Bohdan Chudoba a skutečnost

Verze pro tisk
Anotace: 
Není žádná skutečnost o sobě – ke skutečnosti se vztahujeme, protože se nás týká a protože jsme její součástí.
Číslo: 
Osobnosti: 

Aby bylo možno zabývat se historickou skutečností, je třeba se nejdříve dobrat toho, co je skutečnost. Zdá se to banální? Opravdu všichni ví, co je skutečnost? Není většího omylu!

Kniha Člověk nad dějinami Bohdana Chudoby se nedá číst nijak snadno, je moc dlouhá, plná únavných argumentací, u kterých není jasné, proč právě takhle a proč vůbec. Ale v jednom je nesporně skvělá – namísto toho, aby stavěla člověka do dějin jako předmět zájmu, klade ho „vedle dějin“ jako někoho, kdo žije a tím se podílí na dění dějin; právě v tom je podle Chudoby člověk nad dějinami a právě v tom si teprve může správně položit otázku: „Co je skutečnost?“

Žijeme v neporozumění světu, vyplývajícím z redukce světa na předmět přírodovědy, žijeme v redukci řeči, která až příliš operuje s prázdnými abstraktními pojmy a ztratila proto ke skutečnosti vztah. Protože skutečnost je to, k čemu vztah máme – a pokud jen napodobujeme gesta těch, kdo ještě rozuměli, podobáme se strašákům v poli. Podílíme se na zapomínání, zapomínání světa, dějin, zapomínání na to, co je pro každé společenství nosné, totiž skutečné vztahy, resignujeme na skutečnost samu.
Porozumět skutečnosti znamená porozumět dění, ve kterém jsem účasten a které je otevřené – má povahu dramatu. Svět není to, co kontrolujeme, skutečnost není to, co dovedeme popsat a změřit. Skutečné je především to, jak žijeme. Záleží na nás, čeho si všímáme, jak směrujeme svůj vnitřní život, jak jednáme s druhými. Co bereme v potaz a co ignorujeme. Skutečnost spočívá v tom, jak dokážeme rozpoznat výzvy a stavět se k nim. Nespočívá v tom, že se „vezeme“. Vezeme se ke konci, dospějeme-li, jsme na konci.(O dospělosti ke konci víc v knize „Josef Štogr Jinoch“)

Chudoba ve své knize „Člověk nad dějinami“ zhusta argumentuje – a argumentuje především proti těm, kdo se snaží skutečnost redukovat, kdo se snaží vyložit svět jako aseptický stroj, jehož jedinou chybou je jakási drobná plíseň na povrchu jedné malé planety, totiž lidé. Příliš mnoho intelektuálů by nejraději změnilo společnost a změnilo člověka, aby se dobrali takové povahy skutečnosti, která jim bude vyhovovat – a bude se podobat nějakému přehlednému systému, dobře organizovanému (a zcela kontrolovatelnému) mraveništi. Chudoba proti takové vizi přehledně fungující společnosti argumentuje a argumentuje radikálně, s obrovským nasazením. A na druhé straně zcela prostě a nesmlouvavě představuje to, co promyslel – ukazuje, jak je vytvářena zkušenost člověka se světem – s děním, dějinami.
A tuto svoji vizi vůbec nezakládá na nějakých důkazech, neargumentuje „pro ni“. Předkládá ji jako způsob, jak lze skutečnosti rozumět, jak se k ní postavit.Tedy s jedinou výjimkou: svůj výklad toho, jak se vztahujeme ke skutečnosti, staví na zásadním dějinném zlomu, kterým je Kristova oběť a zmrtvýchvstání, vykupitelský akt. A jeho význam v kosmickém dramatu je pro nějak základním kamenem naší orientace v dění. Skrze Boha, syna člověka, který přijme roli oběti, jsme všichni účastni dějinného dramatu, a to nikoli jen tak, že bychom byli zasazeni do dějin jako oblázek ztracený v betonu: uvědomujeme si dějiny, protože je svým způsobem „žijeme od začátku do konce“.

Není žádná skutečnost o sobě – ke skutečnosti se vztahujeme, protože se nás týká a protože jsme její součástí. Vztahujeme se k ní, ale měli bychom mít tolik pokory a moudrosti, aby pro nás z konstatování, že člověk je nad dějinami, vyplynula nemalá odpovědnost za naše jednání. Tedy měla by vyplynout. Zpravidla je to ale jinak: mnozí naznali, že jsme „pány dějin“ do té míry, do jaké jsme schopni se skutečnosti zmocnit. To okolo sebe vidíme a v posledku je to obraz pekelný.

Chudoba dlouho psal o tom, že ve světě je možné pozorovat změny a vnímat je jako provázané, ale ne ve smyslu příčin a následků jdoucích v logických a nutných řadách za sebou, ne ve smyslu nutností provázané linky příčin a následků, ne ve smyslu procesu – v raných pracech psal o pokroku, ale ne ve smyslu nějakého historického automatismu. Ve světě jsou podle něj v souhře energií a lidské kreativity vytvářeny situace, kdy dochází ke společenskému rozkvětu – a stejně tak jsou v dějinách situace, kdy dochází ke společenskému úpadku, ke ztrátě porozumění světu. Později, po polovině dvacátého století už nevidí budoucnost evropské (euro-americké) společnosti nijak optimisticky: euro-americká společnost ztratila podle něj vztah ke skutečnosti, to, co tato společnost sama považuje za vrchol svého důvtipu a prezentaci svých schopností, je sestrojení „atomické“ bomby – vrcholu destrukce.
Na druhou stranu Chudoba není pesimista – protože kdykoli může nastat situace, ve které nastane vhodná kombinace energií, kreativních lidí, biblicky řečeno, pokud zklamou ti, kdo měli příslib, Bůh si vytvoří nové syny třeba z kamenů. Prakticky tím ilustruje, jak se má člověk dívat na dějiny: ne jako naivní optimista, ale jako ten, kdo je otevřen budoucímu a přitom ví, že bolest a utrpení patří ke skutečnosti světa.
Ale tohle právě nechtějí slyšet ti, kteří slibují takový nebo onaký ráj na zemi, takové nebo onaké řešení „společenských problémů“, v poslední době ti, kdo chtějí zachraňovat planetu, vyrovnávat nevyrovnatelné a srovnávat nesrovnatelné, tak či tak zasahovat do skutečnosti a měnit ji. Nechtějí to slyšet všichni ti, kdo se nám snaží tvrdit, že skutečnost přeci známe, že ji už téměř máme pod kontrolou – jen kdyby nám to naši nepřátelé nekazili, jen kdyby nám to nekomplikovali ti či oni zavrženíhodní kazisvěti, kteří stále něco zpochybňují …

Bohdan Chudoba se na začátku své kariéry ptal na povahu skutečnosti, protože se jako historik potřeboval o skutečnost opřít. Dlouho se přel s převahou historiků, kteří přeci věděli, co to skutečnost je, až nakonec napsal knihu o skutečnosti, která zásadně překračuje rámec dějinných úvah. A vybízí nás: ptejte se na povahu skutečnosti, protože jedině tak je možné se dobrat porozumění skutečnosti sebe sama.