Blízkost

Svět se nás týká – skoro dotýká – a můžeme v něm žít v intimitě takřka důvěrné, aniž by se vylučovalo, že ze světa zároveň vyplývají ohrožení. Teprve v tomto rozvrhu týkání a dotýkání má smysl zabývat se tím, co je to spása v křesťanství, co je to odstoupení od světa v buddhismu, co je to obcování se silami v dalších náboženstvích od animistických až k hinduismu atd. Co je to bezvýhradné přijetí zbožštělého konceptu (nadřazenému dobru a zlu) u islámu, co je to tao vesmírných protikladů a komplexit atd. Teprve v tomto ohledu můžeme ohledávat vztah mezi široce pojatým křesťanstvím radostné zvěsti a jeho katolickou formou, postavenou na pravdě a instituci.
Teprve v tomto ohledu má smysl poznávat svět, aniž by to mělo nějaký přímý účel vztažený k aktualitě. Jen tam, kde mám vztah k tomu, na co se ptám, má moje tázání smysl samo o sobě. A takové tázání pak nelze vytrhnout z celku: svět je tady k tomu, abych se v něm a na něj tázal. Ale tato jistota už dnes není zdaleka samozřejmá ani v katolické Církvi.

Již více než století trvající tlak na destrukci institucí zasáhl i katolickou Církev a proměňuje ji zevnitř tak, že přestává být sama sebou, vnitřně se polarizuje. Pokus Benedikta XVI. hledat stmelující „novu racionalitu“ ve vztahu ke světu nezískal podporu ani z jedné strany hluboce rozdělené Církve. Benedikt resignoval a my jsme svědky vnitřně rozporného pohybu – který katolickou Církev směruje více k aktuálnímu prožívání skutečného, staví reflexi (a pravdu) světa na vedlejší kolej, zvýrazňuje autenticitu nad vědomím a tedy „držením,“ souvislostí, individuální svědectví nad tázáním atd. Jak dnes vůbec chápat Pravdu a instituci Církve? Chceme-li se udržet v tázání na racionalitu světa a spoléhat na pravdy katolické Církve, nezbývá, než začít tam, kde se dnes cesta ztrácí v resignacích „prožívačů“ – začít u blízkosti.

Blízkost budoucího

Blízkost toho, co přichází, je klíčem k porozumění přítomnosti. Nekonečná blízkost nastávání toho, co sice ještě nemáme, ale je to „na doslech“, „téměř na dotek“ nás zároveň otevírá strachu. Právě v blízkosti toho, co nastává, jsme zranitelní. V této blízkosti nastávání je zakotvená důvěra v budoucnost i náš strach z budoucího. To je ale třeba postavit na racionální základ. Zdá se to prosté. Pro ty, kdo preferují aktuální prožívání a odkazují se na vedení sv. Duchem, už není potřeba nic jiného, než této „blízkosti budoucího“ přitakat. Pro ty, kdo ví, jak zrádná může být aktualita, je ale ještě třeba vyřešit řadu problémů: především jak vůbec uchopit blízkost, jak ji racionálně zapojit do obrazu světa? Blízké je to, co je na dosah, ale nedržíme to. Jak je to tedy „naše“? Mohu se v tomto článku pokusit poukázat alespoň na jeden aspekt věci.

Vrcholná scholastika vytvořila myšlenkový model, který stabilizoval racionální myšlení světa jako universa a dal tak základ pro společenskou strukturaci Evropy jako racionálního projektu. Jen málokdo si ale uvědomuje, že to byl svým způsobem první osvícenský krok – a vzor osvícenství vůbec. Tento způsob myšlení racionalizoval vše, co dokázal pojmenovat, a postavil poznání do souvislosti se světem jako celkem. Doposud bylo jasné, že člověk poznává a pojmenovává (v Božím řádu) jednotlivá stvoření, tak, jak to odpovídá procesu stvoření (tvoření v po sobě jdoucích dnech, vč. reflexe a hodnocení ve smyslu „je to dobré“). Ale od středověku je tu jiná doktrína: svět je poznatelný jako statické stvoření a tato poznatelnost má zachytitelný smysl. Podobnost s babylonskou věží není náhodná: člověk si dal jméno jako „partner světa“.

