Bohdan Chudoba

Tlusté knihy si nechávám na později. První svazek souborného díla Bohdana Chudoby, který vydal Torst, jsem si ale po přečtení článku Milana Glasera otevřel a začetl se do něj.
(O ztracené a nalezené navigaci K „Člověku nad dějinami“ Bohdana Chudoby)
Glaser chce v tomto článku především ukázat, že se lze bránit proti převaze světa, který „myslí“ nějak „chybně“: Chudoba tak přivádí moderního člověka zpět k dějinám, které mu jsou odcizovány politikou, školou, vědou, kulturou i uměním, censurujících či sofistikovaně retušujících milost ve světě přijaté křesťanské víry. K dějinám konkrétních lidí, nahrazovaných stále důmyslnějším řetězením stále prázdnějších pojmů.
Jeho upozornění na Chudobovu knihu tak zapadá do jeho snahy poukazovat na osvěživé možnosti, které prolamují současné zatuchlé myšlení a navazuje např na upozornění na knihy F. Hadjadje. Podobně Johanka Bronková nás v jiném článku na RaVa (jakoby mimochodem) upozorňuje, že jsme až příliš vydáni „procesům“ (moje pojmenování). Shody, které v našem životě vnímáme jako „náhody“, nesystémové události bez racionálně vysvětlitelného vztahu, jsou pro nás často zásadní, formativní, píše: zlomové okamžiky přivolávají vzpomínky na chvíle, které – jak jsem přesvědčena – každý ve svém životě zažil. Chvíle, které vnějšímu pozorovateli mohou připadat jako šťastné náhody, avšak s rukou na srdci v nich rozpoznáváme zásah Boží Prozřetelnosti, jednající v pravou chvíli a na pravém místě.
Johanka Bronková se snaží ukázat, že to, „co se nám děje“ sice neumíme ukázat v nějaké „vnější“ souvislosti, ale měli bychom to uvidět ve správné souvislosti vnitřní: občas se stane to, co se „má stát“ – a my bychom se tomu neměli bránit jen proto, že jsme zvyklí o „smyslu dění“ mluvit jen tam, kde chápeme dění jako nějaký běžící proces, kdy jedna věc vyplývá z druhé v řadě příčin a následků. To snad platí ve fyzice, statistikou se to snažíme převést a aplikovat ve společenských vědách, ale vůbec to neplatí pro život nás samých. Je třeba, abychom přestali náhody vidět jako náhody, emancipovali se od světa kontrolovatelných procesů a začali znovu žít ve světě, který má smysl, ve kterém má smysl, že se s něčím potkáme, ve kterém se nám do rukou dostane ta správná kniha, ve které se nemusíme ve všem spoléhat na organizaci a svoji schopnost (ovládající dovednost, moc) do ní zasahovat.
Náš život má smysl a má smysl právě v tom, že není výsledkem projektu, že není zařízen podle plánů. Shody, které dávají smysl našemu životu, nejsou náhodné, stejně jako míjení se tam, kde jsme se setkat chtěli. Přitakání tomu, co se nám nabízí, má pro nás mnohdy větší smysl než projektování. Stejně tak může mít smysl odmítnutí toho, co se nám nabízí v rámci skvělého projektu budoucnosti.
A do toho přichází Torst a vydá „zaprášený“ rukopis, který ležel 40 let v šuplíku. Jenže je nějaký „divný“, ukazuje totiž, že zásadní myšlenková chyba, kterou už umíme pojmenovat v moderním myšlení, se v moderním myšlení nezrodila, naopak, moderní myšlení ji přejalo od tomismu a jeho zdroje – Aristotela a Platona.
V jistém smyslu bych mohl mít „prasečí radost“, protože polemikou s tomisty a novotomisty se zabývám víc než polemikou s liberály, jsem přesvědčen, že právě strnulé formy myšlení svázané s katolickým středověkem a s namyšleným katolickým „Takto to je!“ nám zabraňují, abychom udělali podstatné myšlenkové kroky, např. se ptali „Co se děje?“, „O co jde?“, „Co s tím vším?“ Netěší mne ale, že se tu ukazuje zoufalá prázdnota, myšlenková prázdnota: opravdu se o tom, co Chudoba napsal, nedá kriticky mluvit? Tak, že se leccos vezme jako objevný postřeh a zásadně nový a přínosný přístup a z něj vyplývající pojmenování, a na druhé straně se jiné jeho závěry (jeví se jako předčasné nebo přeexponované) pokusíme korigovat? Jenže s kým se o tom bavit? Osobností se nedostává, z těch, kteří jsou schopni Chudobu číst, si většina vůbec nechce komplikovat život. Většina katolických intelektuálů se bezpečně naučila omílat fráze, psát zbytečné příspěvky na konference a zbytečné konference organizovat. Záslužné se jeví učit tomismus a odnaučovat lidi vnímavosti, protože co není podle tomistického mustru, to nestojí za to číst, ještě tak pár knih post-tomismu obroušeného katolickými filosofy 20. století. Co je navíc, to je „tabu“ a „fuj“.

