřit hranice, kdo všechno ještě do tohoto Božího lidu patří. František nově nadefinoval pro tyto potřeby „Boží lid“ jako „Lidstvo“, s argumentem, že všichni jsme přeci bratři. Jakákoli diskuse není přípustná. Žádné nekonečné tahanice o slova zemřel za všechny nebo za mnohé. A kdo by se chtěl bránit, je deklasován s tím, že je pokrytec. Skvěle, bravo, pokud jde o to pochválit efekt manipulace. Ale fuj, hanba, pokud jde o smysl, ale také pokud jde o postup.

Je přeci docela důležité a smysluplné odlišovat lid Boží Starého zákona, lid Boží Nové smlouvy a „lidstvo“. A pokud si František myslí, že by se měly nohy umývat KOMUKOLI, tak ať to napíše, vtělí do příslušných církevních dokumentů. Je mi to vcelku jedno, rozhodně je to jeho pravomoc a jeho odpovědnost. Ale František dělá něco jiného, než že by zaváděl změnu v okruhu těch, komu se mohou mýt nohy. To ho přeci vůbec nezajímá, o mytí nohou tu nejde. A on to dobře ví, je to pro něj prolamující symbol. Mění významy slov, ale ani to není jeho hlavní cíl. On v tomto příkladu přeci ukazuje, že doposud byla praxe omezena mylným, špatným, sebestředným, nedostatečně milosrdným výkladem tradice! Jde mu o změnu v přístupu k tradici: Buď tradici Církev v jakémsi otevřeném procesu průběžně doplňuje a mění, s ohledem na aktuální kulturní souvislosti (jako doposud), a nebo se někdo postaví nad tradici s tím, že očišťuje tradici od MINULÝCH CHYB A OMEZENÍ. Jde tedy nejen o změnu obsahu jednoho slova, ale o porozumění tomu, co je to proměna tradice. Tradice už není hodnota, kterou je třeba rozvíjet. Napříště je „jen“ východiskem a naším úkolem je se (podle Františkova názoru) per partes zbavovat chyb, kterými jsme v důsledku tradice zatíženi (!!!)

A to není všechno. Na analytický základ se dá navázat, právě tak, aby se překonal tvůj subjektivismus reprezentovaný „snůškou názorů“. Bůh má pro každého osobní úkol (Benedikt XVI.), každému jednotlivě promlouvá do života. Právě v tomhle smyslu má význam nově promýšlet, jaký že to celek je „lidstvo“. Ale jistě je to celek odlišný od Církve, která je Tělo Kristovo. Tyhle roviny k sobě mají blízko, ale Církev je tělem (a jednotou) ve významu mystickém, tedy ve významu, ve kterém hraje podstatnou roli přitakání dobru nebo přitakání zlu, přijetí Božího vedení a jeho odmítnutí. Lidstvo jako „všichni“ je jednotou statistickou. Tyto roviny by se neměly proplést a argumentace „nekonečnou Boží milostí“ je v tomto smyslu aktuálním žvástem. Jestli to tak je, to se dozvíme na konci věků, nyní s tím je zbytečné a matoucí „kalkulovat“ nebo nějak společensky operovat jako se samozřejmostí. Křesťanství není jedno z mnoha náboženství, resp. právě v tomhle rozměru křesťanství náboženstvím není.

V této odpovědi jsem použil řadu krátkých volně seřazených analýz a s nimi souvisejících tvrzení, a jde mi o celek, který se takto ukazuje. Možná jsem něco až příliš lehce načrtnul a postavil Františka trochu zjednodušeně za začátek celého procesu. Ale to na podstatě věci nic nemění.
Samozřejmě že s lecčím pravděpodobně nebudeš souhlasit. Ale má-li mít naše další korespondence smysl, tak je třeba, abychom se dohodli, k jakému celku směřujeme. U formalistních pitomců bývá zvykem, že se snaží zpochybnit jakoukoli část mého textu, a pokud se jim to (v jejich vlastních očích) povede, mají dojem, že „zvítězili, že jsem jako jejich oponent „vyřízen“ a text jako celek mohou s ulehčením zařadit mezi „bláboly“. Předpokládám, že se tě takovýto postup netýká.