Newtonovská doba přišla s analýzou limity – našla systémovou chybu tohoto myšlení, řešila diferenciál a problém nekonečně malého rozdílu, problém nuly, tečny a kružnice. Limita se blíží k nule tak, jak je to možné, ale i tak, že je to nemožné, a s tím se dá počítat – doslovně i v přeneseném smyslu. Racionální myšlení přírodovědců se od té doby vydalo na samostatnou cestu a objekt „svět“ tak propadl schizofrenii – jednou je tímto slovem míněno stvoření, jednou předmět přírodovědy. A dnes stojíme u řešení jiné limity: není už to limita nuly, ale limita maximy. Obrazně řečeno řešíme opět problém kružnice a tečny, ale naše poznání se vztahuje nikoli k nule vzdálenosti, ale k maximě blízkosti.
Maxima blízkosti se dnes jeví jako klíč k poznání toho, co je to poznání. Dnes se neptáme na nulovou vzdálenost, ale na nekonečnou blízkost. Konečně máme příležitost pochopit, že naše identita není ohraničena nulou ve smyslu polarity „vnějšího ne-vlastního“, ale nekonečnou blízkostí blízkého. Vzdálenost hraje svoji roli právě jen v opaku k blízkosti. Je třeba obrátit naše myšlení. A k tomu je třeba si udržet odstup od Tomáše a Aristotela, nepodlehnout jejich osvícenskému naivismu.

Naše doba izoluje člověka a vnucuje mu postavení subjektu, odděleného od světa, vědomého si své identity, ale osamělého, postaveného do prázdna větší či menší vzdálenosti od čehokoli, co je od něj odlišné, co není on sám. Sám, to znamená vystavený prázdnotě uvnitř i vně, vystavený nabídce libovolného chtění a zároveň ohrožený. Teprve tam, kde je možné vycházet z nekonečné blízkosti, můžeme opět nahlédnout svět jako stvoření, můžeme nově promýšlet vztah ke světu jako k tomu, co se mě týká, co se týká mého života jako jednání v čase. Není to nic nového. Víme, že se nás to a ono dotýká, známe projevy blízkosti. K porozumění vlastní identitě a k překonání vzdálenosti umělého protikladu „sebe a světa“ vede osvědčená cesta: skrze limitu blízkosti. Blízkost není třeba redukovat jen na buberovský vztah Já-Ty, není třeba se zabývat „diferencí“ francouzských postmodernistů. Blízkost je třeba pojmenovat, ukázat, že se s ní dá počítat. Je to vždy blízkost skutečného světa, nemá nic společného s abstrakcí.
Třeba je to jeden element do nové syntézy, po které volal Ratzinger, ale v každém případě je to dobrý krok k tomu, nevzdávat zápas o pravdu světa, protože pravda světa se ukazuje právě v jeho blízkosti. A odlišuje se tak od nepravdy, klamu, lži světa. Lež světa může blízkost jen slibovat, když nabízí vládu nad světem, tam, kde si nalháváme, že jsme ti, kdo rozhodují o tom, co je ve sféře našeho vlivu, co je „naše“.

Je třeba se ptát, v čem je mi svět blízký a v čem cizí. Není to bagatelní otázka, není to pouhá spekulace bez vlivu na život. Racionalismus bez vztahů nevede k deklarovaným cílům, nevede k ovládání světa. Vždyť se stačí podívat kolem sebe, jak jsme plni obav, jak jsme hříčkou toho, co přichází. Ale to je jen důsledek chybného myšlení, protože neumíme do našeho života zařadit vztahy, dynamiku dění, vše to, co vyplývá z blízkosti. Nestačí se jen do blízkosti františkovsky položit – alespoň pokud nás zajímá poznání stvořeného: poznáváme ho přeci v tom, jak se děje, jak se nás týká a jak se na tomto dění my sami podílíme.