Ať si moje děti nezvyknou…
Johanka Bronková v článku „Ať si moje děti nezvyknou“ na Radio Vatican představuje myšlení francouzského filosofa Martina Steffense, který při analýze letošních společenských změn obrací pozornost k málo reflektovaným otázkám:
…zatímco se množí fyzické bariéry, symbolické prahy se snižují. „Ustavujícím momentem lidstva je stanovení prahů. Máme dveře do domu, kde lze přijmout hosta nebo vyhnat vetřelce. Máme prostranství před chrámem, jako pozvání ke vstupu. Existují hranice těla, které nemám právo překročit bez souhlasu druhého. Existuje veřejné a soukromé, posvátné a profánní. Dnes se rozestavují bariéry, veřejný prostor je přeplněný přenosnými kovovými zábranami… ale všechny symbolické prahy jsou velkoryse zanedbávány.” Martin Steffens líčí situaci většině z nás blízkou. Ložnice se mění v pracovnu, děti se účastní pracovních schůzek, přirozené vazby na místa a časy se rozpadají. Ale protějškem ignorance symbolických prahů ve veřejném prostoru budou stále častěji závazné předpisy, fyzické bariéry a připitomělé instrukce, varuje dále. Po destrukci morálky a etiky naší civilizace nastoupí jejich technokratická a policejní verze.
Současná situace je útokem na nás samé, na to jak žijeme s druhými, ale nejen ve veřejném prostoru: zasahuje do rodin, do našeho soukromí. Při čtení tohoto článku jsem si vzpomněl na jarní doslova fantasmagorickou řeč našeho předsedy vlády: „Děti, nenavštěvujte svoje rodiče! Rodiče, odmítněte návštěvy dětí a hlídání vnoučat! Nestýkejte se se svými blízkými!“ V tu chvíli mi připadal jako paranoik, a to vše jako úlet, ale pak přišel zákaz navštěvovat nemocné dokonce zákaz navštěvovat umírající v hospicích: „Cože“? I ty musíme chránit před nákazou? Není návštěva nemocných a umírajících něčím, na co nám Kristus řekne: kdekoli jste nenavštívili jedno z těchto maličkých, mne jste nenavštívili! Absurdita toho všeho by nás měla šokovat – ale jak se ukázalo, zvykneme si.
Minulý rok jsem odjel ze severních Čech na Jižní Moravu, chtěl jsem navštívit přítele v nemocnici, byl na tom zle. Nepustili mě dovnitř, protože byla… chřipková epidemie. Zemřel během týdne. Já celkem chápu, že jde o prakticky neřešitelné věci, neřešitelné systémově. Zemřel a neviděli jsme se. Koho to dnes zajímá? Kdo „utrpěl nějakou újmu“? Tak o co prý jde… A co kdybych měl chřipku a někoho v nemocnici nakazil? A třeba by to tak bylo. Někdo by zemřel, zemřel…
Tohle je strašidelná zbraň všech vyděračů. Ano, člověk žije v jisté otevřenosti, a proto byly kdysi vytvořeny epidemiologické předpisy. Protože se skutečně může stát, že se nějaká „morová rána“ začne týkat velké části obyvatelstva a to je třeba řešit. Kolik tvoří velká část obyvatelstva z téměř 11 milionů: půl milionu? To zcela jistě, to je 5%. A dnes kdosi hauzíruje s čísly, která jsou na zlomcích promile, a to ještě většina z takto „zjištěných“ vůbec žádní nemocní nejsou, jen jejich testy vykázaly přítomnost něčeho, co indikuje s jistou pravděpodobností že by nemocní nebo přenašeči právě této nemoci být mohli. Moc se mi líbil nápad oplotit všechny vodní toky, protože během jednoho roku se v nich utopí několik set lidí – srovnatelný počet s mrtvými letošní „pandémie“. Stále čteme nějaká čísla, o kterých se stále dokola říká, že jsou „hrozivá“ a jakmile člověk zapochybuje, je hnusným cynikem, i jen jeden lidský život…
Ale na to má Steffens dobrou odpověď:
Ti, kdo volají po zachování zdravého rozumu ve vztahu k pandemii, jakoby náhle byli zabijáci, možná dokonce nacisti… Otázka je to však skutečně velmi závažná, konstatuje francouzský filosof, ptáme se: „Je život cílem sám sobě? Jsem ještě schopni dát přednost smrti pro život hodný toho jména než radši žít ve strachu?“… Ta část lásky, jež nás pojí ke světu a kterou Písmo nazývá „srdcem z masa“, je tím „nejkřehčím“, co máme. Dokazuje je to fakt, že může zemřít dřív než tělo. Kvůli této křehkosti duše může zoufalství přicházet tak rychle.
Budeme dál žít ve svobodě, jen pokud budeme schopni uhájit, že život je něco jiného než statistické fungování v jakémsi „stavu zdraví“, bez obsahu a bez přesahu. Vnucují nám, že máme odpovědnost vůči jakémusi „statisticky pojatému životu“, a tedy že vše osobní, lidské, veškerá vzájemnost musí jít stranou. Jinak prý jsme potenciálními vrahy. Ne. Život je ze své povahy otevřeností, není především předmětem statistiky a my nemáme žádnou odpovědnost ke statistice. Ano, žít samo o sobě je nezdravé a stejně tak je v jistém smyslu ohrožující to, že jsme otevřené bytosti. Ale androidem být nechci, a hlavně, stejně jako Johanka Bronková, nechci, aby se takovými automaty bez otevřenosti k druhým, bez vztahů staly moje děti.
Podle Martina Steffense nás čeká období rezistence. Máme v tom vzory v prvokřesťanských dobách. Je dobré si nedělat iluze, ale z historie známe praxi, ve které se ukazují charaktery. Jsme na tom jako v dobách okupace: míra naší kolaborace s mocí může být různá – a kde není zájem, kola, hnaná zdánlivě nepřekonatelnou silou lokomotivy, se zastaví v písku. Jde říci jen jedno: buďte spolu, se svými blízkými a setkávejte se s těmi, kdo se vašimi blízkými mohou stát. To přeci neznamená nic proti tomu, co moc deklaruje jako „povinné“. Jde to často i bez nějaké výrazné kolize s ní aniž by bylo dosaženo toho, o co moci jde.
A v souvislosti s tímto článkem jsem si vzpomněl na staré vyprávění o poutníkovi, který potká smrt: „Jdu do města přinést mor a zabít tisíc lidí,“ říká mu, „a nic s tím nenaděláš“. Poutník tedy jde jinam a po nějaké době zase potká smrt. „Říkalas, že si jdeš pro tisíc lidí, ale zahynulo jich deset tisíc,“ obrátí se na ní vyčítavě. „Ale já jsem morem zabila jen tisíc,“ odpoví mu a šklebí se prázdnými ústy. „Ti ostatní umřeli strachy.“