I Glaser, když chce věroučně „vyfutrovat“ svůj článek, omlouvá (nechtěl jsem to naplno říci, ale Chudobu by bylo možné označit jako nominalistu!) Chudobovy výpady proti některým pasážím Tomáše Akvinského, odkazuje se na závěr knihy, kde se k textu vyjadřuje někdo „prověřený“, zasazuje ho vhodně do kontextu. Píše: V mistrném doslovu k této knize, nazvaném Teologické pojetí dějin, shrnuje její poselství španělský profesor katolické dogmatiky, Pablo Blanco Sarto, výrokem: „Poznání Boha je svoboda“. Ano, Chudoba míní Boha, který je Stvořitelem a zároveň Spasitelem, ve kterém lidé žijí, pohybují se a jsou. S pozoruhodným jemnocitem, ale i vášnivým zaujetím tak naznačuje řešení zásadní aporie, do níž na počátku dějin upadl člověk, když v ráji - obrazně řečeno - pojedl ze stromu poznání dobrého i zlého.
Nevím, jestli Chudoba píše, že v Ráji člověk pojedl ze stromu poznání dobrého a zlého „obrazně řečeno“. Vsadil bych se, že nikoli, ale ještě jsem knihu nedočetl, a doslov, ten si přečtu, pokud to budu považovat za nutné, až budu znát knihu celou (má 600 hodně hustě popsaných stran). Chudoba se zabývá tím, jak popsat skutečnost tak, aby v ní nic nechybělo, aby v ní nechybělo to, co tak zoufale chybí nám. V něčem mi jeho postup vysloveně konvenuje, v něčem mne provokuje a v něčem nadzvedává ze židle, protože postupuje v některých svých krocích stejně jako „vědci“, které kritizuje. Stejně jako oni si „vybírá“ některá slova, s nimiž operuje, aniž by ukázal, jak dospěl k jejich obsahu, jak vyvozuje jejich význam atd. Ale o tom všem budu psát, až se budu vypořádávat s ním. Tento článek je reakcí na RaVa, Glasera a Bronkovou. Jsem rád, že se „světem, který se děje“ zabývají, ukazují alespoň tu a tam, kde se dá zachytit, jako Johanka Bronková nebo Milan Glaser, když uvádí Hadjadje nebo Chudobu. Že mají těžkou práci a dělají, co mohou? I když člověk dělá, co může, občas cítí únavu, bojuje se skepsí, stejně se může ptát, jestli by nešlo něco dělat lépe, jinak. Těším se opět na něco objevného, už kvůli nim stojí za to v textech RaVa hledat.

A také se těším, že někde najdu kritický článek o této knize, těším se, že na Chudobovu zásadní knihu bude reagovat někdo z „naší“ katolické akademické obce, těším se, že ve svém kritickém článku nebudu muset začínat na „zelené louce“. Diskuse s Chudobou je podle mne důležitá, jenže není to na článek formátu Revue Trivium.
Napadá mě – opravdu by se nenašel nějaký intelektuální katolický časopis, který by zorganizoval vydání „chudobovského“ číslo? Ozvěte se, rád do něj napíšu příspěvek. Ale moc tomu nevěřím. Mnoho lidí Chudobu znalo a přístup k jeho dílu měli, a přesto v exilu téměř nic, a u nás vyšel až po pětadvaceti letech „svobody“ – a nebýt Glasera, zatím bez ohlasu.